Menu

TotalFilm YouTube logo TotalFilm Spotify logo TotalFilm Instagram logo TotalFilm Facebook logo
TotalFilm YouTube logo TotalFilm Spotify logo TotalFilm Instagram logo TotalFilm Facebook logo
Infobox ikona

FESTIVAL FRANCOUZSKÉHO FILMU ve čtvrtek odstartoval v pěti městech, potrvá do středy. Čekají nás noví Bídníci, Ozonův Cizinec, novinky z Cannes a řada předpremiér.

Recenze: Možná je načase, aby Spravedlnost otevřela oči, navrhuje německý thriller s diváckou cenou z Berlína

Německý thriller Spravedlnost si na letošním Berlinale získal publikum jako žádný jiný film – proto si ve své sekci odnesl diváckou cenu. Jedná se přitom o soudní drama, v němž je skoro nemožné dojít uspokojivého rozsudku. Režisér Faraz Shariat zjevně předvedl pořádný kus talentu.

Tentokrát v roli oběti

Mladá a ambiciózní německá státní zástupkyně čínského původu Seyo Kim (Chen Emilie Yan) plní svědomitě svou práci – právě tak, jak jí zákon určuje. Její otec, žijící za hranicemi, je nesmírně pyšný, ale čeká, že to jeho dcera dotáhne ještě výš. Což vůbec není nemožné.

Jednoho dne však během slyšení Seyo nakáže jednomu z obviněných, aby si oblékl bundu a překryl tak neonacistický symbol na svém tričku, který byli všichni ostatní v místnosti ochotní přehlížet. V důsledku toho se stává terčem útoku několika mužů, při němž po ní neonacisté hodí několik Molotovových koktejlů. Hořící bundu naštěstí Seyo strhla dřív, než utrpěla víc než několik relativně mírných popálenin.

Státní zastupitelství i média celou událost podceňují. Dlouho odmítají připustit variantu, že útok na ni byl cílenou akcí neonacistické skupiny. Jestli proto, že se nikdo nechce zabývat tak komplikovaným a nevděčným případem, nebo protože je systém infiltrovaný krajně pravicovými sympatizanty, je otázka, jakou si Seyo musí začít vážně pokládat. „Kdyby na státního zástupce zaútočil muslim, je z toho událost národního významu,“ namítá frustrovaná hrdinka, ale nikoho to nezajímá. Je opakovaně vybízená k tomu, aby prokázala loajalitu svému úřadu tím, že nebude zpochybňovat jeho zjevně nedostatečné postupy. Má jednoduše čekat, jak vyšetřování dopadne, přičemž vidí, že míří do ztracena – jako tolik jiných procesů, jejichž laxnost si doposud neuvědomovala. Ví nakonec lépe než kdo jiný, že 80 % podobných případů končí v mrtvém bodě.

V moment sílící nejistoty se zjevuje její otec, kterého neonacisté pod falešnou záminkou nalákali do země a vymámili z něj i adresu, na níž Seyo bydlí. Nebezpečí a pocit opuštěnosti ještě sílí. Nezbývá než nedbat pokynů a začít se o případ aktivně zajímat. Až vlastní pátrání a najmutí externí právničky zvyklé bojovat proti fašistickým skupinám dostane k soudu jednoho z pachatelů. Ten ve vší absurdnosti tvrdí, že z mostu běžně hází Molotovovy koktejly, aby si zlepšil náladu, a nemůže tušit, kdo se zrovna nachází dole.

Legalita vs. etika

Aby Seyo někam postoupila, musí balancovat na hraně svých pravomocí. Ignorovat nejprve doporučení a nakonec nařízení svých šéfů ohledně své neúčasti. Musí se vtírat do archivů a dolovat informace, které by jinak skončily schované na dně šuplíku nejvzdálenějšího kabinetu. Zde odhaluje sérii zločinů nesoucí stopy organizovaných rasistických útoků, jež vyšetřovatelé pravidelně metou pod koberec a odmítají mezi nimi dělat spojnice. Nejde popřít, že Seyo pro získání těchto informací překračuje hranice legality a využívá svou relativně privilegovanou pozici. Můžeme ale její činy nazvat nemorálními či neetickými? Právě to, že všichni poctiví lidé přísně dodržují pravidla, zatímco ti nepoctiví mezi nimi manévrují, je nakonec jedním ze základů největších společenských problémů. Na druhou stranu razit krédo „když si to situace žádá, pravidla pro mě neplatí“ je rovněž dlouhodobě neudržitelné. Jak z toho tedy ven?

To je nesmírně podnětná otázka, kterou se daří vykreslit v dynamických obrysech. V žánrových kriminálkách o ničem z toho nepřemýšlíme – v nich vyšetřovatelé prakticky pokaždé operují mimo rámec svých pravomocí a na vlastní pěst. Spravedlnost je ale rámovaná dostatečně realisticky, abychom museli o konání hrdinky uvažovat do důsledku.

Při sledování cítíme nekonečnou frustraci z neochoty aparátu vynaložit cokoliv jiného než nejmenší možnou snahu hraničící s mařením vyšetřování. Vedle toho však urputnost Seyo stále působí zneklidňujícím dojmem. Lze jen hádat, nakolik jí jde o spravedlnost a nakolik o pomstu – jde vůbec mezi těmi pojmy udělat pevnou dělicí čáru? Nezbývá než se znepokojením sledovat sebedestruktivitu, s níž postupuje – je víc než jasné, že čím víc šlape na paty svým kolegům, tím hlouběji pohřbívá své kariérní prospekty. Nemluvě o tom, že dráždění neonacistů, kteří vás už jednou podpálili, nese nejvyšší riziko. Ustrašení svědci opuštěných zločinů si to uvědomují víc než sama Seyo, jejímž největším problémem se postupně stává neschopnost najít oběti ochotné vypovídat před soudem kvůli strachu z odplaty.

Problémy světa nevyřešeny

Faraz Shariat nevolí velký stylistický exces, přesto pracuje s filmovou řečí nápaditě a aktivně. Voyeurskými pohledy buduje pocit paranoie a nejistoty vždy, když je hrdinka sama. Soudní budovy svou naddimenzovaností mění své obyvatele v bezmocné trpaslíky. Někdy stačí něco tak malého, jako ukončit dialog rázným a nečekaně brzkým střihem na znamení toho, jak malou váhu měla pronesená slova. Kamera Simona Vu se nehlásí o pozornost, přesto umí vykouzlit silné a precizní kompozice. Shariat tu jednoznačně dochází k větší finese než ve svém debutu, queer dramatu Nic ve zlým. Máme tu dospěle vedený film, jehož režisérovi bychom možná netipovali 32 let.

Velkým objevem je debutující Chen Emilie Yan v hlavní roli. Její Seyo Kim je odhodlaná a urputná, přesto si uchovává lidskost a zranitelnost. Přestože se o postavě nedozvíme o mnoho víc, než co je bezprostředně nutné pro její roli v příběhu, máme dojem trojrozměrného člověka, který je autenticky pohlcován posedlostí dostat se k pravdě.

Největší slabinou filmu je, že se z komplexního labyrintu, který mapuje, nedokáže sám vymotat a nedochází k dramaticky zcela uspokojivému finále, kde by se všechny motivy nějak zužitkovaly. Jistě nemůžeme čekat, že Claudia Schaefer ve svém scénáři nabídne funkční řešení všech konfliktů – kdyby to dokázala, vyřešila by tím půlku problémů světa. To však není omluva pro to, aby některé motivy prostě zmizely ze zorného pole a film se jim přestal věnovat. To je ale jediný zádrhel jinak precizně vystavěného filmu.

  • Režie
  • Scénář
  • Herci
  • Kamera
  • Hudba
4

Spravedlnost (2026)

Neoblomná státní zástupkyně konečně vidí nespravedlnost systému, když se sama stává jeho obětí. Ve Spravedlnosti se daří dosáhnout žánrového thrillerového napětí, přestože jde o veskrze seriózní film řešící vážné a současné téma.

Martin Svoboda

Martin Svoboda

všechny články

Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.

foto/video: © Artcam Films 2026

Spravedlnost
Staatsschutz

Německo, 2026, 113 min
Česká premiéra: 19. 11. 2026, Artcam Films
Režie: Faraz Shariat
Scénář: Claudia Schaefer
Kamera: Lotta Kilian
Hudba: Gabríel Ólafs
Hrají: Chen Emilie Yan, Julia Jentsch, Alev Irmak, Sebastian Urzendowsky, Arnd Klawitter, Béla Gabor Lenz, Marie Rosa Tietjen, Susanne Bredehöft, Kotbong Yang, Petra Hartung, Max Krause, Jean Philippe Kodjo Adabra, Kathrin Angerer, Jörg Westphal, Raphael Westermeier, Benny Radjaipour, Mercy Dorcas Otieno, Sven Seeburg, Marc Fischer, Lasse Klene, Mai-Phuong Kollath, Thomas Lawinky, Maximilian Brauer, Dang Ngoc Long, David Bredin, Ali Reza Ahmadi, Cem Sultan Ungan, Tanaz Molaei, Daniel Drewes, Ruth Reinecke, Daniel Söhner, Markus Friedmann
Produkce: Paulina Lorenz, Jorgo Narjes, Faraz Shariat
Střih: Friederike Hohmuth
Zvuk: Henning Hein, Alexander Weuffen, Steffen Pfauth
Scénografie: Dario Mendez Acosta, Frank Prümmer
Kostýmy: Tabassom Charaf

TotalFilm YouTube logoTotalfilm kanál TotalFilm Spotify logoTotalfilm podcast