LFŠ Recenze: Veřejný prostor Františka Skály jako klidný ostrov uprostřed rozbouřeného světa

Významný český umělec František Skála letos oslavil 70. narozeniny, je tedy jistě na místě, že se konečně podařilo uvést dlouho připravovaný snímek Veřejný prostor Františka Skály dokumentaristy Petra Slavíka. Stává se ukázkou tradiční dokumentaristiky stojící stranou současných trendů. Možná právě to je ale největším kouzlem projektu. Krom toho, že dnes vstupuje snímek do běžných kin, je i k vidění na Letní filmové škole.

Skála o Skálovi

Dokumentarista Petr Slavík pracoval na Veřejném prostoru Františka Skály šest let, výsledný snímek ale naštěstí není touto dlouhou dobou produkce zatížený. Devadesátiminutový portrét vyznívá uvolněným dojmem a dává svému protagonistovi prostor představit se jako podnětný člověk, který se snaží, aby jeho tvorba zůstávala za každou cenu v kontaktu s lidmi.

Snímek je přesto tak trochu antitezí současných dokumentů mladých tvůrců, založených na zranitelnosti, zpochybňování a dekonstrukci vyprávěných příběhů. Protagonista nás ve stylu 13. komnaty provází svým životem, ukazuje nám svou práci, představuje nám své vidění světa. Říká nám právě tolik, kolik uzná za vhodné, a je naprostým pánem toho, jak je jeho svět rámován a představen publiku. Skála se pro plakát filmu doslova svlékne do naha, jedná se ale o ten typ odhalení, jehož limity si odhalovaný určuje sám. Takové odhalení nebolí. Příznačné nakonec je, že jde filmem projít prakticky bez povšimnutí, že Skála má ženu a děti, o nichž padne letmá zmínka. Což nezmiňujeme jako „chybu“, naopak jim přejeme jejich soukromí, ale zkrátka jako ilustraci toho, jak ohraničený je úsek reality, do kterého jsme vpuštěni.

Slavík nic nerozporuje, nikdy nevolí jiný než nabízený úhel pohledu, nikdy se nepokouší od svého protagonisty vytvořit odstup. Tento konzervativní dokumentaristický přístup má svoje jasné limity a není divu, že především začínající dokumentaristé plní velkých ambicí se ho štítí jako čert kříže. Tedy aby u něj nakonec často beztak skončili, protože v mainstreamovém kontextu a při nutnosti spolupracovat s televizními stanicemi je tento formát vděčný a žádaný. Vždyť 13. komnata, jakkoliv je u nás při hodnocení „autorských dokumentů“ často používaná jako pejorativní příměr, se stává domovem mnoha filmařů a nabízí jim uplatnění, které se v praxi nachází jednoznačně na důstojnější straně toho, co jde v Česku pro profesního dokumentaristu dlouhodobě produkovat. Když bychom tedy i my přirovnali Veřejný prostor Františka Skály k celovečerní 13. komnatě, nemysleli bychom to nutně jako odsudek, ale zkrátka jako přiblížení formátu.

Život na chatě

Ostatně to není tak, že by divák sám neměl protagonistu vystavovat kritice. A není tomu ani tak, že by se snímek případnějšímu kritickému čtení aktivně bránil. Není ve svém tónu křečovitě oslavný a vnucující Skálu jako pozitivní ideál. Jen se nepouští do interpretací přesahujících neviditelný styl profilové dokumentaristiky, směřující automaticky k taktní vstřícnosti. Nakonec jde beztak namítnout, že ne každý portrét potřebuje za každou cenu jít na dřeň a strhávat masku. Myšlenka „strávení příjemných devadesáti minut se zajímavým člověkem“ není nijak ostudná. A právě to nakonec Slavík nabízí.

Veřejný prostor Františka Skály na LFŠ:
Sobota 25. 7., 15:45 – 17:59, Aula SŠ J. z Poděbrad

Ideálním publikem jsou nejspíš diváci a divačky Skálovy generace, kteří se necítí úplně svoji v moderním světě a užijí si trochu nevtíravé romantizace, která život profesního umělce provází. Skála čelí sem tam nějakým těm překážkám. Hlavně úředníkům, kteří mu stojí v cestě při realizaci velkých projektů, jež zasahují do veřejného prostoru. Jinak ale zdánlivě žije velmi pohodlný život prostý každodenního stresu, jaký znají lidé zaměstnaní v tradičních profesích. Rozhodně vykonává fyzickou činnost, někdy i namáhavou, když shání, přepravuje a zpracovává syrové materiály či hotové objekty – to vše ale dělá proto, aby mohl dát do kupy svůj vlastní nápad, pro který je zjevně nadšený. Žije pro vlastní sebenaplnění a radost.

Jeho život tak, jak je vykreslený v tomto filmu, tedy připomíná věčný pobyt na víkendové chatě, kde má sice člověk plné ruce práce, ale pracuje vlastníma rukama, na svém a pro sebe. Jeho umění pak je velmi přístupné a čitelné svou přímočarou hravostí, takže Skála nepůsobí elitářsky ani odtažitě. Je to ideální figura, do níž si bude moct publikum projektovat vlastní sny. Je krásná představa, že když ne my, alespoň někdo žije ideální, a čistý život. Je pravděpodobné, že když se „normálního Čecha“ zeptáte, jak by chtěl, aby vypadaly jeho dny, popíše něco velmi podobného tomu, co vidíme ve Veřejném prostoru Františka Skály. (Jako vždy pro jistotu zdůrazňujeme, že tu nehodnotíme skutečného Skálu, kterého neznáme, ale Skálu tak, jak je vykreslený ve filmu.)

Feel-good dokument

Šlo by namítnout, že tím snímek trochu uniká tématu, který stanovuje už svým titulem, evokujícím větší zacílení na samotnou Skálovu práci. Slavík se jí přitom skutečně věnuje, obchází se svým protagonistou jeho projekty a poslouchá jeho teze o pohybu ve veřejném prostoru. Celkový étos filmu nás nicméně vede spíš k tomu, abychom o tom uvažovali jako o hrdinově koníčku než jako o skutečném tématu.

Jedná se o film o Františku Skálovi a jeho stylu života, nikoliv o tom, co Skála konkrétně dělá a co si myslí. Kdyby bylo jeho zálibou rybaření, mohl by film vypadat prakticky stejně, jen místo projektantských nákresů a zajímavostí o zpracovávání kovů bychom si prohlíželi fotoalbum s největšími úlovky a vyslechli pár slov o unikátnosti jednotlivých druhů. Dokud by jeho osobnost a osobitost vyznívali stejně, odešlo by i publikum s podobným zážitkem.

Část publika to jistě zklame, tento formát ale právě vede k oné romantické univerzalitě a „příjemnosti“, která film prostupuje a která si jinou část naopak získá. Možná dokonce větší část. Máme tu tedy tradiční biografii, kterou nikdo nemůže obvinit z objevnosti, nicméně jde o film, ve kterém je milé trávit čas a poslouchat protagonistu, jak realizuje své plány a cíle. A když čelí překážkám, tak jen v míře, která ho nijak existenčně neohrožuje. Na takovém dokumentárním feel-good zážitku není nic špatného, ledaskoho může i lákat.

foto/video: © Piliot Film 2026

Veřejný prostor Františka Skály
Česko, 2026, 90 min
Česká premiéra: 30. 7. 2026, Pilot Film
Režie: Petr Slavík
Scénář: Petr Slavík
Kamera: Michal Černý, Petr Slavík, Jan Kadeřábek
Hrají: František Skála, Miroslav Petříček
Produkce: Nataša Slavíková, Petr Slavík
Střih: Vladimír Bezděk ml.
Zvuk: Miroslav Hřebejk