Recenze | Zlatý podraz je zatím nejlepší letošní český film

Zlatý podraz – nejnovější snímek režiséra Radima Špačka míří do kin jenom pár dnů před oslavami vzniku Československé republiky. Autory scénáře jsou sportovní novinář, publicista a komentátor Jakub Bažant, scenáristka Kristina Nedvědová a novinář a pedagog Jiří Závozda. Předobrazem scénáře byla kniha už výše zmíněných novinářů Bažanta a Závozdy. Kniha Nebáli se své odvahy vyšla v nakladatelství Kosmas před čtyřmi lety. Film vypráví o tuzemském příběhu o vášni k basketbalu, o neopomenutelné lásce a také konstantě zvané politika, která ovlivňovala životy i těch, kteří měli vždy dost kuráže. Děj se totiž odehrává mezi lety 1938 až 1951, kdy v Československu vrcholila krize předpovídající druhou světovou válku. Když už si země mohla málem oddychnout, dostali se k moci komunisté.

Srdcerváč Špaček se pustil do natáčení snímku s vášní sobě vlastní a obklopil se týmem lidí, kteří v sílu příběhu také věřili. Špaček má za sebou především dlouhou řadu televizních projektů, dokumenty, záznamy, seriály. Jeho první celovečerní snímek Pouta (2010) získal pět Českých lvů a pro svět filmu v něm objevil dnes vytíženého Ondřeje Malého. Ten si zahrál i v Podrazu, a opět roli zlouna, kterému se tentokrát s rostoucím pocitem moci stále více ohýbají záda ve službách režimu.

To, co dělá ze Zlatého podrazu originální snímek, který stojí za to vidět, není jenom jeho nákladná výprava, to by bylo skutečně málo. Je to příběh o československém basketbalovém úspěchu, o kterém široká veřejnost moc neví. Příprava na natáčení vyžadovala půlroční předstih sportovní přípravy herců. V případě hlavní postavy Filipa Březiny bylo třeba učit se i francouzsky. Hlavním motivem je ve snímku vytrvalost a odhodlání pro věc, i přesto, že všechna rozhodnutí nemusí být správná.

První minuty filmu nás přivádí do tábora v Soběšíně, kde se mladí Čechoslováci učí pod vedením Johna Trusila od Američanů hrát basketbal. Krátce se pak příběh zastaví u zásadního příběhu pro snímek. Trenér basketbalistů Jaroslav Valenta (Stanislav Majer) musí předat svoji trenérskou píšťalku Františku Prokešovi (Filip Březina). Talentovaný hoch vyniká mezi ostatními a trenér si ho vybere za svého nástupce, protože ho začíná vyslýchat gestapo a jeho život záhy končí. Ve všech – včetně Františkova nejlepšího přítele a týmového kolegy Honzy Sedláka (Zdeněk Piškula) tato tragická skutečnost probouzí ještě větší vášeň a touhu pro hru i život a stává se nevyřčeným manifestem proti plíživě se blížícímu a stále temnějšímu období naší historie. František ale neřeší jen sport. V příběhu se prolíná situace družstva, politika, rodinné i milostné peripetie. Zásadní je zde postava funkcionáře v podání Ondřeje Malého. Pro Františka je zase nejdůležitější jeho láska k Michelle (Patrycja Volny). Čas nástupu komunismu navíc přináší zdravému rozumu odporující absurdní požadavky, které nutí ohýbat záda. A nejen to, život v padesátých letech ovlivňuje všechny a všechno…

Radim Špaček se pro svůj snímek obklopil výtečným týmem složeným z mladých a zapálených herců (Filip Březina, Zdeněk Piškula, Simona Lewandowská), přizval i polskou herečku Patrycja Volny, která si zahrála u Agnieszky Holland. A pak zalovil v řadách kvalitních hereckých stálic a přidal Ondřeje Malého, Jana Hartla, Alenu Mihulovou, Stanislava Majera, Jaromíra Dulavu, Chantal Poullain a další. Navíc se mu povedlo pro film získat také legendy českého basketbalu – Jiřího Welsche, který dříve hrál v NBA, bývalého reprezentačního hráče Zdeňka Kosa nebo současného hráče NBA Tomáše Satoranského, kteří se objevili v menších rolích na palubovce vybudované na pražském Výstavišti. Interiér haly se tam několikrát v průběhu natáčení proměnil v basketbalové hřiště, což je práce architekta Jiřího Sternwalda, který spolupracoval třeba na snímku Je třeba zabít Sekala. I Simona Rybáková, která se starala o kostýmy si určitě kromě velkého počtu komparzistů, herců a tepláků mohla užívat i ženské kostýmové fintění v případě scén z nevěstince.

Zmiňovaní mladí herci trénovali šest měsíců před začátkem natáčení, aby si osvojili pravidla a jejich hra vypadala věrohodně, což se ve snímku prokázalo. Špaček společně s kameramanem Smutným pak dávají samotné hře docela hodně prostoru. Vrhají diváka doprostřed docela elegantních zápasů, což je dáno i pomalejším tempem tehdejší hry. Přesto jsem se pak přistihla, že jsem před plátnem fandila stejně, jako kdybych seděla přímo v hale. Celkově je kamera snímku zásadní pro vnímání děje, vzpomenu-li si na záběry z vrchu nebo kotrmelec, který zažijeme společně s protagonisty. Cit pro detail je už dávno jasným rukopisem kameramanské legendy Vladimíra Smutného.

O hudbu se ve Zlatém podrazu postaral původem slovenský Jakub Kudláč, který jinak úzce spolupracuje s Národním divadlem a je také autorem filmové hudby (Modrý tygr). Jeho výrazný soundtrack v sobě mám ještě po týdnu. Melodie meziválečné doby dokázal od poloviny snímku míchat s elektronikou a ve finále snímku přidává i těžké rozkmitané beaty, které připomínají odraz míče od palubovky. Do nich zní prostřednictvím ženských hlasů tradičně zazpívaná česká hymna. Hudba je tu skutečný bonus. Rozhodně neodcházejte s počínajícími titulky a vydržte až do konce.

Vzhledem ke staletému výročí Československa je v českých kinech během krátké doby už několikátý snímek, který chce bez patosu připomenout, co všechno jsme jako národ i jednotlivci dovolili, aby se stalo. Jako jediný z této skupiny má ale Zlatý podraz sportovní linku, která by mohla mít moc přitáhnout k příběhu i skutečně mladou generaci, kterou je často těžké podobnými tématy zaujmout.

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Falcon, BUC Film © 2018