Michelangelo Antonioni je těžká váha. První a do příchodu Jafara Panahio jediný režisér, který vyhrál Zlatou palmu, Zlatého lva, Zlatého medvěda i Zlatého leoparda, tedy hlavní ceny všech předních evropských filmových festivalů. A přestože vám nebudeme tvrdit, že jeho vizuálně strhující, ale často tvrdohlavě kontemplativní filmy jsou pro každého, každý cinefil by jim měl dát šanci. Zvlášť nyní, když má příležitost na Letní filmové škole.
Ve vatě
Antonioniho rodiče vzešli z dělnické třídy, sami se ale vyšvihli do značně prosperující pozice, kdy vlastnili a pronajímali několik nemovitostí. Malý Michelangelo tedy od svého narození v roce 1912 vyrůstal ve vatě, i když později trval na tom, že v dětství byli jeho kamarády skoro výhradně chudé děti v roztrhaných šatech, mezi nimiž on a jeho bratr vždy na první pohled vyčnívali už tím, co měli na sobě. I proto pro něj bylo snadné pozorovat společenskou dynamiku obtočenou okolo majetku a z něj vyplývajícího postavení.
Tolerantní a zajištění rodiče mu nachystali volnou půdu na to věnovat se čemukoliv, co ho zaujalo. Přes kresbu a hudbu se nakonec jako teenager dostal k filmu. Přestože na boloňské univerzitě vystudoval ekonomii, hned po škole se začal od roku 1935 věnovat filmové publicistice. V roce 1940 se z Ferrary přestěhoval do Říma, kde psal do oficiálního fašistického filmového magazínu Cinema, vydávaném pod vedením diktátorova syna Vittoria Mussoliniho. Vzhledem ke svému levicovému smýšlení dostal nepřekvapivě po několika měsících padáka.
Tuhle ránu využil k tomu, že se konečně začal věnovat filmařské praxi, dokonce se kvůli tomu vrátil na školu. I zde však vydržel jen tři měsíce. Následoval nábor do armády, odkud brzy začal pomáhat italskému protifašistickému odboji. Na tuto činnost se záhy přišlo a byl odsouzený k smrti, jako zázrakem se mu ale podařilo manévrovat dost dlouho, aby se dočkal osvobození a zastřelení unikl.
Jásot i bučení
V těchto turbulentních časech začal pracovat i na svých prvních filmech, zprvu jako spoluautor scénářů a asistent režie. Jeho rozpracované projekty, neorealistické dokumenty sledující život pracující třídy, ale vzhledem k turbulentní době nespatřily světlo světa, alespoň ne v zamýšlené podobě a bez mnohaletého zpoždění.
V padesátých letech se konečně dočkal režie celovečerní fikce a trochu překvapivě se v ní začal věnovat střední, nikoliv dělnické třídě. Ve svých prvních filmech, které v programu Filmovky reprezentuje Dáma bez kamélií, brousí relativně standardní filmařský styl. V roce 1955 v Přítelkyni se poprvé pokusil narušit standardy v podobě hrátek s linearitou vyprávění. Dobrodružství z roku 1960, kdy mu táhlo na padesát, se stalo jeho prvním mezinárodním úspěchem – na premiéře v Cannes si vysloužil jásot i bučení, v každém případě ale zájem.
Tehdy se zrodil Antonioni tak, jak ho známe dnes, tedy se svými nekonformně a netypicky vyprávěnými a pojímanými filmy, které jsou někdy extrémně pomalé a soustředěné, jindy naopak agresivně fragmentální a plné výrazných symbolů. Následovaly Noc, Zatmění a Červená pustina, které si postupně získávaly víc a víc respektu. Tato čtveřice, propojená mimo jiné ikonickou herečkou Monicou Vitti, platí pro mnohé za Antonioniho umělecký vrchol, i když tím režisér zdaleka nekončil.
Antonioni se dostal do hledáčku giganta italské produkce Carla Pontiho, kterého čeští diváci znají hlavně jako člověka, který zaštítik Formanovo Hoří, má panenko. Ponti slíbil Michelangelovi absolutní tvůrčí svobodu výměnou za produkci filmů v angličtině, důsledkem čehož jsou kultovní počiny Zvětšenina, Povolání, reportér a Zabriskie Point. Někdo jistě popře předchozí odstavec a prohlásí, že právě tyto tituly jsou nejen jeho vrcholem, ale i vrcholem artového filmu. Pro někoho už budou „maličko příliš“.
Dravost i kontemplace
V roce 1972 se vypravil do Číny, kde na zakázku komunistické strany natočil dokument o kulturní revoluci, jenž byl promptně zakázaný a prohlášený za anti-čínský. Od té doby se oficiální politika země otočila natolik, že od znovuuvedení v roce 2004 se snímek dočkal přehodnocení a dnes je považován za místní klasiku.
Antonioniho kariéra začala přesto zpomalovat ještě před tím, než v roce 1985 utrpěl vážnou mrtvici a ochrnul na polovinu těla. Od té doby nebyl schopný řeči. A přestože přežil další dvě dekády, a dokonce s pomocí Wima Wenderse i zrežíroval film Za mraky, bylo jasné, že starý mistr už svou jiskru nezažehne. Zemřel v roce 2007 ve věku 94 let.
Sám sebe považoval za marxistického intelektuála, i když množství pesimismu vůči všem projevům moderního světa v jeho filmech odhaluje přinejmenším nedůvěru vůči známkám pokroku uplatňovaným v praxi. Málokterý film kdy zobrazil bezútěšnost a zcizení industriální krajiny jako Červená pustina, jejíž nelidskost nahání hrůzu, a to přestože k nám mluví prostřednictvím úchvatných obrazů a kompozic. Roztříštěnost vztahů a lidské interakce ve Zvětšenině se umí stále zažrat pod kůži.
Jako mistra blokování, nebo-li pohybu postav prostorem a jejich průběžné záběrování, dnes považujeme hlavně Stevena Spielberga a z jeho Dne odhalení jsme kvůli tomu byli nedávno jako u vytržení. V éře vrcholného Antonioniho však byla promyšlená práce s kompozicí samozřejmostí a Michelangelo v tom byl mistr. A jakmile do jeho repertoáru během 60. let dorazily barvy, povýšilo se jeho umění na novou úroveň – na rozdíl od mnoha jiných autorů barvy jeho talent nerozmělnily, ale podtrhly.
Přestože ne každý zjistí, že mu je Antonioni po chuti, jistě stojí za to mu dát šanci, tím spíš na plátně, kde jeho nádherné obrazy vyniknou v plné síle. Jestli vás zajímají zamyšlenější filmy, vyrazte na jeho italské produkce, jestli upřednostníte trochu nezkrotné dravosti, dejte šanci těm anglicky mluveným.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © LFŠ 2026
