Recenze: Portrét dívky v plamenech sálá milostným žárem a uměleckými záběry

Romance, která v žádném případě neodpovídá konvencím klasických kostýmních dramat, může sice pro diváky představovat výzvu, především se ale jedná o překrásný film o touze a tvůrčím procesu. Portrét dívky v plamenech byl s úspěchem uveden na letošním festivalu v Cannes, kde si odnesl ocenění Queer Palm. Aktuálně je k vidění na Festivalu francouzského filmu a do české distribuce pak vstupuje na sklonku roku, konkrétně 26. prosince.

Talentovaná malířka Marianne (Moémie Merlant) se vydává na odlehlý ostrov v Bretani, aby namalovala portrét slečny Héloise (Adèle Haenel). Ta na přání své matky opustila klášter, aby se provdala do Milána. Héloise se však odmítá nechat namalovat, čímž bojkotuje domluvené manželství. Marianne se stává její společnicí, aby si získala její důvěru. Jejich pouto ovšem přeroste v něco mnohem silnějšího. Obě jsou si ale vědomy, že existuje lhůta, do kdy musí být obraz dokončen, což musí nevyhnutelně vyústit v odjezd Marianne.

Portrét dívky v plamenech se stejnou měrou věnuje vzniku i výsledku. Důležitost počátku milostného vzplanutí mezi Marianne a Héloise je právě tak klíčová jako dopad jejich vztahu na obě protagonistky. Obdobně je i výsledná podoba eponymního obrazu právě tak významná jako tvůrčí proces, který k jeho vzniku vede. Postava Marianne je jakousi paralelou malířky Lily Briscoe z románu K majáku spisovatelky Virginie Woolfové. Lily ani Marianne ve svých příbězích nefigurují jen jako postavy samy o sobě, ale zároveň poskytují komentář vzniku uměleckého díla – ať již malířského, literárního nebo filmového.

Jedná se o tichý film, kterým se nese šumění moře, šelest šatů či praskání ohně. Síla Portrétu dívky v plamenech tkví v detailech. Snímek se vyznačuje soustředěnou režií, pro někoho možná až natolik soustředěnou, že ho lze v jistém ohledu označit za příliš pomalý a rozvláčný. Skládá se ovšem z krásných záběrů, přičemž každý z nich by mohl sloužit jako soběstačné umělecké dílo. Noční záběry ve světle svící a krbu svým nazlátlým tónem připomenou Rembrandtova plátna, záběry moře za denního světla pak nejednoho impresionistu.

Marianne i Héloise si dobře uvědomují, že jejich románek je pouze na dobu určitou. Mezi všemi časem limitovanými milenci snímek připomene např. Zamilovaného Shakespeara, kde je láska ústředního dua také zatarasena nevyhnutelnou mořskou plavbou. Portrét dívky v plamenech se však obejde bez hollywoodského pozlátka a zakládá si na realistickém tónu. Obě hlavní postavy působí věrohodně, jako by mohly skutečně žít v 18. století, sešněrované tehdejšími konvencemi. Zároveň v sobě ale skrývají záblesk čehosi moderního, což je přibližuje současnému divákovi. Za touto podmanivou dualitou stojí nejen zdařilý scénář, za který byla režisérka Céline Sciamma oceněna na letošním festivalu v Cannes, ale také představitelky obou hlavní rolí, Moémie Merlant a Adèle Haenel, jež jsou za své výkony aktuálně nominovány na Evropskou filmovou cenu.

Portrét dívky v plamenech je vlastně takovou parabolou ohně samotného. Kvůli určitému stupni odtažitosti snímku si bude většina diváků připadat jako by oheň sledovala zpovzdálí, avšak stále z něj ucítí sálat teplo. Ústřední protagonistky poznají omamný žár, když se vznítí jiskra, a také nepřehlédnutelný dým, který v ohořelých částečkách zůstává ještě dlouho potom, co plamen zmizí.

Promítání filmu na Festivalu francouzského filmu najdete zde.

Pavel Bárta, Totalfilm.cz
foto/video: Artcam © 2019