Jan Werich: Když už člověk jednou je – známé i neznámé pohledy na legendu (recenze)

Do českých kin vstupuje dokument o jedné z největších legend českého divadla a kinematografie. Snímek s názvem Jan Werich: Když už člověk jednou je vznikl čtyři desetiletí po hercově smrti a je zatím největším dokumentárním portrétem, který o něm kdy vznikl. Jeho životem a tvorbou provází řada známých osobností a jejich vyprávění dokazuje, jaký vliv měl Jan Werich nejen na jejich vlastní tvorbu, ale i na celou českou společnost.

Film mapuje nejen zásadní, ale i méně známé okamžiky ze života Jana Wericha. Diváci se při sledování snímku mohou přesunout do dob vzniku Osvobozeného divadla a připomenout si jeho nejslavnější hry a forbíny, které Wericha a Voskovce proslavily. Zároveň s Janem Werichem prožívají těžké chvíle v době nástupu fašismu i těsně před německou okupací a jeho útěk před nacisty. Film také přibližuje roky, které Werich společně s Voskovcem strávil v americkém exilu a jeho následný návrat do osvobozeného Československa. Zde začínající komunistický režim však Werichovi přinesl mnohá úskalí. Po celou dobu snímek provází především téma svobodného myšlení v nesvobodné zemi, neboť právě střet jeho potřeby svobody a svobodného projevu v totalitních režimech se na jeho životě značně podepsal.

O životě Jana Wericha ve filmu vypráví Jiří Suchý, Zdeněk Svěrák, Jiřina Bohdalová, Vladimír Just, Pavel Taussig či jeho vnučka Fanča a rodinná přítelkyně Eva Tůmová. Z výpovědí jednotlivých osob je cítit, jak si osobnosti Jana Wericha trvale váží. Zvláště dojemné jsou vzpomínky Jiřího Suchého, kterého Werichova tvorba velice zasáhla a inspirovala i v jeho vlastní tvorbě. Když vzpomínal na jejich první setkání, bylo to jako by se mu kolena nervozitou klepala i teď.

Jan Werich v hotelu Alcron (1945)

V dokumentu nemůže chybět ani téma celoživotního přátelství a partnerství Jana Wericha s Jiřím Voskovcem. Děj mapuje počátky jejich spolupráce, ale i období, ve kterém mezi oběma umělci panovaly neshody, které nastaly díky Werichově angažmá ve filmu Císařův pekař a Pekařův císař. Werich se v něm totiž bez svolení vrátil k motivu Golema, jenž společně s Voskovcem zpracovával už před válkou. Toto období však umělci překonali a od té chvíle až do konce Werichova života spolu udržovali kontakt. Samotný dokument obsahuje mnohé citace z bohaté korespondence, kterou si spolu Werich s Voskovcem vyměňovali.

Dokumentů a vzpomínkových televizních pořadů o Janu Werichovi již vzniklo několik a pro každého dalšího tvůrce zabývajících se jeho dílem a životem je obtížné představit jej z nového úhlu či najít nečekané či nově nalezené souvislosti. Díky filmu Jan Werich: Když už člověk jednou je se diváci mají možnost dozvědět více o jeho dramatickém útěku před nacisty, o jeho angažmá v méně připomínaných filmových rolích i o tom, jak se díky odmítání spolupráce a touze po svobodném myšlení i vystupování postupně stal symbolem vzdoru.

Jan Werich: Když už člověk jednou je... (2021)

Na dokumentu je třeba ocenit především snahu autorů najít nové skutečnosti a dokumenty z Werichova života. Režisérům Martinu Slunečku a Miloslavu Šmídmajerovi se povedlo představit Werichovu osobnost z některých nových pohledů a přinést svědectví jemu blízkých nebo jím inspirovaných osobností. Jejich vzpomínky dokazují, že i čtyřicet let po smrti, má Werich stále vliv na českou kulturu.

70 %
Kateřina Slavíková, Totalfilm.cz
foto/video: Falcon, Bio Illusion © 2021