Dokument Meky: Vybrali jsme tři ikonické písně Žbirky

12. 07. 2020

V kinech je nový dokument Šimona Šafránka o legendě československé populární hudby Miroslavu Žbirkovi. Film Meky mapuje životní i profesionální pouť známého slovenského zpěváka originálním způsobem. „Mekyho jsme sledovali téměř rok, od ložnice po nabitý koncert v Londýně až ke koncertnímu zákulisí ve vyprodané pražské O2 Areně. Dostali jsme se k neviděným soukromým archivům, a také k neznámým verzím Mekyho pozdějších hitů,“ prozrazuje režisér. My jsme pro vás ale dnes vybrali tři Mekyho hity, které považujeme naopak za vůbec nejznámější.

Balada o polných vtákoch (1980)

Tuto ikonickou skladbu Meky na první sólové album vytáhnul z šuplíku, aniž by si pamatoval, kdy a jak ji vlastně napsal. „Je zajímavé, že když jsme chystali písně na nahrávání, tahle na desce vůbec neměla být,“ vzpomíná Žbirka, kterého nakonec přemluvil bubeník Dušan Hájek. „Za odměnu“ si v ní ani nezahrál, protože ve studiu nakonec Miro nechal vyhodit všechny nástroje, až zůstal jen zpěv a „huslostroj“. To byla tehdy novinka, která dala písničce originální a vzhledem k textu až filozofické vyznění. Jak špatný odhad měl tehdy Meky na potenciální hitovost je patrné i z úspěchu pozdější německé verze. „V ten den, kdy jsem v Hamburku zapnul rádio a z něj skutečně hrála Balada o poľných vtákoch v angličtině, mi připadal jako sen,“ vzpomíná na období, kdy jezdil hrát i do Francie či Rakouska. Melodii z Balady si dokonce pro svého svěřence bez dovolení „vypůjčil“ i jistý Dieter Bohlen, který později proslul v kapele Modern Talking. Protože skladba bodovala, německé vydavatelství to začalo řešit a oba muzikanty konfrontovalo. „Dieter na mne kouknul a ptal se: A odkud ty kradeš svoje písničky? A já na to: No určitě ne od tebe!“ vzpomíná Meky na stručnou výměnu názorů. „Upřímně mi tehdy bylo jedno, že mi ukradnul písničku, já se hlavně potřeboval dostat do obchodu s deskami! Laco Lučenič si u mne objednal Kinks, výjezdní doložka měla krátkou platnost a poslední, jak jsem ji chtěl plýtvat, bylo chození po nějakých kancelářích!“

Biely kvet (1982)

Také jeden z největších Mekyho hitů vůbec málem nespatřil světlo světa. Tentokrát kvůli cenzuře. Původně ho totiž textař Kamil Peteraj pojmenoval Čierny kvet. „Někdo nahoře se okamžitě leknul, že je to smutné. Jako zpěváci jsme tehdy přeci měli šířit pozitivní nálady, ne zpívat o nějakém černém květu!“ vzpomíná Meky. Vyznění textu se ale vzdát nechtěli, a tak přišel Peteraj s řešením, které kupodivu prošlo: „Kamil zjistil, že může v té písničce vytvořit větší napětí, když ji přejmenuje na Biely kvet a dál bude pokračovat, jako by byl černý.“ Proto v textu nakonec stojí: Biely kvet, dlhá ihla smútku v ňom. „Smutek nám zůstal, ale najednou to bylo ještě dramatičtější,“ vzpomíná dnes pobaveně Meky, jak cenzory nakonec převezli. O skladbu přitom musel bojovat i se zbytkem své kapely a vydavatelstvím. Ve chvíli, kdy byla nahrávka dokončená a připravovala se k vydání, si totiž uvědomil, že Biely kvet má špatné tempo. Když si vzal Meky něco do hlavy, jen tak se toho nevzdal. Šel do telefonní budky a začal všechny obvolávat, že musí znovu do studia. „V sluchátku bylo strašně dlouho ticho. Pak mi řekli, že to nemůžu myslet vážně. A já trval na svém: Ano. Musíme to přetočit.“ Taková byla od začátku muzikantská tvrdohlavost Mekyho Žbirky, která je k pochopení jeho úspěchu klíčová… A mimochodem, i skladba Biely kvet uspěla v zahraničí. Pod názvem Top Model ji natočil francouzský zpěvák Joel Prevost.

Fair Play (2015)

Další z Mekyho skladeb, které na počátku neměly hitové ambice. Fair Play je jednou z těch typických smutných a melancholických písní, ze kterých jde mráz po zádech. Navíc vznikla k filmu o mladé sprinterce Anně, kterou v 80. letech v Československu zařadili do státem řízeného dopingového programu a bez jejího vědomí jí začali podávat anabolické steroidy, aby se mohla zúčastnit Olympiády. Než šel natáčet, dal si Meky jedinou podmínku a to, že vše musí vzniknout ve studiích Abbey Road, kde tehdy už spolupracoval s producentem Robem Cassem. „Bylo to neuvěřitelné. Zpěv jsme natočili na jediný a ještě k tomu první náběr,“ popsal Rob Cass, jak nevšední bylo už samotné natáčení. Platilo to o anglické i slovenské verzi skladby, která se ukázala být výjimečná. Všechny včetně vydavatelské firmy i filmařů překvapilo, že právě po ní ochotně sáhla tuzemská rádia. A v jejich rotacích se z písně, v níž se neodolatelně míchá smutek s nadějí, stal populární song, který později bodoval v různých výročních anketách. „Bral jsem to tak, že jsem pořád hybrid a lidi často nevědí, jakou skladbu ode mne očekávat. A pak jsem najednou slyšel Fair Play v rádiu. Píseň, kterou jsem dělal jako nekomerční věc k filmovým titulkům, u níž jsem čekal, že se znovu bude líbit jenom mě. Že ji budu hrát na koncertech jako hit, to mne vážně nenapadlo,“ ohlíží se Meky do nedávné minulosti. Mimochodem, i klip, zavedl Miro Žbirku a filmařský tým na jedno zvláštní místo – do Kongresového centra v Praze. Právě tady dvaatřicet let předtím přebíral Zlatého slavíka, trofej, která mu taky změnila život. „Říkal jsem štábu: Teď tu stojím, všechna sedadla jsou prázdná a jsem v totálně jiném světě. Tehdy se právě tady pořádaly sjezdy komunistické strany. A kdybyste mi v roce 1982 řekli, že to bude trvat už jenom osm let a všechno bude jinak, odpověděl bych vám, že je to science fiction. V hlavě se mi rozběhl film, všechny ty věci, které ten sál představuje. A do toho jsem zpíval Fair Play…“