Nepřehlédněte

Do kin vstoupila Violette – rozhovor s režisérem Martinem Provostem

Do českých kin právě vstupuje životopisný film Violette. V poválečném Saint-Germaindes-Prés potkává Violette Simone de Beauviorovou, slavnou spisovatelku a feministickou ikonu, ke které Violette zahoří, žel, neopětovanou láskou. Nicméně díky Simone a podpoře Maurice Sachse se z nemilované a přehlížené dívky stává uznávaná a obdivovaná spisovatelka, jež ovlivnila další generace autorů.

Violette (foto: Film Europe)

Violette (foto: Film Europe)

Francouzský režisér, scénárista a herec Martin Provost se zapsal do hlubšího povědomí diváků svým v pořadí třetím filmem Séraphine. Příběh nevinné, čisté a upřímné dívky, která se díky svému výjimečnému talentu dostane do víru „velkého světa“, který ji pomalu ale jistě začne pohlcovat, je až znepokojivým odrazem života Violette Leducové. Jakoby Séraphine a Violette byly sestry.

Kdy jste se poprvé „setkal“ s Violette Leducovou?

René de Ceccatty, kterého jsem potkal v roce 2007, mi jí představil, když jsem psal Séraphine. Řekl mi: „Chystáš film o Séraphine, ale slyšel jsi už o Violette Leducové?“ Znal jsem ji pouze podle jména, nikdy jsem však nečetl žádné z jejích děl. René mi dal nezveřejněný text, který Violette napsala o Séraphine a který Les Temps Modernes odmítli publikovat. Bylo to ohromně vtipné a nádherné. René mi také dal biografii, kterou o Violette napsal. Poté, co jsem si ji přečetl, jsem doslova zhltnul La Bâtarde, Trésors à prendre a další její knihy. Řekl jsem Renému: „Musíme o Violette natočit film.“ Tak se zrodila myšlenka na diptych. V mé mysli jsou Séraphine a Violette sestry. Jejich příběhy jsou tak podobné, až je to znepokojující.

Martin Provost

Martin Provost

Ve svém filmu vytváříte Violettin obnažený, intimně pravdivý portrét, který ji osvobozuje od všech skandálních klišé, které byly spojeny s její pověstí spisovatelky.

Čím více jsem se o ní dozvídal, tím více jsem byl pohnut tím, co bylo skryto v jejím nitru, ta křehkost a zranitelnost, kdežto ta skandální, okázalá veřejná osoba – poté, co se stala v 60. letech slavnou – mne zajímá méně; byla to pouze jakási maska. Já jsem se chtěl dostat blíže skutečné Violette, která usiluje o lásku a stahuje se do velké samoty, aby psala knihy. Život k ní nebyl přívětivý. Lidé říkali, že byla komplikovaná. To pro mne nebylo dostačující. Já ji viděl jako velmi nejistou, bojující osamocenou bitvu sama se sebou, ale stále cosi hledající. Podle mne nejistota a samota byly tím, co ji pohánělo kupředu. Lidé stěží zváží riziko, které každý umělec podstupuje, ať už to je malíř, spisovatel nebo režisér. Mnohem častěji vidí jen výsledek a úspěch, když přijde. Chce to pořádnou dávku nezodpovědnosti, stejně jako odvahy a houževnatosti, abyste se vydali na tuto cestu a pokračovali v jízdě. Během let poznáte, že samota je velmi plodným, klíčovým spojencem, tak jako ticho, odrážející vnitřní já, které neustále roste a rozvíjí se, ale někdy to trvá celý život, než to pochopíte.

Jak jste přišel na to, že rozdělíte film do kapitol, jako když čtete knihu?

Postupně. Zjistil jsem, že řada lidí, které Violette během svého života potkala, korespondovala s některou z jejích knih nebo základními fázemi jejího vývoje. Ve střižně pak tyto kapitoly samy vystoupaly na povrch. Nebyli to jen lidé, na kterých záleželo, např. předposlední kapitola ke odkázána Fauconu, vesnici v Provence, kde Violette žila ve starším věku a kde zemřela.

Violette (foto: Film Europe)

Violette (foto: Film Europe)

Její povaha, místo, kde si koupila dům, kniha, která jí přinesla úspěch… Film sleduje trajektorii skutečné hrdinky směrem k její emancipaci.

Ano, chtěl jsem učinit z Violette hrdinku a také jsem chtěl, aby se ve filmu objevili všichni protagonisté jejího příběhu, od kterých by se měla také osvobodit. Abyste vyrostli, je potřeba, abyste byli schopni se osvobodit ode všeho, co vám pomohlo být tím, čím jste.  Nejprve se zbavit závislosti na matce, pak na Simone de Beauvoirové, Violette nakonec upevnila svoji nezávislost napsáním knihy La Bâtarde. Tím, že se podvědomě od nich osvobodila, našla své místo na světě. To je důvod, proč kapitola Berthe, Violettiny matky, se objeví až na konci filmu: když konflikt dojde svého vrcholu a může najít řešení.

Poukazujete na Berthiny nedostatky, ale také na její touhu se starat o svoji dceru.

Berthe je klíčová postava pro film, stejně jako byla pro Violettin život. Dceru hluboce milovala a zároveň ji odmítala zavést do skutečného světa. Berthe nebyla špatná žena. Určitě nebyla dobrou matkou (Violettino narození nebylo zaznamenáno až do jejích dvou let), ačkoliv vážně pochybuji o konceptu dobrých a špatných matek. Opravdu to nic neznamená. Berthe dělala to nejlepší, co mohla, a já ji nechci soudit, tak jako to dělá Violette. Na druhou stranu jsem chtěl ukázat, že Violette vidí pouze část své matky – část, s níž má vyrovnané skóre. To samé je u Maurice Sachse, nejasná postava, která Violette opustí, ačkoliv to byl on, kdo ji přiměl psát. Svou roli hraje ve vnitřní konstrukci spisovatelky, kterou se ona stane. Nic není jen černé nebo bílé; jsou zde odstíny šedé, jemné nuance. Vždy se k tomu vracím – dát každé postavě její šanci, férový pokus. Tak jedině najdete své místo.

Po válce Violette Leducová potkává symbolickou matku, Simone de Beauvoirovou, která přebírá roli mentorky a patronky.

To bylo nejsilnější spojení ve Violettině životě, navíc bouřlivá a složitá milostná aféra, kterou měla. Druhá kapitola filmu líčí jejich setkání v Paříži. U Mauricova kamaráda, kterému nese maso z černého trhu, si Violette půjčí knihu Simone de Beauvoirové, She Came To Stay. Okamžitě je ohromena rozsahem knihy. „Žena a napsala tak velkou knihu,“ říká. Přečte si ji. Je zaujata. Stává se posedlou setkáním se Simone de Beauvoirovou, na kterém by jí předala svůj první rukopis In the Prison of her Skin. Violette najde a sleduje Simone v Café de Flore, kde každé ráno píše. Následuje ji. Nakonec ji odchytí a dá jí svou knihu. To je začátek jejich celoživotního vztahu.

Jak ztvárňujete její vztah se Simone de Beauvoirovou ve filmu? Beauvoirová, zdá se, obdivuje Violettino vášnivé jednání, které ji však zároveň irituje. Simone je jedinou přítelkyní, kterou si Violette udrží až do konce života; ona korekturuje Violettiny texty, doprovází jí a radí. Violette dokonce odkáže Simone všechna práva ke svým literárním dílům.

Simone de Beauvoirová byla fascinovaná Violettou, která odmítala být intelektuálkou. Říkala: „Já píši svým citem.“ Pro Simone to byl rozporuplný vztah. Violette byla zamilovaná do Simone, která její lásku neopětovala, ale viděla ve Violette inspirativní spisovatelku, kterou sama nikdy nebyla. Držela si od ní odstup, aniž by ji však nechala odejít. Violette byla poděs. Přibouchli jste jí dveře před nosem a ona se vrátila oknem. Emmanuelle Devosová, která ji ve filmu hraje, přišla s velmi legračním a trefným výrazem, který ji vystihoval: „otrava v srdci.“ Violette byla pohromnou pro samu sebe, stejně jako pro ostatní: strašně trpěla a zároveň vyvolávala hodně zármutku. Byla přesvědčená, že byla ošklivá a, v porovnání se Simone de Beauvoirovou, se její ošklivost stala posedlostí. Simone se, nicméně, dařilo uhýbat každé léčce, kterou na ni Violette nastražila, aby jí podpořila a pomohla jí vytvořit její dílo. Bez Simone, si myslím, by Violette samu sebe zničila.

Violette (foto: Film Europe)

Violette (foto: Film Europe)

Vaše Simone de Beauvoirová je také nečekaně křehká a osamělá.

To je méně známá stránka Simone, osamělá v době, kdy Sartre koketoval jinde. Ona nebyla vnitřně spokojená, dokud nepotkala Nelsona Algrena. Tato křehká Simone se také ke mne dostala skrze jednu z jejích knih, které si cením více než jiných, A Very Easy Death, která je krutá a zároveň něžná a lehce srozumitelná. Vyjadřuje všechny její emoce, kterých byla neobyčejně schopná, a lidskost. Chtěl jsem oživit tuto málo známou Simone, ženu, která se náhle svěřuje Violette a propukne v pláč před osobou, která vzlykala na jejím rameni celý svůj život.

Jak jste herecky obsadil tyto dvě klíčové role?

S Emmanuelle Devosovou jsem se setkal ještě před tím, než jsem napsal scénář, tak jako tomu bylo u Yolandy Moreauové před Séraphine. Věděl jsem, že to je ona a nikdo jiný. Chtěl jsem si být jistý, že podstoupí tu fyzickou proměnu – stane se z ní blondýna s ošklivým umělým nosem. Se Simone de Beauvoirovou to bylo komplikovanější. Hrát někoho, kdo je tak dobře známý, je děsivé. Emmanuelle mne pobídla, abych se sešel s Sandrine Kiberlainovou. Nedokázal jsem si ji v té roli představit, ale když jsme se sešli, byl jsem nadšen její ladností, inteligencí a, co víc, jejím odhodláním. Byla si jistá, že to zvládne.

Jaké další vztahy, podstatné pro Violettin život a práci, jste se rozhodl divákům představit?

Je zde Jean Genet, kterého hraje Jacques Bonnaffé. Genet miluje Violette, která je inteligentní tak jako on. Cítí se jako bratr a sestra – straní se jeden druhého, dva výjimeční spisovatelé, básníci své doby a hříšníci. Genet věnoval Violette svou knihu The Maids. Pak tu byl Jacques Guérin (Olivier Gourmet), sběratel rukopisů a majitel kosmetické firmy, Les Parfums d’Orsay. Byl bohatý, ale zároveň inteligentní, homosexuál a Violette se do něj, samozřejmě, zamilovala a houževnatě ho sledovala bez nějakého užitku. Pro mne je Jacques duchem otce, který ji odmítl uznat jako svou dceru. Jacques byl estét, který zachránil Proustův rukopis a chystal se nakoupit také Violettin a Genetův.

Emmanuelle Devos s Martinem Provostem

Emmanuelle Devos s Martinem Provostem

Violettino psaní je pozoruhodné svým živelným a sexy jazykem, který byl pro ženskou autorku 50. let doslova revolučním. Lidé říkali, že psala jako muž.

Ano. Psaní bylo pro Violettu podstatné. To je velmi vzácné. Sklízela ostrou kritiku, protože měla odvahu říkat věci, o kterých se nikdo nenamáhal zmínit. Jejími vlastními slovy. Ona byla první ženou, která popsala svůj potrat a její kniha Ravages pak byl zcenzurována. Nezkrácená verze nebyla nikdy publikována, což je nemorální. Cenzura pak vyústila ve Violettinu internaci. Málem z toho zešílela.

Vášeň a láska jsou jako pláč, který pohání její psaní, ale zároveň říká: „Jsem pustina, která hovoří v monolozích.“

Vášeň, ano. Frustrace, rozhodně. Existovalo mnoho způsobů jak napadnout Violette Leducovou. Mohli jste si vybrat ženu plnou skandálů, protože ona skutečně vyvolávala skandály. Byla velmi přímočará, měla nádherný smysl pro humor a silnou osobnost a milovala provokaci a nevhodné vztahy, ale když si přečtete celé její dílo, zjistíte, že to byla jen jakási výmluva. Ona hledala něco jiného. Svá předem ztracená nebo nemožná romantická dobrodružství přenášela do knih. A byla stále sama.

Jak jste si vybíral hudbu?

Violette potřebovala hudbu tak silnou a posedlou, jakou byla kompozice Michaela Galassova pro Séraphine, ale Michael nás, bohužel, již navždy opustil. Byl jsem ztracen. Tak jsem hledal, až jsem našel. Arvo Pärt byl jasnou volbou. Fraters mi zněli v hlavě a jakmile jsme to vyzkoušeli ve filmu, zapadlo to do sebe.

Je Váš film, stejně jako Violettiny knihy, „přivlastněním si osudu“, když si vypůjčím výraz Simone de Beauvoirové?

Jak můžete vyměnit špatnou ruku? Co můžete udělat se smůlou? Film začíná v roce 1942 v prvním záblesku svítání uprostřed temnoty kruté, brutální zimy. Končí to na jihu Francie při západu slunce, kdy je Violette na vrcholu své slávy po vydání knihy La Bâtarde roku 1964, ke které napsala úvod Simone de Beauvoirová. Je to cesta ke světlu.

připravila: Laureline Amanieux
foto/video: Film Europe © 2015

Violette-CZposter

  1. […] Rozhovor s režisérem Martinem Provostem […]

Comments are closed.

%d blogerům se to líbí: