Recenze: Monstr sci-fi Hope je nejdražší jihokorejský film všech dob. Filmaři se přesto nebojí dělat věci po svém

Jihokorejská kinematografie už si co do mezinárodní relevance v ničem nezadá s tou japonskou, která ji ve východoasijském prostoru dlouhá léta zastiňovala. Mainstreamu vládne K-Pop, v prestižních sekcích přepisoval historii Parazit – kam se dá nyní ještě mířit? Hope je doposud nejdražší korejskou produkcí, která přitom zvládla odpremiérovat v hlavní sekci Cannes, o čemž se americkým blockbusterům může jen snít. Na domácím trhu se pak jednalo i o jednoznačný komerční úspěch a film prodávaný na mezinárodní trhy opět v rekordy trhající míře. A teď už se konečně ukáže, zda má celé to pozdvižení pořádný základ!

Konec naděje

Hope Harbor je zapadákov nedaleko KDZ, neboli korejské demilitarizované zóny. Místo bez života a bez budoucnosti, kde jediná věc, kterou starousedlíci mohou řešit, jsou hypotetičtí severokorejští špioni, kteří však ne a ne se manifestovat a učinit nekonečné nudě přítrž.

Pozdvižení na sebe tedy nechává čekat povážlivě dlouho, ale když se konečně dostavuje, stojí za to. Policejní náčelník Beom Seok (Hwang Jung-min) nalézá v přilehlém stavení pořádnou spoušť včetně rozžvýkaných lidských ostatků a vydává se po stopě údajného tygra, který se měl podle místních ze severu proplížit přes minová pole a kolem ostnatých drátů. Jak známo, jakmile divoké zvíře jednou ochutná lidskou krev, stává se potenciálně trvale nebezpečným, Seok tedy vysílá militantní skupinku civilistů pod vedením svého bratrance Sung Kia (Zo In-sung) na průzkum do lesa a sám následuje stopu směřující do města.

Abychom učinili dlouhý příběh krátkým, o chvíli později létají vzduchem městečka Hope auta i lidské končetiny a Seok si musí připustit, že nemá co do činění s tygrem ani medvědem, ale monstrem nevídané síly. Najednou se ocitá uprostřed něčeho, co vypadá jako městská válečná zóna, kde každý bere spravedlnost do vlastních rukou a bezbřeze agresivní monstrum má při střetu s neorganizovanými vesničany skutečné žně.

Přečíst si titulky je spoiler

Je těžké a nevděčné se o Hope bavit, protože jeden z největších kladů filmu představuje, jakým způsobem postupně odhaluje svůj příběh, podstatu celé události, ale také jak posouvá náš vztah k postavám. Přestože se pokusíme nepřepnout do plně spoilerového módu, už samotné rozebírání toho, o čem film přesně je, lze za spoiler považovat. Takže pokud cítíte, že by to mohlo příliš narušit váš zážitek, raději nečtěte dál, než snímek zhlédnete.

Protože film, jaký asi očekáváte na základě doposud nastíněného děje, zabírá zhruba první hodinu z mohutné 160 minut dlouhé stopáže. Jak je pro korejskou kinematografii zvykem, snímek se následně překlopí do výrazně odlišného módu a nutí nás přehodnotit, jakým způsobem o viděném uvažujeme. Přičemž tento zlom není pointou, s níž opouštíme sál, jak by tomu bylo u západního vyprávění – v tomto novém statu quo pokračujeme po celou druhou polovinu stopáže.

Zatímco tedy náčelník Beom s odřenýma ušima a pomocí neohrožené policistky Sung Ae (Hoyeon) ukočíruje nestvůru, jeho bratranec v lese objevuje trosky mimozemské lodi. Následná pitva a očití svědci pak potvrzují, že tu máme co do činění se skupinkou tvorů. A je víc než jasné, že při škodě, jakou napáchal jediný z nich, neexistuje způsob, jakým komunitu ochránit před třemi naráz.

Dalším automatickým spoilerem by mohlo být i nahlédnutí do titulků a zjištění, že v rolích mimozemšťanů jsou obsazeny přední hollywoodské celebrity Michael Fassbender, Alicia Vikander a Cameron Britton. Odhaluje se tím, že nesmlouvavé monstrum první poloviny příběhu nemůže představovat kompletní škálu mimozemského charakteru.

Zážitek z Hope tedy stojí především na pozvolném a nenápadném procesu, kdy se nám monstra odhalují jako plnohodnotné bytosti s vlastními motivacemi a možná i ušlechtilým cílem, zatímco lidští hrdinové se ztrácejí v rolích upocených šílenců pobíhajících okolo nich se zbraněmi bez sebemenšího tušení, co si počít. S výjimkou toho, že každý zásobník, který se jim dostane do ruky, je třeba vyprázdnit do první věci, která se před nimi pohne. (Jestli to je mimozemšťan, nebo zatoulaný civilista, se pořeší později.)

Pointa „monstrum je ve skutečnosti hrdinou a hrdina monstrem“ není v žádném případě nová či neokoukaná, nicméně způsob, jakým ji zpodobňuje režisér a scenárista Hong-džin Na vyznívá svěže a nápaditě. Celým tajemstvím je, že v lidstvu se tu neodhalují zášť, zloba ani snaha dominovat nad druhými, ale malost, upachtěnost, zbabělost. Monstrozita lidstva tu nespočívá v náhlém zjevení tajné vládní organizace, která by odhalila svůj tajný plán a odstrčila dobře mínící hrdiny stranou, rozpoznáváme ji v těch samých postavách, s nimiž jsme trávili čas celou dobu. Nejde o monstrozitu „zla“, ale mnohem víc monstrozitu dobře míněné „hlouposti“.

Blockbuster z Cannes

Hong-džin Na mixuje prvky thrilleru, hororu, akčního filmu a v neposlední řadě komedie a nabízí divoký mix, který nesedne každému. Hope rozhodně testuje, zda jsme se už dostali do bodu, kdy je korejská estetika zcela stravitelná pro široké mezinárodní publikum. Parazit byl rovněž multižánrový film s ostrým příběhovým předělem uprostřed, nicméně jedna vlaštovka jaro nedělá. Taková Squid Game je oproti tomu mnohem konzistentnější. Může mít tedy další divoká korejská podívaná masový appeal v euroamerickém prostoru? To se brzy dozvíme.

My ale zvedáme palec nahoru. Jak za celkový koncept, do nějž nás bavilo se po celých 160 minut nořit, tak i co do provedení jednotlivých scén. Nejdražší korejský film všech dob je pořád z hollywoodského hlediska mid-budget záležitost, nicméně přinejmenším dvě absurdní akční sekvence mají potenciál strhnout. Někdo si možná bude stěžovat, že nejen monstra, ale i lidské postavy se v určitých okamžicích stávají de facto nesmrtelnými a zjevně nenásledují pravidla biologie ani fyzikální zákony, ale to za nás upřímně řečeno skvěle zapadá do způsobu, jakým Hong-džin Na shazuje veškeré násilí jako něco směšného, nízkého a nemístného. Ke konci filmu už hrdinové mají dávno vědět, že střílet po monstrech konvenčními zbraněmi má nulový účinek, ale dokud mají nabito, tak do něčeho přece střílet musí!

Přejeme vám, aby se vám Hope líbilo stejně jako nám, i když jde o film, do nějž je snadné si rýpat ohledně všeho od stopáže po mírnou repetitivnost akčních scén a samozřejmě samotné těžko uchopitelné multižánrové pojetí. Jenže je úžasný pocit přijít do kina a po celou dobu si nebýt jistí, jakým směrem přesně se může film ubrat a jak nakonec zapadnou jednotlivé dílky skládačky do sebe. A přestože v tom jistě hraje roli brilantní korejská filmová lobby, plně chápeme organizátory canneského festivalu, že právě tenhle blockbuster přijali do hlavní soutěže.

foto/video: © Vertical Ent. 2026

Hope
Jižní Korea, 2026, 160 min
Česká premiéra: 10. 9. 2026, Vertical Ent.
Režie: Hong-džin Na
Scénář: Hong-džin Na
Kamera: Kyeong-pyo Hong
Hudba: Michael Abels
Hrají: Jeong-min Hwang, In-sung Zo, Hoyeon, Moon-suk Eum, Soo Ko, Michael Fassbender, Alicia Vikander, Taylor Russell, Cameron Britton
Produkce: Hong-džin Na
Střih: Sun-min Kim
Zvuk: Nick Interlandi, Chuck Michael