Ridley Scott je obdivuhodná osobnost, a to nejen proto, že ve svých 88 letech neztrácí nic ze svého elánu. Režisér, který neváhá střídat žánry a skákat z jednoho náročného projektu do druhého, přináší po několika monstrprodukcích relativně komorní dystopickou sci-fi. Vzhlížet ke hvězdám s Jacobem Elordim a Joshem Brolinem to bude mít u publika těžké, my si v něm ale své našli.
Všechno se nám polámalo
Hig (Jacob Elordi) žije svůj smutný život nějakých deset let po propuknutí smrtící pandemie, jež vyhubila velkou většinu lidstva a vedla ke kolapsu civilizace. Imunní „šťastlivci“ teď tápou v troskách minulosti, chaosu současnosti a absenci budoucnosti. Nepozastavujme se raději nad touto premisou, která sklouzává k typickému nešvaru dystopií, jež potřebují lidstvo zcela paralyzované a neschopné organizace v míře, která popírá základní tendence a schopnosti našeho živočišného druhu.
Neopakujme ale, co jsme řešili třeba v recenzi Falloutu a přijměme tento žánrový motiv v jeho pravé podstatě: v možnosti izolovat postavy, vytrhnout je z každodennosti a vystavit je patřičné krizi. Nejde si pak nevšimnout, že taková dystopická vize stejnou měrou vyvolává depresi jako romantické uspokojení: Člověk se opět stává samostatným jedincem, který se vlastníma rukama stará o každý aspekt živobytí. Stává se pánem svého osudu, jakkoliv nešťastného. Pryč je pracovní doma, daňové přiznání, mikroplasty požírající náš mozek. Všechno je zase přímočaré a jednoznačné.
Ridley Scott to moc dobře chápe, proto si vybral příběh, kde je Hig vyučený mechanik a umí tedy udržovat vlastní letadlo a opravit elektrickou síť. Žije stranou všech zbylých komunit, protože oplakává svou manželku a není připravený se svého smutku vzdát. Zbývá mu jen věrný pes a „spolubydlící“ Bangley (Josh Brolin), který představu o blažené izolovanosti zahání do poněkud nepříjemného extrému. S výjimkou samotného Higa se do konce života neplánuje setkat s další lidskou bytostí při jiné příležitosti, než je prohánění kulek hlavami občasných nájezdníků.
Interakce těchto postav nám odhaluje téma filmu, jímž je (sebe)izolace. Hig žije stranou všech v důsledku vlastního traumatu, i když v něm jednoznačně cítíme přežívající touhu po lidské blízkosti. Bangley byl oproti němu už před pandemií bláznivý prepper a celá apokalypsa je pro něj nepřiznaným splněným snem. Jeho schopnosti a zázemí, které vybudoval, jsou nebývale praktickým základem pro přežití, to se musí uznat. Jenže jakkoliv je Bangleyho status quo čistě prakticky udržitelný do nekonečna, lidsky a emocionálně jde o život, v jakém nemá opravdový smysl pokračovat – Hig si to naštěstí nakonec uvědomuje, nasedá do letadla a vydává se na cestu za tajemným rádiovým signálem, slibujícím možnost obydleného města na druhé straně pohoří.
Lidi nenahradíš
Hig se na své cestě dostává do situací s jasným alegorickým přesahem, představujícím různé aspekty socializace. Nejprve potká staršího otce s dcerou jeho věku, jež nahrazují jeho potenciální rodinnou jednotku – partnerku a tchána. S nimi pak čelí dalším nástrahám vnějšího světa. Od útočících „kemnů“, které si můžeme vyložit prostě jako masovou společnost, po jakýsi kapitalisticko/fašistický mikrokosmos letištní komunity, jež pod maskou civilizovanosti skrývá totalitní násilí a dekadentní spotřebu.
Těch zastávek na cestě je překvapivě málo – divák tak trochu očekává epizodickou odyseu při níž se Hig setká s mnoha skupinami lidí a nechá si jimi rozšířit svůj obzor. To by ale popřelo Scottův zájem, jímž je naučit hrdinu přilnout opět k lidem a stát se součástí komunity. Kdyby chodil od skupinky ke skupince a zažíval s každou po jednom dobrodružství, evokovalo by to, že druzí lidé jsou jen materiál na jednorázovou spotřebu. To, že Hig se vydává na domnělou dlouhou cestu, ale ve skutečnosti se fixuje na první dvojici, na kterou narazí, se může jevit dramaticky neuspokojivě, tematicky to ale dává dokonalý smysl.
Nejde opomenout, že film vypadá velmi pěkně na pohled. Možná by neuškodilo víc barev, ale to je obecné prokletí dnešní kamery a čekat, že ho prolomí zrovna dystopie, je asi liché. Kameraman Erik Messerschmidt přesto plně využívá hlavně možnost snímat letadlo uprostřed divoké americké přírody, takže se je vždy čím kochat. Scénář Marka L. Smitha občas sklouzává k polopatičnosti a má větší cit na situace a motivy než na dialogy. Tady se musí vynasnažit herci, aby slabší materiál prodali. Josh Brolin s tím samozřejmě nemá problém a Jacob Elordi… Inu… Řekněme, že s tímto filmem se váš názor na něj nezmění, ať už je jakýkoliv.
Co po Ridleym chcete?
V tuto chvíli se zdá, že Vzhlížet ke hvězdám bude v domácí Americe dost velký průšvih, a to finanční i kritický. Studio to zjevně vytušilo, což dokazuje nasazení na konec srpna, v tradičně nevděčném okně moc pozdním na letní blockbuster a moc brzkém na podzimní oscarovku. Co hůř, zámořská marketingová kampaň byla nešťastně nesdílná a pořádná část potenciálního publika vyjadřovala nejistotu, o čem vlastně film je. To vše kulminovalo v první vlnu kritických reakcí, z nichž ani polovina nedosahuje nadprůměrného hodnocení. (V Česku se zatím zdá, že přinejmenším kritici budou o řád přívětivější – nás nevyjímaje.)
Důvody neúspěchu chápeme, jejich těžiště však nejspíš spočívá především v nečitelnosti filmu než v nepovedenosti. A to nejen co do reklamní kampaně, ale i při jeho sledování. Jak už padlo, vyprávění vyvolá dojem, že bude sledovat dobrodružnou cestu hlavního hrdiny do tajemného posledního koutu civilizace. Výsledný příběh je však mnohem méně dynamický a proměnlivý. Jedná se víc o charakterovou studii konkrétní postavy a jejího traumatu. Navíc v podání jako vždy nepříliš expresivního Elordiho. Snímek je zkrátka o hodně pomalejší a umírněnější, než možná někdo doufá.
Síla spočívá ve schopnosti vykreslit onu ústřední, nosnou emoci touhy po druhých lidech a zároveň neschopnosti se k nim přiblížit. Pokud nás čtete pravidelněji, víte, že taková emocionální intenzita nás umí poměrně úspěšně strhnout. Ano, Vzhlížet ke hvězdám má pár vad na kráse, ale zároveň se celým zážitkem prolíná cosi působící opravdově a úpěnlivě. A to má nakonec přednost. Chvíli to dokonce vypadá, že Scott začíná ústy napraveného Joshe Brolina trochu bilancovat a navádět publikum k docenění života z pozice někoho, kdo je na jeho konci. To se Ridleymu moc nepodobá, chystá ostatně hned několik dalších filmů. Přesto má v sobě jeho novinka o kus víc nejistoty ohledně společenské i osobní budoucnosti, než jsme u něj zvyklí. I to nás trochu obměkčuje.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Vzhlížet ke hvězdám (2026)
Možná se nenaplňuje přímo představa, že nám dá Ridley Scott nového Marťana nebo Poslední souboj, na to je Vzhlížet ke hvězdám moc málo výrazné a strhávající pozornost. Tak to ale režisér nejspíš chtěl. Jde nakonec o první jeho film, v němž vidíme záblesk kontemplace člověka na konci cesty, i když on by takový záměr jistě popřel. Není to tedy objevný zážitek, ale má něco do sebe od krásné kamery po několik zajímavých situací.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Falcon 2026
Vzhlížet ke hvězdám
The Dog Stars
USA, 2026, 118 min
Režie: Ridley Scott
Předloha: Peter Heller
Scénář: Mark L. Smith
Kamera: Erik Messerschmidt
Hudba: Harry Gregson-Williams
Hrají: Jacob Elordi, Margaret Qualley, Josh Brolin, Guy Pearce, Allison Janney, Benedict Wong, Ewen Bremner, Sam Spruell, Sai Bennett, Sebastian Rokison-Woodall, Alara-Star Khan, Brendan O’Rourke, Mario A. Estrada Sanchez, Kyshan Wilson, Roger Jean Nsengiyumva
Produkce: Ridley Scott, Michael Pruss, Mark L. Smith, Cliff Roberts
Střih: Sam Restivo, Claire Simpson
Zvuk: Joe Fletcher, Rob Prynne, Matthew Collinge, Paul Massey
Scénografie: Chris Seagers, Alex Santucci
Masky: Luigi Rocchetti, Luca Mazzoccoli, Maria Solberg Lepre
Kostýmy: Janty Yates
