Švankmajerův Hmyz vstupuje do kin – (fakta o legendárním tvůrci)

V pondělí večer se v Praze uskutečnila premiéra posledního celovečerního snímku Jana Švankmajera. Film Hmyz dneškem vstupuje do českých kin. Proto vám nabízíme krátký medailon tohoto světově uznávaného českého umělce (zdaleka ne jen filmového režiséra), který má na svém kontě bohatou a úspěšnou tvůrčí činnost. Kromě faktů o legendárním režisérovi si můžete pustit i film o filmu.

Jan Švankmajer

„Celý život točím jeden film: beru totiž svou tvorbu jako autoterapii, zbavuji se tak svých démonů, které jsem za život nachytal nebo kteří se ke mně přidali. Pak se stává, že některé zvláště neodbytné postavy (démoni) přecházejí z jednoho mého filmu do druhého. Určitě by stálo za pokus odstřihnout z mých filmů úvodní a závěrečné titulky, slepit je do jednoho dlouhého ´celodenního´ filmu a sledovat kontinuitu děje, prostředí, postav, herců, rekvizit, hudby, ruchů. Možná, že by se tak ukázal můj život v realističtějším světle než ten skutečný, který jsem prožil.“

Jan Švankmajer letos oslaví 84. narozeniny, a tak svůj film Hmyz inspirovaný hrou bratří Čapků avizoval jako svůj poslední celovečerní. Jak se nechal slyšet, vzhledem ke svému věku a náročnosti získávání financí na film, hodlá už točit jen krátký film. Jeho porevoluční snímky vznikají v ateliéru Athanor v Knovízi nedaleko Prahy, které založil po revoluci společně se svým producentem Jaromírem Kallistou v prostorách bývalého tamějšího kina.¨

„Někdy je mi vytýkáno, že ve svých filmech používám příliš často opakování scén, a tím že napínám trpělivost diváků přes míru. Naposledy jsem tohoto postupu použil v Hmyzu. Proč to dělám? Proč napínám trpělivost diváků až k prasknutí? Ale vždyť všichni známe ze svého života tyhle rituální obsese, které nás obtěžují svou naléhavostí- a když je někdy z nepozornosti vynecháme, traumatizují nás a nedají nám pokoj, dokud je „nenapravíme“.“

Milenci (autor: Jan Švankmajer)

Miloš Forman o Janu Švankmajerovi jednou řekl, že když si dohromady představíte tvorbu Walta Disneyho a Luise Buñuela, vyjde vám z toho Švankmajer. A já si myslím, že je to velice trefné vyjádření. Vzpomínám si také, že když jsem minulý rok na Anifilmu v Třeboni zpovídala australského oscarového režiséra Adama Elliota, nadšeně a zamilovaně mi vyprávěl o tom, jak moc má jeho práci rád, jak ovlivnila jeho vlastní tvorbu a že se považuje za jeho největšího fandu ze „Země protinožců“. Tehdy mě to hodně potěšilo a cítila jsem se jako náramně hrdá Češka.

Oscarový režisér animovaných filmů Adam Elliot

Zpět ale k osobnosti Jana Švankmajera. Právě on není a nikdy nebyl jenom filmovým režisérem, tvůrcem imaginativních snímků, surreálných příběhů, jež mnohé pocházejí z jeho nočního snění. Je to umělec, výtvarník a představitel pozdního českého surrealismu. Jako rodilý Pražák vystudoval Vyšší školu uměleckého průmyslu v Praze. Tam objevil svět španělského surrealistického malíře a vizionáře Salvátora Dalího. Jeho kroky pak vedly na loutkářskou katedru pražské DAMU, kde se specializoval na obor režie a scénografie. Už tehdy ve svém absolventském představení zkombinoval herce a loutky, které později uplatnil ve svých filmech Don Šajn (1969) a Lekce Faust (s Petrem Čepkem v hlavní roli, 1993). K filmu se poprvé dostal jako loutkoherec, když pracoval na Radokově krátkometrážním Johanesovi doktoru Faustovi.


„Myslím, že to, co vytváří můj specifický filmový jazyk, není mé „umění“, ale mé obsese, mé touhy, mé revolty.“

V roce 1960 se oženil se svou ženou Evou ( zesn. 2005), surrealistickou výtvarnicí. Stala se z nich i nerozlučná profesní dvojice a společně vytvořili snímky Kyvadlo, jáma a naděje, Něco z Alenky, už zmíněnou Lekci Faust a Spiklence slasti. V pražském divadle Semafor založil skupinu Divadla masek a vedle své divadelní práce se věnoval intenzivně i výtvarné tvorbě. V roce 1962 pak natočil svůj první krátký trikový film Poslední trik pana Schwarzewalda a pana Edgara. V roce 1970 se stal členem Surrealistické skupiny v Československu a jeho tvorba se začala ubírat plnohodnotně právě tímto směrem.

„Film a sen mají jedno společné: střih. Střih je úžasný „vynález“. Jste zde, střihnete – a jste jinde. To dokáže jenom film a sen. Proto miluji jak film, tak sen.“

V 70. létech, kdy bylo Janu Švankmajerovi znemožněno točit filmy, se živil jako trikař a výtvarník na Barrandově. Poté svou pracovní základnu na nějaký čas přesunul do Bratislavy a podílel se na snímcích Adéla ještě nevečeřela, Upír z Ferratu nebo Tajemství hradu v Karpatech. Když pak v roce 1982 natočil svůj krátký animovaný film Možnosti dialogu přišla vlna velkého zájmu o jeho práci. Ta mu otevřela dveře k možnosti natočit svůj první celovečerní snímek Něco z Alenky (1988). Přineslo mu to světový věhlas a stal se respektovaným tvůrcem v nekomerční animaci.

„Při každém uvádění svých filmů divákům říkám, že všechny interpretace, které je při projekci napadnou, jsou správné, že neexistuje jen jeden „autorizovaný“ výklad. Někdy mě ale některé interpretace přeci jenom překvapí. Tak v Izraeli po promítnutí Otesánka ke mně přišla jedna paní a řekla mi, že je to film o jejich životě v Izraeli. Když jsem jí řekl, že to mně musí vysvětlit, odpověděla, že i oni stojí před rozhodnutím buď se vystěhovat, nebo se zabarikádovat. Čili jeden motiv z filmu se stal stěžejním momentem výkladu celého filmu, protože jí připomněl její zoufalou situaci. V tom je síla imaginativního filmu, že pomocí analogií dokáže v divácích evokovat jejich vlastní zážitky a traumata a vtáhnout je do děje. Přinutit je, aby vzali film jako součást svého života.

Svou porevoluční éru odstartoval Jan Švankmajer krátkometrážním snímkem Jídlo (1992). Následovala Lekce Faust (1993), Spiklenci slasti (1996), Otesánek (Český lev za nejlepší film a také ocenení za nejlepší výtvarný počin, 2000), Šílení (Jan Tříska v roli inspirované Markýzem de Sade, 2005), Přežít svůj život (2010) a poslední celovečerní film Hmyz (2018), k němuž vám v příštích dnech přineseme recenzi.

„Už od mých školních let mi byla vytýkána určitá morbidnost, „nemocnost“, negativismus, pesimismus. A já se vždy proti tomuto nařčení bránil. V mých filmech neexistuje abstraktní destrukce. Byl bych však neupřímný, kdybych zapřel, že určité destruktivní postupy při filmování (především ve vztahu k jídlu) ve mně vyvolávají „tajné“ libidinózní pocity. Ale to bychom se dostali zpět k mému zápasu s vlastním dětstvím.“

Zajímavostí je třeba i Švankmajerova sběratelská záliba a nebo spolupráce s anglickým hudebníkem Peterem Gabrielem, k jehož songu Sledgehammer (1986) vytvořil videoklip. V roce 2004 se na Pražském hradě konala velká umělcova výstava s názvem Jídlo, která zaznamenala velký úspěch u široké veřejnosti.

„Surrealismus mě naučil několik věcí. Jednak mě zbavil strachu z kolektivity, myslím smysluplné kolektivity, postavené na výměně hodnot. Naučil mě, že poezie je jen jedna a že je lhostejné, jakými prostředky se jí zmocníme. A v neposlední řadě rozvinul mou imaginaci do nekotrolovatelné šíře.“

V textu jsou použity citace z nové publikace o Janu Švankmajerovi, jejímž autorem je Bruno Solařík a která se právě dočkala svého vydání. Kromě textů v ní naleznete i dosud nepublikované reprodukce Švankmajerových objektů-fetišů a snímky z jeho nejnovějšího filmu Hmyz.
Knihu vydává nakladatelství CPress.

O tři tyto knihy budeme tento týden soutěžit.

%d blogerům se to líbí: