Když se koncem 70. let Věra Chytilová rozhodla zaměřit svou pozornost na tehdy vznikající Jižní Město, nevznikl jen další z mnoha dobových filmů. Vytvořila nekompromisní diagnózu tehdejší společnosti, která se právě nyní, v roce 2026, vrací na plátna kin v plné technické kvalitě. Cesta k obnovené premiéře přitom vedla přes jeden z nejprestižnějších světových festivalů – únorové Berlinale, kde byl snímek uveden v sekci Berlinale Classics. Snímek, jehož oficiální název zní Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, byl ve své době pro režim velmi nepohodlný. Zatímco tehdejší barrandovská produkce měla za úkol oslavovat úspěchy socialistické výstavby, Chytilová nabídla radikálně odlišný obraz: svět utopený v blátě, nefungující infrastruktuře a morálním rozkladu.
Mozaika lidských osudů mezi paneláky
Příběh je koncipován jako dynamická, stylově „neučesaná“ mozaika lidských osudů, které se proplétají mezi jeřáby a nedokončenými panelovými domy. Sledujeme několik generací obyvatel – od nezvladatelného školáka Pepíčka, který v chaosu staveniště vidí jedno velké hřiště, až po starého dědečka z venkova, jenž marně hledá kousek lidskosti v odcizeném betonovém labyrintu.
Právě tento kontrast mezi starým světem hodnot a novou realitou sídliště tvoří páteř filmu. Chytilová se scenáristkou Evou Kačírkovou (která ve filmu i hraje) se nebály ukázat, že v nových bytech se kromě moderních spotřebičů zabydluje i lež, nevěra a citové prázdno. Autenticitu scénáře podpořil i fakt, že Kačírková jako manželka stavaře disponovala množstvím neveřejných informací o skutečném stavu tehdejší výstavby.
Trnitá cesta k divákovi a mezinárodní úspěch
Ačkoliv byl film dokončen již v roce 1979 a hned v roce 1980 získal Velkou cenu na festivalu v San Remu, jeho cesta k československým divákům byla v důsledku cenzurních zásahů velmi komplikovaná. Původní termín premiéry v červnu 1980 byl zrušen a odsunut až na prosinec 1981. I poté byl snímek distribuován značně omezeně, především mimo hlavní centra, aby se zmenšil jeho dopad na širokou veřejnost.
Výrazný vizuální styl kameramana Jaromíra Šofra a dravý střih Jiřího Brožka dodávají filmu téměř dokumentární syrovost, která ani po desetiletích neztratila na síle. To potvrdilo i mezinárodní publikum na letošním Berlinale, kde byl restaurovaný snímek přijat jako nadčasový a stále aktuální portrét společenství, v němž individuální zájmy vytlačují společné ideály.
Nový život pro klasiku
Díky úsilí Národního filmového archivu, Státního fondu audiovize a spolupráci s karlovarským festivalem prošel film v loňském roce kompletní digitalizací. Na restaurování se podílely studia Universal Production Partners a Soundsquare, které obrazu i zvuku vrátily podobu, jakou zamýšleli tvůrci.
Diváci tak mají nyní jedinečnou příležitost vidět toto zásadní dílo československé kinematografie bez technických nedokonalostí. Panelstory totiž není jen historickým dokumentem o jedné éře, ale hlubokou studií lidské povahy v prostředí, které se snaží člověka zbavit jeho individuality.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
foto/video: © Národní filmový archiv, Filmové studio Barrandov
