Francouzský režisér Xavier Giannoli míří do Prahy. Ve čtvrtek uvede v pražské Lucerně osobně českou premiéru snímku Marguerite o zpěvačce s nejfalešnějším projevem na světě. Hlavní roli ztvárnila vynikající francouzská herečka Catherine Frot. Z benátského festivalu si snímek přivezl cenu P. Nazareno Taddei Award. Film je také jedním z pěti francouzských kandidátů na Oscara®. Do Prahy nemíří režisér náhodou. Snímek vznikl v české koprodukci (Sirena Films) a stěžejní scény se natáčely v Divadle na Vinohradech, v prostorách právnické fakulty, na Slapech či v Mahenově divadle v Brně.
Příběh je volně inspirován osudy Američanky Florence Foster Jenkins, operní zpěvačky známé jako „královna kraválu“, která se ve 40. letech minulého století proslavila svým příšerným hlasem.
Rozhovor s režisérem Xavierem Giannolim
Jak tento film vznikl?
Asi před deseti lety jsem v rádiu slyšel neskutečný hlas operní pěvkyně, která zpívala Mozartovu Královnu noci, ale naprosto falešně. Bylo to velmi legrační, působivé… V nahrávce to praskalo, byla stará a tajemná, jako by byla z jiného světa.
Xavier Giannoli
Kdo byla ta pěvkyně?
Zjistil jsem, že se jmenovala Florence Foster Jenkins a žila ve Spojených státech ve 40. letech. Byla bohatá, milovala hudbu a operu a hlavně si vůbec neuvědomovala, jak úžasně falešný má hlas. Pravidelně zpívala v kruhu obvyklých hostí a ze společenského pokrytectví, kvůli finančním zájmům nebo z prostého slabošství jí nikdo z jejího okolí nikdy neřekl, že zpívá naprosto falešně… Už jen ta situace samotná byla velmi zábavná a zároveň v tom bylo něco krutého, co jsem měl chuť prozkoumat.
Marguerite (foto: Artcam)
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]A tak jsem tu desku poslouchal celé roky stále dokola a myslel při tom na ten úsměv a nechával svou představivost, aby se zmocnila výsledků mého pátrání.[/pullquote]
Takže jste pátral…
V New Yorku jsem našel hodně novinových výstřižků připomínajících její neskutečnou „kariéru“, její výstřednost. Dokonce se psalo o velkém koncertu ke konci jejího života, kde zpívala v obrovském sále Carnegie Hall. Našel jsem také nahrávku, na které se stejně legrační neohrabaností zpívá klasické árie. Na této desce byla fotografie, na níž má andělská křídla a na hlavě královskou čelenku. Usmívá se do objektivu zároveň nevinně a důvěřivě. Ten výraz mě dlouho zneklidňoval… A tak jsem tu desku poslouchal celé roky stále dokola a myslel při tom na ten úsměv a nechával svou představivost, aby se zmocnila výsledků mého pátrání. Napsal jsem první verzi, pak jsem odjel natáčet jiné filmy, a tu fotku jsem měl stále u sebe a ten tajemný hlas v hlavě. Cítil jsem, že ten nakřáplý hlas mi má něco sdělit, nějaké tajemství.
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Začnu detailním průzkumem, opatřím si spoustu dokumentace, pak napíšu románový příběh[/pullquote]
Marguerite tedy není biografický film?
Ne, je to volné ztvárnění osobnosti, která skutečně existovala. Podobně jsem pracoval na filmu Na počátku: začnu detailním průzkumem, opatřím si spoustu dokumentace, pak napíšu románový příběh, který rozebírám se svou spolupachatelkou Marcií Romano, abychom našli stěžejní linie příběhu. Důležité je mít osobní náhled, nabídnout pohled na lidskou pravdivost v původním osudu… a potom cítit svobodu udělat z toho film. Jsem přesvědčený, že potřebujeme fikci k tomu, abychom pochopili a pocítili skutečnost světa i bytostí. Kromě toho část postavy se hledá mezi pravdou a lží, životem herce a tím, co hraje, objevováním sebe sama. Na natáčení jsem se dozvěděl, že je
v plánu hollywoodská biografie. Tento postup by každopádně nikdy nebyl pro mě.
Marguerite (foto: Artcam)
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Mám rád postavy, které jsou něčím posedlé, protože tím strhnou celý film a dodají mu napětí, rytmus, směr.[/pullquote]
Čím se vás Marguerite dotýká?
Mám rád postavy, které jsou něčím posedlé, protože tím strhnou celý film a dodají mu napětí, rytmus, směr. Marguerite prožívá vášeň ve všech významech tohoto slova: skrze hudbu zažívá štěstí i utrpení. Zpívá božsky falešně, je však cítit, že vyjadřuje zuřivou potřebu žít. Marguerite je stejná jako my, všichni k životu potřebujeme iluze.
Jak jste vybíral hudbu?
Především je tu Margueritin repertoár sestávající z velkých operních árií, který musela nazpívat jedna velká sopranistka, jako například „Casta Diva“ z Belliniho Normy. Jsou to technicky velmi náročné árie, které samozřejmě není vůbec schopná zvládnout… Nicméně jsem chtěl, aby film byl „totálním“ hudebním zážitkem, který odpovídá mému vkusu a tomu, co jsem chtěl sdílet. Je tu tedy barokní hudba s Vivaldim nebo Purcellem, jazz, trošku modernější harmonie s Poulencem nebo Honeggerem, australské didgeridoo a indická hudba, piano, které je rozsekáno sekerou nebo se na něm hraje Bach, Mozart v podání Swingle Singers a capella nebo také King Arthur od Purcella v nové orchestrální úpravě velkého Michaela Nymana, křik páva nebo řvaní motorů a konečně ušlechtilé a jedinečné disonance Margueritina hlasu, jako černá díra, kde se ztrácí veškeré zvuky… nebo se v ní shromažďují. Já nevím.
Delegace k filmu Marguerite na festivalu v Benátkách
Jak jste „vymyslel“ Margueritin hlas?
Catherine dlouho pracovala s jednou velmi dobrou profesorkou, aby si osvojila postoj, gesta, tvář lyrické pěvkyně. Protože Marguerite sice zpívá falešně, ale velmi na sobě pracuje, a to muselo být vidět… Potíž je v tom, že Catherine má velmi krásný hlas a už dlouho chodí na lekce zpěvu, zatímco já jsem potřeboval legrační a zároveň dojemný chaos, což je technicky velmi složité. Catherinin hlas potřeboval dabérku, když to pro její hrdlo začínalo být příliš nebezpečné. Takže nám svůj hlas půjčila „opravdová“ pěvkyně a my jsme hodně pracovali na emocích a žertovnosti, které jsem hledal v každé disonanci. Se zvukaři jsme pak velmi tvrdě pracovali na tom, aby Marguerite na plátně ztělesňovala bez sebemenšího stínu pochybnosti ten tolik zvláštní hlas, k němuž chci pro publikum také zachovat určitý díl tajemství.
připravil: Totalfilm.cz
zdroj: Artcam, foto/video: Artcam © 2015
