Sekce Romana Polanského na Letní filmové škole jistě budí otázky, které si s pohodovou oslavou filmu v srdci Slovácka jinak obvykle nepokládáme. Sexuální násilník odsouzený za zdrogování a znásilnění třináctileté dívky je už půl století na útěku před spravedlností. Zároveň jde ale o filmaře, který natočil některé z nejchválenějších filmů všech dob jako Čínská čtvrť, Rosemary má děťátko či Ples upírů. Co si s ním teď počít?
Horší, než si myslíte
Předně je třeba zdůraznit, že případ Polanského nemá nic společného s „kulturní válkou“. Nejde o situaci z ranku Dustina Hoffmana, kterého přivítaly Karlovy Vary. Slavný herec z Absolventa a Tootsie má za sebou život plný toho, čemu ve vší eufemističnosti můžeme říkat „sexuální harašení“, nikdy ale nebyl obviněný ze zločinu. Nejde ani o eskapády Louise C. K., který svým chronickým exhibicionismem obtěžoval a ohrožoval ženy, aniž by však byl obviněný z nežádoucího sexu. A není to ani případ Johnnyho Deppa, jemuž dle britských soudů lze říkat násilník (soud, který nebyl od podlahy nadesignovaný Deppovým týmem, Johnny prohrál, ale o tom se mezi jeho příznivci nemluví).
Tím nechceme transgrese těchto mužů snižovat, právě naopak chceme poukázat, že jakkoliv špatné jsou jejich kauzy, Polanski je zastiňuje. Zde totiž není žádný úhel pohledu, žádné „obvinění“, žádné nejasnosti. Polanski v 70. letech jako čtyřicátník zdrogoval a znásilnil třináctiletou dívku. Ke svému činu přiznal, byl za něj odsouzen a nyní je zločincem na útěku před vykonáním systémové spravedlnosti. V této pozici je déle, než kdokoliv vyřkl slovo „woke“ ve spojitosti s politickou ideologií, a než se začaly používat hashtagy na internetu, co teprve ty s #MeToo. Roman Polanski je opovrženíhodný člověk, který se dopustil sexu s dítětem a odmítl za to nést určené následky.
Je na místě uvést, že LFŠ Polanského osobně nehostí, sekci nekoncipuje otevřeně jako „poctu“ a neudílí mu žádnou cenu. To vše by bylo zcela nepřijatelné a odsouzeníhodné, ale tuhle čáru nikdo nepřekročil. Sekce má být edukativním seznámením s portfoliem člověka, který je, v dobrém i zlém, stěžejní osobností historie filmu. Na místě je ale otázka, proč přesně potřebuje zrovna nyní edukativní sekci zrovna Polanski, jeden z nejznámějších filmařů vůbec? Nenašel by se režisér, s nímž svět potřebuje seznámit, který zároveň není uprchlým zločincem, který uniká spravedlnosti, zatímco je obklopený luxusem, pohodlím a filmařskými poctami?
Pocta nepocta
Lze upozornit i na to, že LFŠ uvádí i sekci věnovanou nechvalnému dílu nacistické propagandy Olympia v režii Leni Riefenstahl, aniž by nás ihned napadlo, že se tím režisérce skládá pocta. Proč prostě nemůžeme říct, že Letní filmová škola má za úkol vyučovat i o nepříjemných aspektech dějin kinematografie, mezi něž patří Polanski?
Protože situace je o kus komplikovanější. Jednak proto, že Polanski je naživu, zatímco Riefenstahl zemřela před víc než dvaceti lety. A jakkoliv je dnes jistě fašismus největším ohrožením společnosti, propagandistické filmy NSDAP vychvalující Adolfa Hitlera jsou ve svém doslovném poselství politicky zcela impotentní – pokud něco, mohou odvést pozornost od toho, jak se fašismus projevuje dnes (jiná věc je trvající vliv jejich estetiky). Oproti tomu každý akt, který má moc v nějakém slova smyslu legitimizovat pedofilního sexuálního násilníka, může zasáhnout do politické dynamiky dnešní doby.
Pocta nepocta, cena necena, každá retrospektiva filmaře je veřejně v nějaké míře považovaná za pozitivní poklonu, dokud se dramaturgové hodně nesnaží, aby tomu bylo jinak. Posloužit může agresivní název či důsledně kritický program. První den festivalu zatím neumíme vyhodnotit, v jakém duchu se ponesou odborné úvody před jednotlivými projekcemi, synopse k Polanského sekci nicméně mluví o tom, jak „dokonale spojuje lehkomyslnost s vážností, tragédii s ironií, humor s dramatem, absurditu s fantazií, realismus s konkrétností, a to prostřednictvím různých žánrů a technicky brilantní inscenace,“ aniž by slovem zmínila jeho přečiny. Dodatečné vyjádření pořadatelů pak používá ohledně Polanského přívlastek „kontroverzní“, který se jeví poněkud nedostatečně.
Diskutujme
Rozhodně netvrdíme, že by Polanského sekce na LFŠ byla myšlena jako snaha o jeho očištění a pořadatelé se nesnaží ho legitimizovat jako člověka. Právě proto, jak nám na festivalu a jeho obrazu záleží, se ale zamýšlíme se nad sociologickou, ideologickou a politickou hodnotou festivalové dramaturgie, která přesahuje záměry organizátorů. Pokud shledali za nutné věnovat se Polanskému, snad by bylo vhod, kdyby sekce byla od počátku koncipovaná s větším odstupem a kritickým nadhledem. Tón nastavený doprovodnými materiály směřoval k přehlížení nepříjemného, což je podle nás škoda.
Nemyslíme si také ani v nejmenším, že by se pořadatelé LFŠ měli v budoucnosti osobnostem jako Polanski vyhýbat. Zamýšlíme se pouze nad tím, jak účast jejich filmů rámovat, vysvětlovat a zasazovat do kontextu. Šlo by například o skvělou záminku k rozbití ideálu autora a představení toho, kolik jednotlivých členů a členek štábu muselo předvést špičkový výkon, aby si následně mohl Polanski budovat pozici brilantního génia. Z Tarantinova Tenkrát v Hollywoodu víme, jak absurdně nadlidskou pověst si Polanski velmi brzy vybudoval. Možná je načase těmto kouzlům nadále nepropadat.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © LFŠ 2026
