Dlouhý a intenzivní zážitek připravil divákům režisér Florian Henckel von Donnersmarck, když minulý rok v Torontu odprezentoval svůj třetí celovečerní film pojmenovaný Nikdy neodvracej zrak. Laskavý obr německé kinematografie za film získal dvě nominace na Oscara a také cenu v Benátkách. Režisér totiž měří přes dva metry, a tak se herec Tom Schilling se svým metrem sedmdesát úplně ztrácel v jeho náruči, když ho v Torontu po promítání objímal. Už v roce 2006 vzbudil německý tvůrce velký zájem svým prvním filmem Životy těch druhých, ve kterém vypráví o německé tajné policii. Získal za něj snad čtyřicet cen a také Oscara za nejlepší zahraniční snímek. O pár let později si odskočil k velké hollywoodské produkci akčním filmem Cizinec s Johnny Deppem a Angelinou Jolie v hlavních rolích, ale výsledek na plátně působil spíše jako slepá ulička.
Se svým třetím celovečerním snímkem Nikdy neodvracej zrak se vrací zpět do Německa, tentokrát do nacistického. Na jeho pozadí vypráví příběh Kurta (Tom Schilling), jehož život se děsivým způsobem propojí s osobou prominentního lékaře Carla Seebanda (Sebastian Koch). Seebandova dcera Ellie (Paula Beer) se totiž stane jeho životní láskou. Režisér se ale od počátku snímku zabývá Kurtovým výtvarným citem a schopností vnímat krásu, které je esencí umění. Volně se pro výpravný snímek inspiroval elementy ze života v současnosti jednoho z nejvýznamnějších světových malířů a německého vizuálního umělce Gerharda Richtera.
I když hlavní hrdina Kurt brzy začne chápat, co znamená skutečná svoboda, život ve Východním Německu mu nedává smysl. Proto s Ellie uteče na Západ, kde konečně může začít svobodněji dýchat a získává dost prostoru pro hledání vlastního způsobu výtvarného vyjadřování.
To, co teď celkem banálně popisuji, má ale na plátně mnohem větší hloubku. Von Donnersmarck v příběhu dokáže pracovat s mnoha rovinami-filozofie života, význam výtvarného umění, svoboda, sebevyjádření, síla myšlenky… Už malý Kurt Barnert byl totiž s tím vším konfrontován od útlého dětství. Krásu, a tedy i pravdivost zejména v umění, mu osobitým způsobem ukazovala jeho teta Elisabeth (Saskia Rosendahl), kterou ale rodina brzy ztratila kvůli diagnostikované schizofrenii.
Osobně si mě snímek skutečně získal několikrát. Nicméně atmosféra od momentu, kdy se Kurt dostane do Düsseldorfu, usiluje o přijetí na Akademii výtvarných umění a dostává se pod křídla profesora Antonia van Vertena (Oliver Masucci), který ve skutečnosti ztvárňuje provokativního performera, umělce a pedagoga Josepha Beuyse, mě přitahovala nejvíc právě pro to prostředí.
Komplikovaně propojené linky příběhu nemá cenu více rozepisovat. Všechno se prostě nedá přeložit do slov. Každopádně snímek končí ve chvíli, kdy je Kurtovi něco přes třicet let a život má ještě před sebou.
Už podruhé si u von Donnersmarcka zahrál německý herec Sebastian Koch, a to naprosto famózně. Jeho charisma diváka obklíčí v jakékoliv scéně stejně jako nezapomene na způsob, jakým Tom Schilling jako Kurt pozoruje svět. Stejně tak musím vyseknout poklonu také Oliveru Masuccimu, který velmi věrně zahrál svůj reálný předobraz.
Nakonec ještě něco málo k hudbě snímku a jejímu autorovi, kterým je britsko-německý skladatel Max Richter. Kombinuje tu minimalistické kompozice s velkým orchestrálním zvukem. Je v nich něco z romanticky rozervaného Schuberta či Mahlera. Jeho ústřední melodie snímku alespoň mně přinášela zvláštně chlácholivý prožitek až fyzického charakteru. A bravo i za krásnou kameru Caleba Deschanela.
-
80%
-
75%
-
80%
-
80%
-
85%
Nikdy neodvracej zrak (2018)
Epický mnohovrstevnatý snímek o životě, různých formách tvořivosti a relativity svobody vám i přes dlouhou stopáž zrak odvrátit nedovolí. Pomyslný kruh se v něm totiž pomaličku uzavírá na pozadí uměleckého chápání světa. I proto může výsledný zážitek diváka oscilovat díky některým momentům příběhu někde mezi děsivým stejně jako krásným.
foto/video: CinemArt © 2018