Jan Cina: Postava Standy Láníka pro mě zatím byla nejkomplikovanější

Role Jana Ciny v nové minisérii České televize Herec už teď patří k nezapomenutelným kreacím v bohaté filmografii talentovaného herce. Cina ztvárnil v příběhu z padesátých let herce Stanislava Láníka, který spolupracuje s STB. Jak se na roli v minisérii Petera Bebjaka připravoval a co má s postavou společného? I to se mimo jiné dozvíte v následujícím rozhovoru. Minisérie se vysílá každou neděli na ČT1 a k vidění je i na ivysílání ČT.

Herec (foto: Česká televize)

Role herce Standy Láníka má v sobě hned několik rozporů a projde velkým vývojem. Jak se herec na takovou roli připravuje?

Dobře, špatně, skvěle, hrozně, zkrátka každý natáčecí den jinak. Byla to výzva, která mě zavedla do nových, neprobádaných končin. Jak jako herce, tak jako člověka. Otázku, jak se dá připravit, jsem si kladl dlouho před natáčením a nevím, jestli jsem našel odpověď. Každý asi potřebuje něco jiného. Já jsem typ, který propadá často tomu, že se nepřipravil dost, a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Takže objektivně jsem se asi připravoval dost – snažil jsem se bádat po vzpomínkách pamětníků, četl jsem část studie zabývající se životem homosexuální menšiny v Čechách v průběhu dvacátého století a byl jsem na kurzu u hereckého kouče z Anglie, ale rozhodně jsem neměl blažený pocit, že už mě nic nepřekvapí.

Už jste se někdy potýkal s charakterem, který byl komplikovaný tak jako ten Standův?

Myslím, že ne. Potkalo mě sice už několik postav dealerů, dále autista a čert, ale postava herce to byla první. Popravdě mám pocit, že režiséři vidí jakousi moji temnější stránku. O ní já buď nevím, nebo ji možná nechci vidět. Naopak vyloženě kladnou, pozitivní a intelektuálně vytříbenou voňavou postavu jsem hrál snad jen jednou. Postava Standy Láníka pro mě byla zatím skutečně nejkomplikovanějším setkáním. Zejména co se morálních rozporů týče.

Standa je hercem jako Vy. Našel jste nějaké styčné body, jež máte s postavou společné, nebo alespoň něco, co Vám na něm imponovalo?

Kromě klasických věcí souvisejících s divadlem, kdy také vím, co je tréma a pak oddych, když pocítíte spokojenost publika, tam moc styčných bodů nebylo. Upřímně ve mně asi nejvíc rezonoval princip lži, který je u Standy silným prostředkem. Já ho, alespoň doufám, v životě používám co nejmíň, ale je pravda, že jsem si i díky Standovi uvědomil, kdy jsem například něco zatajil, poupravil, přiohnul nebo aktivně zapomněl, aby mě to neobtěžovalo. I když šlo většinou o drobnosti, ten pocit je asi někde uvnitř podobný. Hlavní rozdíl vidím ovšem v tom, že Standa většinou tuší, co svým rozhodnutím a chováním komu způsobí, a přesto ho to neodradí.

Herec (foto: Česká televize)

Dokážete si sám sebe představit v pozici, jakou má Standa? Tipnete si, jak byste se zachoval?

Samozřejmě mám pocit, že bych se zachoval jinak, lépe. Jedním dechem ovšem dodávám, že i díky bližšímu pohledu na dobu, která je pro mě naprosto nepředstavitelná a děsivá, nedokážu zcela zodpovědně říct, že bych všechny okolnosti, kterým tehdy doba lidi vystavovala, ustál tak, jak bych chtěl. A o to víc si vážím všech, kteří se obětovali nebo obětovali to, co jim bylo nejbližší a nejdražší, jenom proto, aby se na sebe mohli podívat s čistým svědomím.

Změnil se nějak během příprav a natáčení Herce Váš přístup k padesátým létům?

Vlastně se mi jen prohloubil a potvrdil pocit nespravedlnosti, absurdity a strachu, kterého byla tato doba plná. A myslím si, že stále platí, že Rusko, tehdy Sovětský svaz, není dobrým přítelem a je velmi špatným pánem. A Ruskem prosím nemyslím krásnou krajinu a kulturu a normální lidi, které tato země má, ale lidi, pro které je moc, osobní prospěch a jakási nadřazenost a nerespektování ostatních vším.

Herec (foto: Česká televize)

Máte někoho známého, ať už v rodině, nebo třeba mezi kolegy, pro koho bylo toto období obdobně komplikované?

Je pravda, že pamětníci té doby z uměleckých kruhů většinou již nežijí. S mým partnerem jsme v kontaktu se dvěma pány, kteří spolu strávili celý život a život v komunistické éře pro ně byl složitý i kvůli jejich odlišné orientaci. Pohybovali se celý život u divadla, je jim teď kolem osmdesáti let a o svůj vztah museli velmi bojovat, museli ho tajit, jeden kvůli své orientaci strávil pár let ve vězení, a přece jim to za to stálo. Nenechali se zlomit. Což není vůbec samozřejmé.

Jak moc se podle Vás série blíží tehdejší realitě? 

Události, které probíhají v Divadle československé armády, jsou inspirovány reálnými událostmi. A některé postavy mají své předobrazy, jak by potvrdil autor podle mě geniálního scénáře Petr Bok. Pro mě se stalo natáčení vlastně takovým trenažerem doby. Když několik dnů a nocí točíte útěk přes hranice, doslova fyzicky cítíte, jakému riziku se lidé tehdy vystavovali a co vše jim asi běželo hlavou. Nebo když si uvědomíte, že nevhodně zvolené slovo nebo projevený vlastní názor tehdy mohl znamenat postih od vyhazovu po vězení a totální likvidaci včetně smrti. Čtyřicet let utrpení kvůli tomu, co si myslíte, jak žijete a kdo jste, je děsivých a buďme velmi opatrní, aby se něco podobného už nikdy a nijak neopakovalo.

-red-
foto/video: Česká televize © 2020

%d blogerům se to líbí: