„Je to můj poslední film o politice, to je jisté,“ odpověděl Paolo Sorrentino na dotaz z publika, když letos na podzim představoval svůj nejnovější snímek Oni a Silvio v Torontu. Nejskloňovanější současný italský režisér a držitel Oscara (Velká nádhera, 2013) natočil formálně velkolepé satirické leporelo o Silviu Berlusconim – politikovi, skandalistovi a majiteli ohromného majetku, jenž proslul svými svéráznými politickými praktikami a neskrývanou zálibou v mladých ženách.
Oni a Silvio (foto: Aerofilms)
Sorrentino o politicky činné osobě Itálie netočil poprvé. V roce 2008 vznikl snímek Božský, v němž vypráví o Giuliu Andreottim. I tehdy si ho, stejně jako teď Berlusconiho, zahrál Tony Servillo, jenž je Sorrentinovým dvorním hercem.
Prvních několik minut filmu Oni a Silvio patří originální epizodě s ovcí. Následují snahy ambiciózního lobbisty a hledače talentů Sergia Morry (Riccardo Scamarcio) o kontakt s Berlusconim. Nejprve se proto se svou Tamarou (Euridice Axen) rozhodne přestěhovat z italského „podpatku“ do Říma a potom posbírá skupinu mladých, lepých a povolných děvčat, která se o své klíny ráda podělí. Náhodou mu do cesty vstoupí i Kira (Kasia Smutniak), která je zrovna Berlusconiho nejoblíběnějším mazlíčkem, a to ještě zvyšuje lobbistovy šance na úspěch. A tak odhodlaně pořádá nepřehlédnutelné parties v pronajaté luxusní vile hned na dohled té Berlusconiho a těší se, že se dostane do Silviova hledáčku. Samotný Berlusconi ale stále nikde…
Až teprve po skoro nekonečných scénách kolem vilového bazénu s výhledem na moře, kde se dokonalá těla krásných žen a mužů houpají v rytmu dunící hudby, po stovkách odhalených bradavek a horách kokainu i nevázaném sexu, se konečně na scéně objeví Silvio (Toni Servillo). V soukromí své vily se pokouší udobřit si svoji znechucenou, unavenou a osamělou manželku Veronicu (Elena Sofia Ricci). Silvia pak sledujeme v dalších akcích. Třeba při lekci manipulativního chování, kterou dává svému vnukovi, když se rázně vypořádává se Santinim (Fabrizio Bentivoglio), který by ho rád v politice trumfnul, nebo při „přesvědčování“ senátorů.
Oni a Silvio (foto: Aerofilms)
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Toni Servillo jako vždy skvělý[/pullquote]Za nejlepší scény snímku považuji ty, kde má dost prostoru právě neapolský herec Toni Servillo. Před kamerou využívá svoje letité divadelní zkušenosti a skvěle ovládá Berlusconiho gesta a mimiku, aniž by se dopouštěl karikování. V jedné z mimořádných scén se objeví dokonce v dvouroli. Vrcholem je ale ta, v níž si Silvio ověřuje své přesvědčovací schopnosti prostřednictvím nočního telefonátu s postarší ženou, jejíž číslo si náhodně vybral v telefonním seznamu.
[pullquote align=“full“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Biografie Paola Sorrentina zde[/pullquote]
Pak přichází ve snímku velká chvíle pro Sergia Morru. Konečně se dostane se svými děvčaty do Silviovy vily. Je to nakonec i moment konfrontace skutečného mládí a nesmířeného stáří, které se už nedá schovat ani pod nastřelenými a nabarvenými vlasy, ani pod vyhlazenými vráskami a poťouchlou mimikou. Ke slovu se dostává i manželka Veronica, když mu po svém návratu oznámí své finální rozhodnutí.
Sorrentino ještě na závěr společně se scénáristou Umbertem Contarellem přichází s obrázky zemětřesením postiženého města L´Aquily, kde se populista Berlusconi blýskne svou briskní pomocí a zájmem. Film pak končí stejně symbolicky jako začal.
Klipovitě natočený snímek má sice dokonalý vizuál a chytlavý originální soundtrack, ale to z něj ještě nedělá vrcholný Sorrentinův film. Pro mě na vrcholu hodnotově zůstává Velká nádhera. Oni a Silvio ve mně dlouho nezůstal, což nakonec vlastně mohl být i účel filmu, který je festivalem vulgárnosti, plytkosti a lačnosti jasně definované skupiny lidí. Celkově Oni a Silvio může svou výjimečnost stavět jen na hereckém výkonu Servilla a schopně sekundujícím úlisném Scamarciovi. Ale scény, které Sorrentino „okoukal“ od svého oblíbeného režiséra Scorseseho jsou trochu málo na jeho třídu.
Oni a Silivo (foto: Aerofilms)
Stopadesátiminutový snímek je mezinárodní verzí filmu.V Itálii se promítal příběh rozdělený do dvou částí (Loro 1 a Loro 2). V celkové stopáži se liší půlhodinou navíc. Ta se zabývá podrobněji dalšími postavami snímku.
Oni a Silvio (2018) Není těžké ve snímku zaznamenat podobnost s tuzemskými i zaoceánskými situacemi v nejvyšších patrech politiky. A tak bychom mohli v příběhu hledat spíš všeobecně platné momenty a symboliku, která všechny ty, co po moci tolik touží, sdružuje. K tomu se pak v tom chaosu na plátně můžu zálibně kochat detaily promyšlených záběrů v kombinaci s hudbou. Jedině tak se asi můžu smířit s tím, že se Sorrentino tentokrát pro mě osobně představil spíš v roli průměrného režiséra.
foto/video: Aerofilms, KVIFF Distribution © 2018
Loro
Drama / Komedie / Životopisný
Itálie / Francie, 2018, 150 min
Premiéra: 15. 11. 2018 Aerofilms
Režie: Paolo Sorrentino
Scénář: Paolo Sorrentino, Umberto Contarello
Kamera: Luca Bigazzi
Hudba: Lele Marchitelli
Hrají: Toni Servillo, Elena Sofia Ricci, Riccardo Scamarcio, Kasia Smutniak, Ricky Memphis, Roberto De Francesco, Fabrizio Bentivoglio, Euridice Axen, Anna Bonaiuto, Giovanni Esposito, Yann Gael, Caroline Tillette, Iaia Forte, Michela Cescon, Roberto Herlitzka
