Petr Uhlík na sebe výrazně upozornil rolí Ladislava Hojera v oceňované sérii Metoda Markovič: Hojer, za kterou získal Českého lva. Od té doby ale jeho filmografie rychle roste a ukazuje, že rozhodně nechce zůstat hercem jedné výrazné role. Potkává se v ní autorské kino, komedie, televizní projekty i divadlo – a s každým z nich přichází trochu jiný způsob herecké práce. V dnešním rozhovoru proto půjdeme hlavně za samotné hraní. Budeme mluvit o tom, kolik je ochotný roli obětovat, proč herectví přirovnává k transformaci a šamanismu a co se s hercem děje, když si postavu odnese i z placu domů. Dostaneme se ale také k Vyvolenému, chystané minisérii Hec a komedii Šest gramů, které si můžete tento týden užít na plátně díky festivalu Finále Plzeň, nebo blížící se novince Proč bychom se nezabili a připravovanému filmu Kameny. A řeč přijde i na hranici mezi artem a mainstreamem, herecké zlozvyky, komediální timing, režiséry, kteří přesně vědí, co chtějí, i na to, proč by Petr Uhlík jednou rád pracoval s Royem Anderssonem.
„Kvůli roli se zhuntuju!“
Petr Uhlík se do širšího povědomí diváků zapsal především jako Ladislav Hojer v sérii Metoda Markovič: Hojer. Role mu přinesla Českého lva a zároveň nálepku, které se herec zřejmě ještě nějakou dobu úplně nezbaví. Sám už ji ale příliš neřeší. „Já už jsem dál. Už je to dávno, nepřemýšlím nad tím žádnou vteřinu, až ve chvíli, kdy mi to někdo řekne,“ říká v podcastu. Méně pochopení má pro lidi, kteří ho na ulici plácnou po zádech a osloví „Láďo“.
Kolik má herec své práci obětovat a kde končí poctivá příprava a začíná zbytečný extrém? „Neexistuje zbytečnej extrém. Ať se lidi huntujou, je to dobře,“ vypálí Uhlík s nadsázkou. Vzápětí už vážněji dodává, že pokud člověk něco skutečně miluje, je podle něj v pořádku obětovat tomu něco navíc. Sám by se kvůli podobné roli intenzivně připravoval i dnes. Zároveň však odmítá představu, že úspěch Hojera vytvořil nějaký univerzální recept. Tehdejší způsob práce patřil konkrétnímu projektu i konkrétní životní etapě. „Není možný se vracet v minulosti do toho, jak se ty věci děly, protože i tehdy jsem byl jiným člověkem,“ vysvětluje.
Herectví jako alchymie a trochu šamanismu
Uhlík už dříve přirovnával herectví k šamanismu a v našem rozhovoru se pokouší pojmenovat, co tím vlastně myslí. Když se výkon skutečně povede, popisuje stav, kdy přestává mít pocit, že jedná jako on sám. „Je to odtělesnění se,“ říká a mluví o chvíli, kdy herec svou vlastní práci zároveň jakoby pozoruje zvenčí. „To mi přijde jako určitý duchovní stav.“
Tím ale práce nekončí ve chvíli, kdy režisér řekne stop. Tělo podle něj odehranou emoci skutečně prožije a její důsledky mohou dobíhat ještě dlouho potom. U divadla navíc člověk stejným situacím a emocím vystavuje sám sebe desítky večerů. Uhlíka proto v poslední době fascinuje, jak málo podle něj herci vědí o tom, s čím ve skutečnosti pracují. „Je to trochu alchymie,“ přemýšlí a postupně téma rozšiřuje až k tomu, jak nás nevědomky ovlivňují úplně obyčejné podněty každodenního života.
Přirozenost může být stejně těžká jako velká proměna
Výraznou fyzickou nebo psychologickou transformaci přitom Uhlík nepovažuje automaticky za herecky hodnotnější. Obtížná může být i role, v níž herec vypadá a mluví téměř jako v civilu. Právě přirozenost podle něj někdy vytváří iluzi, že hraní vlastně nic složitého není. U houslisty divák snadno pozná dovednost, kterou sám nemá. Při sledování herce si naopak může říct: „To bych zahrál líp!“ Jenže právě schopnost vytvořit dojem, že totéž by zvládl kdokoliv, podle Uhlíka vyžaduje dlouhé tříbení řemesla.
Vyvolený na Finále Plzeň:
27.9.2026, 17:30 – Kinosál, Měšťanská beseda
29.9.2026, 17:30 – Kinosál, Měšťanská beseda
Opačný pól představuje Vyvolený, jehož silně stylizované herectví Uhlíka zavedlo do prostoru, na který nebyl z českých filmových projektů zvyklý. Suchost, pauzy a záměrná topornost pro něj znamenaly úplně jinou disciplínu a hledání společného klíče s ostatními herci. Přirovnává ji k divadelnosti a vzdáleně i k odcizenému způsobu vyprávění Wese Andersona.
Odlišnou zkušenost mu pak přinesla připravovaná minisérie Hec, na níž spolupracoval s Michalem Samirem. Právě jeho Uhlík zmiňuje mezi režiséry, kteří mají velmi přesnou představu o výsledku a dokážou herce vést konkrétním směrem. Pro Uhlíka je taková spolupráce cenná i proto, že ho nutí opustit vlastní automatismy a přizpůsobit se jasně vystavěnému světu projektu. Na otázku, jakého režiséra má nejraději, nakonec se smíchem odpovídá: „Mám nejradši lidi, který vědějí přesně, co chtějí. Protože oni neexistují.“ Mezi těmi, u kterých se tomuto ideálu podle něj nejvíc přiblížil, jmenuje právě Samira a Pavla Soukupa z Metody Markovič.
Hec na Finále Plzeň – první dva díly
26.9.2026, 20:00 – Malý sál Měšťanské besedy
Komedie, střih a první klapka podle mrkání
Velká část Uhlíkových současných projektů ukazuje také jeho komediální polohu. U filmu Šest gramů jsme proto řešili mimo jiné slavný „komediální timing“. Uhlík ovšem hercům část zásluh okamžitě bere: „Já si myslím, že ticho a timing hodně dělá střih.“ Herec podle něj může pauzu cítit, ale její přesnou délku nakonec vytvářejí další lidé ve střižně. Pro cit pro komedii je pro něj mnohem důležitější zkušenost s divadlem, kde se nedá výkon dodatečně poskládat a herecký kolektiv musí reagovat v přítomném okamžiku.
6 gramů na Finále Plzeň:
26.9.2026, 14:30 – Velký sál Měšťanské besedy
Novinka, která míří do kin
Sám přitom ochotně přiznává i vlastní zlozvyky. U každého svého projektu údajně pozná první natáčecí den podle toho, že je nervózní a začne před kamerou dvojitě mrkat. „Když to najdu, tak vím, že to byl první natáčecí den,“ směje se. A přestože je spojovaný s intenzivními dramatickými rolemi, lehčím projektům se rozhodně nechce vyhýbat. U komedie Proč bychom se nezabili si pochvaloval právě možnost na čas opustit extrémně náročné postavy. „Nechci, aby se můj záběr vyprofiloval jenom na hrozně složitý věci, protože je to neúnosný i pro moji ženu,“ říká.
Film sází na humor vycházející z charakterů postav, generačních střetů i typicky české schopnosti proměnit každou drobnost v celonárodní problém. Zároveň reflektuje současnost – svět sociálních sítí, influencerů, reality show i střet mezi těmi, kteří chtějí odejít do města, a těmi, kteří věří, že venkov má stále co nabídnout.
Když art potká mainstream
S tím souvisí i Uhlíkův postupně se měnící vztah k hranici mezi „uměním“ a čistou zábavou. Před několika lety měl podle svých slov potřebu hledat v každém projektu velké téma a hlubší přesah. Dnes si stejně samozřejmě pustí Survivora nebo Zrádce a nevidí důvod, proč by zábava měla stát proti hodnotnějšímu umění. Naopak ho těší, že se podle něj oba světy stále častěji propojují a divák je ochotný přijmout i nezvyklejší formy ve větších projektech. Pro samotné tvůrce je navíc důležité, aby měli bez ohledu na umělecké ambice důstojné podmínky. „Nakonec to vždycky skončí na tom, že je dobrý, když mají lidi co jíst,“ krčí rameny pragmaticky.
Jedním z projektů, od kterých si právě takové spojení slibuje, jsou připravované Kameny režiséra Tomáše Hodana. Uhlík v nich bude spolupracovat mimo jiné s Janem Nedbalem, Matyášem Řezníčkem a Josefem Trojanem a příběh vychází ze skutečných událostí kolem příjezdu Rolling Stones do Československa krátce po Sametové revoluci. Pro Uhlíka má projekt navíc nečekaně osobní rozměr. Když si kvůli castingu pustil archivní televizní reportáž o koncertě, poznal hlas svého otce, který tehdy pracoval v hudební redakci České televize. „A najednou jsem si řekl: dobře, všechno, co se stalo, i blbý věci, došly do tohohle momentu,“ vzpomíná.
„Posloucháte Totalfilm Podcast“
Náš podcast najdete ve všech oblíbených podcastových aplikacích, vybrané epizody i na našem YouTube. Kromě rozhovorů s českými i zahraničními tvůrci a herci v něm najdete i audio verze recenzí očekávaných premiér nebo pravidelná shrnutí filmových a televizních novinek.
Nepříliš kritický divák z povolání. Vystudoval mediální management v Praze a v Lipsku, věnoval se marketingu a produkci. Přes práci pro kina a distribuční společnost nakonec zapustil kořeny v Totalfilmu, kde řídí tvorbu obsahu a kreativu a moderuje podcast.
