MEZIPATRA recenze: Nějak se to zamotalo je intimní vzpomínkou na nejtěžší okamžiky matčina boje s Alzheimerem

Máme tu další z výrazných letošních queer filmů, jimž se dostalo poct na několika světových festivalech. Jestli se Nějak se to zamotalo dostane do české distribuce, je zatím ve hvězdách – ve skutečnosti nezačala ani ta americká, která propukne na začátku příštího roku. Moc v to ale nedoufáme, tím spíš stojí za zvážení návštěva festivalu Mezipatra.

Ticho před bouří

Sarah Leavitt je úspěšná, i když ne zcela hvězdná ilustrátorka, známá hlavně kresbami pro různé americké magazíny na vrcholu jejich éry začátkem století. Do tohoto časového období je také umístěn její autobiografický komiks, v němž se zpětně vypořádává s náročnou situací, v níž se nalezly ona a její rodina. Právě tohoto grafického románu se nyní chopila producentka a debutující režisérka Leah Nelson a uvedla adult animated celovečerák s českým festivalovým názvem Nějak se to zamotalo.

Nějak se to zamotalo na Mezipatrech
Brno: 17. 11. 2026 / 20:30 / Kino Art, velký sál

Ve svém vyprávění se Sarah (Abbi Jacobson) vrací na přelom století, do okamžiku historie, který privilegovaní Američané považovali za „konec dějin“. Společnost měla dorůst do své konečné podoby a svět se měl zakonzervovat tak, jak je – protože kam jinam se dá ještě stoupat? Sarah tomu může věřit, i když patří ke queer komunitě, která neměla nikdy na růžích ustláno. Nicméně i v jejím kontextu se podařilo během 90. let dojít k takovému posunu, že se to jevilo skoro jako úplná výhra. Sarah se svou novou přítelkyní Domino (Samira Wiley), bohatým společenským životem v sanfranciských klubech a kariérním vzestupem má rozhodně vše, na co si pomyslí.

Tahle představa se nakonec katastrofálně rozpadla z mnoha důvodů a dějiny daly jasně najevo, že s námi ještě neskončily. V případě Sarah byly ale větší ranou osobní trable, které přišly nečekaně a zasáhly tím tvrději. Mladá žena tou dobou už nějakou dobu žila několik časových zón daleko od svého rodného venkova, přesto svou identitu zakládala v mnoha ohledech na vztahu se svou matkou Midge (Julia Louis-Dreyfus), která jí byla vždy oporou. Otec Rob (Bryan Cranston) byl jen v těsném závěsu, ale vztah mezi oběma ženami byl přeci jen o kus niternější.

Něco není v pořádku

Do děje vstupujeme, když se Sarah vrací do rodného domu na pravidelnou krátkou návštěvu a zjišťuje, že s mámou není něco v pořádku. Dostala právě padáka kvůli hádce, což jí není vůbec podobné. Při osobním kontaktu se pak chová zmateně a je popudlivá. Zbytek rodiny změnu zaznamenal, ale volí taktiku přezíravosti – v domácnosti vznikl konsenzus, že raná padesátnice prochází menopauzou. Až urputnost Sarah přiměje jejího otce k tomu, aby udělal něco, o čem v hloubi duše věděl, že bude dřív nebo později nezbytné: Bere Midge ke svému známému neurologovi. A tak začíná její předem prohraný souboj s Alzheimerovou chorobou.

Stejně jako diagnóza pohltila život celé rodiny, pohlcuje i celý film. Nejde v tuhle chvíli o zcela objevné téma, což ale neznamená, že mu chybí emocionální intenzita. A zatímco takový Otec s Anthony Hopkinsem sledoval proces ztráty osobní identity především z úhlu pohledu samotného postiženého, Nějak se to zamotalo si jako protagonistku vybírá Sarah. Mladou ženu, jejíž život už dalece přerostl rodinnou jednotku. Jeho těžiště se nachází na druhé straně kontinentu, kde čeká spousta dalších osobních a pracovních povinností, jež vyžadují pozornost.

V důsledku je Sarah v paradoxní situaci. Na jednu stranu je coby člověk zvenčí schopná nejlépe pojmenovat problémy, které přehlížejí ti, kteří s Midge tráví mnohem víc času. Na stranu druhou má ale nejméně času s nimi něco dělat, čímž se dostává do řady konfliktů. Především nepříliš přívětivé sestře (Beanie Feldstein) se zdá, že Sarah vždycky odněkud vystrčí hlavu, všechny zaúkoluje a zase zmizí do svého „lepšího světa“. V něm přitom Sarah v důsledku stresu a nejistoty rovněž stagnuje. Její temná nálada se začíná promítat do kreseb, což příliš netěší její šéfy prahnoucí po typickém 90s optimismu. Vztah s Domino se i přes trvající lásku začíná hroutit v důsledku časté fyzické a ještě častější mentální nepřítomnosti Sarah.

Intimita skromnosti

Není to tedy tak, že bychom se ve vyprávění setkali s něčím zvlášť překvapivým – ostatně se jedná o autobiografii, takže by bylo bláhové očekávat něco, co se příliš vzdaluje přesvědčivé osobní zkušenosti, jakou popisují mnozí z těch, kteří zažili něco podobného. Hlavním ozvláštněním je tedy samotné technické zpracování. Černobílá animace možná příliš neevokuje typicky velmi pestrobarevná devadesátá léta, odpovídá ale estetice původního komiksu a navíc umožňuje několik kompromisů, díky nimž i relativně skromný projekt vypadá vizuálně poměrně dobře.

S možnostmi animace se však příliš neexperimentuje. Máme tu několik snových sekvencí a představ, jinak je ale snímek ukotvený v realitě. Bez větších změn by mohl být realizovaný v hrané podobě, což často považujeme u animáku za chybu – platforma přece umožňuje a vybízí k popuštění uzdy fantazii. Tím nemyslíme nadreálno, ale nelineární práci s časem a prostorem, což by dávalo tím větší smysl u filmu, v jehož středu je rozbitá mysl jedné z postav. Tvůrci se přesto experimentu spíš vyhýbají. Možná na to nemají prostředky a čas, možná by jim to připadalo moc vulgární a necitlivé.

Vznikl tedy velmi solidní a sugestivní film, který ale příliš nevyčnívá a nehlásí se o přehnanou pozornost. Takový přístup nakonec vcelku pasuje k intimnímu rozměru vzpomínky, která celé vyprávění motivuje. I když nás tedy při sledování možná několikrát napadne, o kolik „víc“ by se do filmu vešlo stylisticky i dějově, je třeba uznat, že v této „zaplněnější“ podobě by přišel o kus zranitelnosti, která je jeho hlavní devizou.

foto/video: © Mezipatra 2026

Nějak se to zamotalo
Tangles
USA / Kanada, 2026, 102 min
Režie: Leah Nelson
Předloha: Sarah Leavitt
Scénář: Leah Nelson
Hrají: Seth Rogen, Bryan Cranston, Pamela Adlon, Julia Louis-Dreyfus, Beanie Feldstein, Sarah Silverman, Abbi Jacobson, Samira Wiley, Wanda Sykes, Adam Shapiro
Produkce: Leah Nelson, Seth Rogen, Julia Louis-Dreyfus, Steve Barnett
Zvuk: Miguel Araujo, Berke Gülbakan