Recenze | Zoran je idiot, Paolo taky – milá komedie z italského venkova

Celovečerní debut italského režiséra, scénáristy, herce i vinaře Mattea Oleotty Zoran, můj synovec idiot byl poprvé uveden na filmovém festivalu v Benátkách 2013 a sklidil tam velký úspěch. Nyní – trefně na podzimní vinařskou sezónu – přichází i do kin českých a s milou lehkostí ukazuje, jak se žije na  italském venkově.

Setkávají se tu dva naprosto rozdílní lidé. Paolovi je čtyřicet let, žije sám, každý večer se opíjí vínem a nemá mnoho zásad. Jeho život se obrátí naruby, když po své slovinské příbuzné zdědí svého  šestnáctiletého synovce Zorana. Ten je velmi inteligentní, ale tichý a tak trochu nešika. Jeho jedinou geniální vlastností je, že umí hrát perfektně šipky, a tuto jeho schopnost se proto rozhodne jeho strýc náležitě využít a zpeněžit. Děj graduje a postupně sledujeme, jak příchod jednoho šestnáctiletého kluka do vesnice může zahýbat nejedním životem.

 Sám na vesnici vyrůstal a chtěl proto, aby jeho první celovečerní film vycházel z prostředí, které dobře zná. To se bezpochyby podařilo. Ač to český divák neznalý italské kultury objektivně neposoudí, je ze snímku evidentní, že se režisér nesnaží situace uměle konstruovat, ale že spíše těží z vlastní životní zkušenosti. Je jasné, že režisér na místa, kde se příběh odehrává, pohlíží s láskou, že venkov popisuje laskavě a příjímá ho takový, jaký je. Nekritizuje ani nesoudí náturu místních lidí. Naopak všech těchto vesnických specifik umně využívá a do tamnejší krajiny chytře zasazuje svůj příběh.

Z hlediska scénáře film ničím nepřekvapí. Jak už to tak u snímků o dvou rozdílných lidech, kteří se náhodou setkali, bývá, pozorujeme, jak si k sobě hledají cestu a provází je přitom mnoho absurdních situací. Zpočátku je film především komedií, v průběhu svého trvání zvážňuje. Zakončení příběhu sice není nijak originální, nicméně u tohoto typu filmu to rozhodně není na škodu a není důvod mu to vytýkat. Velkou roli zde hrají mezilidské vztahy a jednotlivé charaktery postav. Oba hlavní představitelé jsou dobře vykresleni – ač nijak do hlouby neznáme jejich minulost, k pochopení jejich jednání to, co víme, bohatě stačí.

Oleottův snímek o Zoranovi a Paolovi není ničím specifický, přesto je dobrý. V momentě, kdy film začne a naladí na určitou vlnu, veze se divák spolu s příběhem. Humor je lehký a milý, kamera pěkná, zápletka zajímavá. Pro film nepříliš typické prostředí italského venkova upoutá svou krásou, dvě absurdní postavy zase přilákají pozornost situacemi, do kterých se společně dostávají. Vše je vlastně jak má být. Zoran je idiot, Paolo však také a už jen kvůli tomu film příjemně pobaví.

Alžběta Kovandová, totalfilm.cz
foto/video: Artcam, Febiofest © 2014