Je to skvělá zpráva, že mě sledování posledního filmu španělského režiséra nebolelo a že bych mu byla ochotna i provolávat slávu, kdyby o to v mém provedení Pedro Almodóvar stál. Nový film pojmenovaný Bolest a sláva mě potěšil, ba co víc, přímo rozradostnil i přes svou rozjímavější atmosféru. Snímek, který měl světovou premiéru na festivalu v Cannes, se zařadil do úzkého kola těch, kteří by snad Zlatou palmu mohli vyhrát. Soupeře má ale nelehké – Quentina Tarantina, Jimma Jarmusche, Céline Sciamma či Kena Loache.
Bolest a sláva (foto: Bioscop)
Pedro Almodóvar to už nemá daleko k sedmdesátým narozeninám, a tak zřejmě přišel čas na vlastní bilancování, smiřování a odpouštění. Po více jak deseti letech své filmařské kariéry nechává v Bolesti a slávě upřímněji prosakovat svůj život a nesnaží se nijak zpochybňovat holé fakty. Samozřejmě, bavíme se stále o fikci, ale tentokrát je režisér a scénárista v jedné osobě nekomplikovaný v provedení, a neunavuje melodramatem. Srovnaný sám se sebou a svým životem klidně a jednoduše za pomoci velice příjemné kamery propojuje postupně minulost s přítomností. Krize, kterou prožívá jeho Salvador (Antonio Banderas), je sice značná, ale dá se chápat jako „stavební materiál“ pro dny příští.
Je jenom na hlavním hrdinovi, jestli dovede znova cítit sladkou chuť dětství po boku milované matky a změnit hořkou příchuť první lásky o dvacet let později a unést samotu. V Bolesti a slávě zrcadlí nejenom svůj život jako skládačku, vnímá také čas a přichází uzavřít některé kapitoly. Dovoluje si svobodně se nadechnout a najít novou sílu, i když už je tělo jinačí, než bývalo, a skládá také hold mateřské lásce, v čemž mu náležitě pomáhá především jeho španělská múza Penélope Cruz a později také Julieta Serrano v roli zestárlé maminky.
Bolest a sláva (foto: Bioscop)
Antonio Banderas hraje svého Salvadora báječně, víc už dělat snad ani nemůže. Opřený do role stárnoucího režiséra, který se nejspíš bude muset naučit jenom žít se svým bolavým tělem a kupou vzpomínek. Z jeho osamělého života ho vytrhne několik návštěv starého známého Alberta (Asier Etxendia), se kterým nepromluvil dlouhatánské roky kvůli filmu a drogám. A podobné naplnění mu přinese i setkání s první madridskou láskou Federicem (Leonardo Sbaraglia).
Světlem snímku je malý osmiletý Salvador (Aries Flores), který s maminkou cestuje do vyprahlého středu Španělska, aby zase žili společně s otcem (Raúl Arévalo) v jeskyni jako s první křesťané. Salvador tam zažíval roky krásné volnosti, kterou ohrožoval jenom strach z neznámého a popostrkávala chuť nepoznaného. Možná, že horečka malého Salvadora nepřišla ze sezení na slunci, ale závratí z přítomnosti mladého urostlého mužského těla.
Za kamerou stál i tentokrát José Luis Alcaine, „starý“ dobrý známý, kterého se španělským režisérem váže dohromady mnoho snímků. A podobně je to i se soundtrackem ke snímku, kde je autorem jeho další věrný spolupracovník a zároveň snad nejznámější španělský skladatel filmové hudby Alberto Iglesias. Tesklivější klavírní melodie dovedou párkrát diváka vrátit tam, kam režisér zrovna potřebuje. A je tu i klasická barevnost snímku a interiérů, které jsou poznávacím znamením režiséra snad už od nepaměti.
Bolest a sláva (2019) Upřímnost si může režisér k divákovi dovolit pouze v případě, že je skutečně smířený, vyrovnaný, i když je konfrontován stárnutím. A vypadá to, že Almodóvar v takové fázi je i podle tiskové konference v Cannes. A tak mu pomyslně tleskám a mám z něj srdečnou radost. Jeho rozjímavý snímek je určitě tím nejlepším, co režisér natočil od dob Volver. Muy bien, Pedro!
foto/video: Bioscop © 2019
Dolor y gloria
Drama
Španělsko, 2019, 108 min
Premiéra: 23. 5. 2019 Bioscop
Režie: Pedro Almodóvar
Scénář: Pedro Almodóvar
Kamera: José Luis Alcaine
Hudba: Alberto Iglesias
Hrají: Antonio Banderas, Penélope Cruz, Raúl Arévalo, Asier Etxeandia, Leonardo Sbaraglia, Kiti Mánver, Cecilia Roth, Julieta Serrano, Julián López, Nora Navas, Susi Sánchez, Agustín Almodóvar, Rosalía, Pedro Casablanc
