Recenze: Slunovrat – rozpad vztahu jako folklorní horor

Režisér Ari Astar se po loňském Děsivém dědictví vrací do kin s novým snímkem. Ač atypicky pro hororový žánr, Slunovrat je, jak ostatně napovídá název, zalitý slunečními paprsky. O to více si alespoň může posvítit na ústřední téma rozpadu jednoho nešťastného vztahu. Výsledkem je psychedelická sonda do bolestivého jádra rozchodu, zahalená do folklorních symbolů.

Vztah Dani (Florence Pugh) a Christiana (Jack Reynor) již delší dobu spíše chřadne, než kvete. Christian se musí vypořádat nejen s obsedantním chováním Dani, ale též s jejími neustále se prohlubujícími stavy úzkosti. Soucit či naděje přiměje Christiana pozvat Dani do Švédska na oslavu slunovratu, kam se chystá se svými přáteli. Samotná devítidenní oslava je zastřena téměř pohádkovým hávem díky všudypřítomnému lučnímu kvítí, dřeveným chýším a sněhobílým krojům. Od počátku je však jasné, že tato vesnická idyla, ne nepodobná tradičním výjevům z obrazů Josefa Lady, je pouhým pohanským pozlátkem skrývajícím znepokojivé tradice a praktiky.

Kulminace napětí a děsivých událostí je obdobně jako v případě Děsivého dědictví předznamenána zpočátku nejasnými symboly. Zatímco v Děsivém dědictví to byly miniatury domů, které předjímaly budoucí hrůzy, ve Slunovratu tuto roli zastávají folklorní kreslené výjevy. Tyto předzvěsti v žádném případě nezpůsobují předvídatelnost děje, ale spíše tím otevírají další dveře, do kterých by již tak stěží odhadnutelný příběh mohl vkročit.

Právě nejednoznačná interpretace ústředního motivu je největším úspěchem snímku, který ho tak povyšuje nad rámec běžných hororů. I když film s největší pravděpodobností představuje metaforu rozkladu mileneckého vztahu, může tak stejně dobře fungovat i jako zpodobnění deprese a vyrovnání se ztrátou svých bližních. Slunovrat se tematicky i kvalitativně překrývá s Antikristem Larse von Triera, v němž ústřední duo taktéž čelí rodinným ztrátám a vztahové krizi. Bez přidané výkladové hodnoty se pak může jednat pouze o znepokojující zobrazení svátků pohanské sekty. Ať je již sdělení snímku jakékoliv, krom obsahu samotného je neméně fascinující způsob, jakým je Slunovrat utvářen.

Vizuální stránka filmu z větší části spočívá v opulentnosti folklorní zábavy. Zároveň je ale přesnou měrou vyvážena zobrazením extrémního násilí, během kterého nemá kamera tendence uhýbat, ale naopak diváka naplno vystaví nepříjemným záběrům. Režie Ariho Astara se vyznačuje velkou mírou soustředěnosti, díky níž se epická škála hojně střídá s pozorností na detail. Nadmíra koncentrace může místy lehce sklouzávat k rozvláčnosti děje, a tak by celková délka sice snesla o pár minut zkrátit, jedná se tak ovšem o jedinou výtku jinak vynikajícího filmu.

Slunovrat těží i z povedeného hereckého ansámblu, zejména pak z Florence Pugh, představitelky hlavní role Dani. Tato mladá britská herečka na sebe upozornila především famózním výkonem ve filmu Lady Macbeth. Zde se ukazuje ve zcela jiné poloze, kde až s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí dokáže vykreslit obrovskou paletu emocí. Její výkon je středobodem snímku, ze kterého celý příběh vychází, odráží se od něj a zase se do něj vrací. Pugh všechny scenáristické kličky i rány osudu, které postava Dani zakouší, zobrazuje v moderním naturalistickém módu a dává tušit, že od ní máme čekat ještě velké věci.

Slunovrat je sice snímek vysoce sugestivní a znepokojivý, nicméně ve správných momentech dokáže atmosféru odlehčit a být tak až nečekaně zábavný. Ať již jde o vyváženost po stránce scenáristické, vizuální či atmosférické, film nikdy nešlápne vedle a drží si po celou dobu vysoce nastavenou laťku. Slunovrat rozhodně není jednoduchá a divácky přístupná záležitost, avšak skrývá v sobě tolik zadostiučinění, že by i přes svou náročnost tento snímek neměl být opomenut.

Pavel Bárta, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms © 2019