Film Naživo: Amerikánku kamera ještě víc posílila (recenze)

Co vás dokáže udržet při životě, když proti vám stojí celý svět a vy jste ještě dítě? Tereza Ramba a Eliška Křenková se snaží najít odpověď v dvouroli dívky, která si projde pobytem „v děcáku, u pěstounů i v pasťáku“ a je hlavní postavou představení Amerikánka. Úspěšná „two women show,“ inspirovaná skutečnými (a velmi neveselými) dětskými osudy, se včera večer stala třetí z pěti inscenací projektu Film naživo, který živě streamuje divadelní performace do kin po celé republice. V případě Amerikánky tento netradiční zážitek čekal i na diváky Letní filmové školy, kteří se mohou v navazujícím doprovodném programu těšit i na setkání s režisérem a autorem celého projektu, Viktorem Taušem.

Amerikánka (foto: CinemArt)

Samotná hra je poměrně nedějová, jde o autentickou zpověď jedné dívky v podání dvou hereček, z jejichž silného monologu o neštěstí a pohnutém osudu občas umně herecky prosákne dětská naivita a optika. Představení několikrát oživí sympatická hudební vystoupení a v paměti zůstává především silný vizuál a hra se světly a prostorem. Pro potřeby Filmu naživo představení proběhlo v opuštěném sanatoriu v Kostelci nad Černými lesy nedaleko Prahy, které vytvořilo pro podobný projekt, který již byl odehrán i na vzletové ranveji nebo v kleci pro hyeny, nádhernou kulisu.

Kameraman, který je v podstatě třetí postavou a jehož očima v jednom dlouhém záběru celou hru sledujeme, dodává divákovi pocit autenticity a přítomnosti na jevišti po boku dvou hereček. Nejedná se ovšem o pouhý statický přenos z malého jeviště, realizační tým využívá možností projektu naplno a výsledkem je zajímavý paradox – zatímco nevelké publikum, které bylo přítomno přímo na místě, na herečky přímo vidí jen zřídka, divák přímého přenosu na plátně kina sleduje z bezprostřední blízkosti kompletní dění odehrávající se napříč několika patry sanatoria. Je zajímavé sledovat, jak se tato kombinace dvou forem vzájemně podpořila a vyústila v divácky zajímavý experiment a zážitek, který naštěstí nebyl rušen zásadnějšími technickými problémy.

Amerikánka (foto: CinemArt)

Divadlo ze své podstaty je však daleko expresivnější uměleckou formou, než je film. Herci musí vkládat do svého projevu daleko více energie a razance, aby byl dostatečně čitelný a viditelný i pro diváky, které s nimi dělí mnohdy i několikametrová vzdálenost mezi jevištěm a sedadly. Co funguje na prknech divadla tak někdy může po přenosu na plátno působit poněkud přehnaně, až přehrávaně. V případě Amerikánky bylo zvlášť potřeba přijmout fakt, že navzdory filmové formě se jedná o divadelní představení. Asi největší silou představení je jeho velmi emotivní obsah a důležité poselství, které spolu s filantropickým rozměrem režisér Viktor Tauš podává. V důsledku toho ovšem obě protagonistky nezřídka z velmi intimní blízkosti zírají přímo do kamery a křičí své repliky přímo na krčící se publikum.

Amerikánka

Při takto vypjatých momentech se pak možná nabízí otázka, jestli je Amerikánka navzdory svým nesporným a zásadním divadelním kvalitám vhodným představením pro Filmy naživo, kterým se pohybově performativní choreografie nového cirkusu, jako bylo Vzduchem nebo Kaleidoscope, přeci jen zachycovaly snáz. Zajímavě se doplňující herecký výkon Terezy Ramby, zahrnující zejména emotivní křik a divokou gestikulaci, a daleko subtilnější Elišky Křenkové, spoléhající spíše na psí oči, než divoké grimasy, tak divák sleduje vysloveně pod lupou. Jde o intenzivní zážitek, který společně s bořením čtvrté stěny pocitově některým divákům může až narušovat bublinu osobního prostoru.

Martin Mažári, Totalfilm.cz