Velrybí pád: Nervydrásající survival o potápěči v útrobách vorvaně baví, jen se bere moc vážně (recenze)

Představa, že vás spolkne velryba a vy se z ní musíte dostat dřív, než vám dojde kyslík, zní jako námět na jeden z těch béčkových filmů, na které člověk narazí v noci v telce. Jenže Velrybí pád režiséra Briana Duffielda vznikl podle úspěšné knihy Daniela Krause z roku 2023, má velmi slušný rozpočet, Joshe Brolina ve vedlejší roli a především Austina Abramse, kterého v posledních měsících vídáme čím dál raději. Už trailer, v němž zoufalý potápěč křičí o pomoc z velrybí tlamy, nás pobavil natolik, že jsme se na tuhle bizarní kombinaci high koncept námětu, survivalu, body hororu a rodinného dramatu začali velmi těšit.

Jonáš by mohl vyprávět

Příběh člověka spolknutého velrybou je starší než celá moderní popkultura. Už starozákonního proroka Jonáše spolkla velká ryba, v jejíchž útrobách strávil tři dny a tři noci, než se dostal zpátky na svět. Podobný motiv později využil Carlo Collodi v Pinocchiovi a v různých podobách se vrací dodnes. Jde ostatně o velmi vděčnou metaforu smrti a znovuzrození. Hrdina mizí ze světa živých, prochází temnotou, konfrontuje se se svými chybami a po návratu je jiným člověkem. V případě Velrybího pádu je tento symbolický rozměr prakticky přiznaný už od začátku a postupně se stává stejně důležitým jako samotný boj o přežití.

Ve skutečnosti je samozřejmě podobné dobrodružství nemožné. Občas sice proběhne médii příběh potápěče nebo kajakáře, který skončil v tlamě keporkaka, v takových případech ale zvíře člověka vzápětí zase rychle vyplivne. Jícen těchto majestátních tvorů má mít průměr přibližně jako grapefruit a dospělý člověk by se jím neprotáhl. Vorvani, kteří loví i obří krakatice, mají anatomii trochu odlišnou, ani v jejich případě by ale přežití v žaludku nepřipadalo v úvahu. Realistickou stránku věci tu samozřejmě ale nemá absolutně smysl příliš řešit, jakkoli k tomu má současná online filmová reflexe často sklony. Podobně jako u filmů, v nichž hrdinové přežívají v rakvi pod zemí, na vesmírné stanici nebo v troskách ponorky, nás tady zajímá, jak zábavně a poutavě si poradí s extrémní situací, do níž je scénář dostal. Ne jak by v ní dopadl skutečný lidský organismus.

Hodina v pekle

Jay Gardiner (Austin Abrams) se vydává do oceánu hledat ostatky svého otce Mitta (Josh Brolin), který před časem spáchal sebevraždu. Během ponoru ho ale nešťastnou náhodou spolkne vorvaň a mladík se ocitá v prostředí, proti němuž působí i ta nejhorší noční můra poměrně útulně. Od chvíle, kdy se ponoří s hodinovou zásobou vzduchu, zbývá do finále filmu také zhruba hodina, takže podstatná část příběhu probíhá téměř v reálném čase. Neustále ubývající kyslík přitom vytváří velmi účinný časový tlak a společně s hrdinou začínáme přemýšlet nad každým dalším nádechem.

Samotné scény z útrob velryby fungují skvěle. Přerostlé zvíře tu nemusí být zlovolným predátorem, aby představovalo absolutní ohrožení, vorvaň o Jayově přítomnosti ani neví a jeho tělo se prostě jen dál chová podle vlastních biologických instinktů. Hrdina je tak vystaven prostředí, které se neustále pohybuje, stahuje a reaguje, aniž by proti němu kdokoliv vědomě bojoval. Produkční designér Ramsey Avery s týmem vycházel ze skutečné anatomie kytovců a velkou část prostředí nechal postavit fyzicky, včetně pohyblivých konstrukcí simulujících vnitřní pohyby obrovského těla. Výsledkem je přesvědčivě nechutný prostor tvořený slizkou tkání a trávicími šťávami, v němž režisér dokáže inscenovat poměrně nápadité klaustrofobické situace.

Jde vlastně o zajímavou variaci na Vetřelce a podobná sci-fi strašení, v nichž je člověk naprosto bezvýznamnou součástí prostředí, jehož měřítku ani pravidlům nemůže porozumět. Místy přitom zabrousíme až k čvachtavému body hororu, jako když Jayovi žaludeční kyseliny leptají kůži na rukou nebo mu vlivem nesnesitelného tlaku praskají ušní bubínky. Tady jsme spokojení prakticky bez výhrad. Film umí být klaustrofobický, nepříjemný a chvílemi skutečně nervydrásající.

Náš nový kámoš odvedle

Velrybí pád samozřejmě táhne Austin Abrams, který má letos vůbec zajímavou sezonu. Po Hodině zmizení a zejména nedávném Resident Evilu, jenž se stále promítá o sál vedle, je to další příležitost sledovat tohoto sympatického mladého herce v situaci, kdy mu jde každých pár minut o život. Působí přirozeně, trochu neobratně, místy až bezradně, takže mu lze velmi snadno uvěřit obyčejného kluka, který se dostal do naprosto neobyčejných problémů. Abrams se kvůli natáčení údajně učil potápět a značnou část podvodních scén absolvoval sám a fyzická náročnost jeho výkonu je na výsledku rozhodně vidět.

Duffield nicméně naráží na stejný zádrhel, jaký jsme před pár týdny mohli pozorovat u Resident Evilu. Když se hlavní postava pohybuje většinu času sama a nemá s kým vést dialog, scenáristé mají tendenci nechat ji nahlas komentovat vlastní emoce, úvahy a zjištění. Tahle forma expozice je trochu neohrabaná a občas působí, jako by Jay mluvil především proto, aby se diváci neztratili. Abrams naštěstí dokáže i takové momenty podat relativně přirozeně.

RECENZE

Recenze: Nový Resident Evil proměnil Prahu v zamořené Raccoon City. Zach Cregger herní předlohu chápe perfektně

V Praze natáčená nová adaptace videoherní klasiky Resident Evil se konečně dostává do kin. Režisér Zach Cregger si sice stihl znepřátelit ty nejhlasitější gamery, a to ještě před tím, než jeho film viděli, ale tím se nenechte zmást. Máme tu před …

Otcovství i všechny další problémy světa

Brian Duffield už jako režisér zaujal sci-fi thrillerem Nikdo tě nezachrání, v němž nechal Kaitlyn Dever čelit mimozemské invazi téměř beze slov, a jako scenárista se podílel na podmořském hororu Pod vodou s Kristen Stewart. V obou případech ukázal, že umí pracovat s izolací, strachem z neznámého a lidskou bezmocí. Velrybí pád ale vedle těchto žánrových atributů nabízí ještě poměrně ambiciózní úvahu o komplikovaném vztahu otce a syna, který je hlavním tématem Krausovy předlohy.

Zatímco Jay bojuje v útrobách velryby o život, prostřednictvím flashbacků poznáváme jeho minulost a především otce Mitta. Brolin hraje drsného potápěče, který syna odmalička vystavoval extrémním situacím a tvrdostí si vynucoval respekt, byť sám sebe patrně přesvědčoval, že ho tím připravuje na život. Problém spočívá v tom, že Mitt je po většinu času natolik toxickým a nesnesitelně cholerickým fotrem, že je obtížné přijmout snahu filmu nacházet v jeho chování nějakou hlubší moudrost. Scénář navíc s charakterem postavy zachází poněkud nekonzistentně a práce s flashbacky je místy poněkud mechanická a předvídatelná.

Očistec na dně oceánu

Zajímavější je, že Jay musí pro vlastní přežití využít právě dovednosti, které mu otec předal. Zachraňuje ho tedy člověk, před kterým celý život utíkal, a zároveň se musí rozhodnout, co z otcova dědictví si ponechá a co odmítne. Únik z velrybího těla lze proto chápat také jako pokus vymanit se z otcova vlivu. Samotný kytovec přitom představuje další obrovskou, nevyzpytatelnou sílu, která Jaye svírá a jejímž pravidlům se musí přizpůsobovat. V tomto směru je ústřední metafora filmu vcelku funkční. Vracíme se tak znovu k biblickému Jonášovi a představě velrybího břicha jako přechodového prostoru mezi životem a smrtí. Jay prochází vlastním očistcem, v němž se musí vyrovnat s minulostí, aby se mohl znovu narodit.

Samotný název Velrybí pád má ostatně ještě jeden význam. V oceánografii označuje mrtvé velrybí tělo, které klesne na mořské dno a po dlouhou dobu poskytuje potravu a prostředí celému ekosystému dalších organismů. Smrt jednoho obrovského tvora tak umožňuje život mnoha jiným. Ve spojení s otcovou smrtí a Jayovým hledáním nového začátku jde o poměrně pěknou metaforu, která navíc dobře zapadá do představy oceánu jako prostoru, kde se život a smrt neustále prolínají. Duffieldovi tedy nelze vyčítat, že by za jeho filmem nestála zajímavá myšlenka. Potíž je v tom, jak doslovně a sentimentálně ji nakonec vyjadřuje.

S ubývajícím kyslíkem se Jayovi totiž začíná rozpadat vnímání reality a film se ze syrového boje o přežití přesouvá do stále mystičtějších rovin. Hrdina se prostřednictvím halucinací dostává do jakéhosi dialogu s otcovou duší, přírodou a samotným oceánem. Nikým nenucené hlubší čtení filmu se tak postupně mění v polopatickou new age spiritualitu, která místy působí kapku neohrabaně a pateticky. Dokážeme si představit, že v knize podobné úvahy a vnitřní dialogy fungují výrazně lépe, film jim ale dává velmi konkrétní podobu, čímž původně zajímavým motivům ubírá na tajemství. Především pak nedokáže úplně vybalancovat naléhavost survivalu s potřebou vysvětlit a uzavřít každé hrdinovo trauma.

Neber se tak vážně, rybo

Velrybí pád je tedy poměrně zvláštní kombinací dvou filmů, které spolu nedokážou vždycky dobře komunikovat. Jeden je skvěle natočeným, místy až fyzicky nepříjemným survivalem s originálním prostředím, výborným představitelem hlavní role a řadou skutečně napínavých scén. Druhý se pokouší prostřednictvím velmi komplikovaného vztahu otce a syna vyprávět o smrti, odpuštění, mezigeneračních traumatech a propojení všeho živého. Záměr je legitimní a jeho symbolická východiska dávají smysl. Problém máme především s tím, jak urputně film trvá na své emocionální závažnosti, i když mu to daleko víc sluší jako uvolněné žánrovce.

Nechceme být cyničtí a vyčítat tvůrcům, že se pokusili dát absurdnímu námětu hlubší význam. Přesto si myslíme, že by Velrybímu pádu prospělo trochu nadhledu, sebeironie a možná i vědomého campu. Ostatně jde o film, na který nás nalákal trailer s člověkem zoufale křičícím „Pomozte mi!“ z velrybí tlamy, a který se nakonec tváří skoro jako existenciální pojednání o smíření s minulostí.

Velrybí pád
Whalefall
Thriller
USA 2026 106 min
Režie: Brian Duffield
Předloha: Daniel Kraus (kniha)
Scénář: Brian Duffield, Daniel Kraus
Kamera: Aaron Morton
Hudba: Joseph Trapanese
Hrají: Austin Abrams, Josh Brolin, Elisabeth Shue, Emily Rudd, Jane Levy, John Ortiz, Kamy D. Bruder, Sam Franich