Postavu bývalého programátora Tomáše hraje v trilogii Cesta Tomáš Hanák. Aktuálně si výraznou roli po boku Báry Nimcové zopakoval ve finále celé trilogie nazvané Cesta domů. Jak se na celou trilogii dívá? Jak podle něj odráží skutečný život a co má on sám společného se svou filmovou postavou? Vše a ještě mnohem víc se dozvíte v následujícím rozhovoru. Zároveň si můžete zasoutěžit o tématické ceny k filmu. V kinech je novinka Tomáše Vorla od čtvrtka 9. září.
Tomáš Hanák
Co se Vám líbí na Cestě domů?
V celé trilogii a hlavně v Cestě domů se dostatečně projevuje, že ideály tváří v tvář každodennosti a boji o živobytí často neobstojí, že člověk začne pochybovat, zda jeho dávné rozhodnutí bylo správné.
Po zhlédnutí pracovní verze Cesty domů jsem musel Tomášovi říct, že mě film fakt překvapil, až zaskočil. Těch „pravd“ o životě je tam opravdu docela dost. Oproti jedničce je o něco vážnější, a aby ne, když je to o životě po dvaceti letech. Co se týče pokračování jakéhokoli filmu, jsem vždycky obezřetný, tuším v tom komerční úmysly. Ale tohle má logiku, je to filmová kronika. Příběh je vymyšlený, ale je v něm reálný pohled na to, jak život jde a vyvíjí se.
Byl jste ve všech filmech o cestě z města, do lesa, domů. Jak celá trilogie odráží život?
Byl jsem zvědavý, jak budou filmy kopírovat a jak se budou podobat dvaceti letům normálního života. A myslím, že se to podařilo. V Cestě domů je to i o úbytku sil, ideálů, prozření, u mé postavy také postupující či nevybalancovaný alkoholismus. Můj život se trilogii trochu podobá tím, že jsem odešel z Prahy, chtěl žít jiným způsobem, nepodřizovat se konvencím. Nevím, jestli se to úplně povedlo, ale alespoň jsem to zkusil. A je pravda, že na začátku třetího tisíciletí je kontakt s přírodou jednou z mála možností, jak si udržet zdravý rozum. V přírodě prostě věci ještě pořád fungují normálně, srozumitelně, podle jasných zákonů. A někdy má člověk samozřejmě až dojem, že se nám příroda vysmívá, o co se to tady na planetě snažíme. A jak nás třeba stromy jen útrpně a nechápavě sledují, jak si pod sebou podřezáváme větev.
Tomáš Hanák (foto: Bontonfilm)
Z filmu celkem výrazně zaznívá, že vesnice je čistá, nedotčená a město zlé. Vnímáte to také tak?
Vesnice, kterou Tomáš popisuje je dost výjimečná, je v opravdu takřka nedotčeném a od okolního světa odříznutém kraji. Já žiju v obci ve středočeském kraji a jsou tu pro mě v mých letech všechny negativní věci, jako je neohleduplnost a hlučnost lidí, motorkáři, požadavky lidí na služby. Lidé chtějí, aby všude bylo wifi, možná platba kartou, aby bylo všechno dostupné, považují za samozřejmost, že se všechno přizpůsobí jim. Zatímco ve vesnici, kterou popisuje Tomáš Vorel, jsou lidé vystaveni nevlídnosti počasí, ročním obdobím a musí s tím počítat a bojovat. Je to romantický, ale zároveň provokativně lákavý přístup k životu. Podle reakcí na první film má Cesta z města docela dost následovníků a nedivil bych se, kdyby pro mnoho diváků byla i Cesta domů impulsem k úvahám, zda svůj život nezměnit. Budu jim držet palce, aby jim to vyšlo.
Vy jste si město opravdu odřízl, je to tak?
No, spíš jen polovičatě. Sice teď už s prací ve městě opravdu končím, ale desítky let jsem jezdil autem na natáčení a do divadla a musel jsem z existenčních důvodů být v kontaktu s Prahou, což ovlivňovalo můj život. Nebylo to čisté odříznutí, jak bych si přál. Mým snem už od mládí opravdu bylo žít pokud možno „jinak“ a ideálně i dál od lidí. Ale zatím to byly jen kompromisy. Teď se ale cítím docela dobře, tělo jakžtakž funguje, díky své nádražní hospodě mám i nějaký příjem, takže se zkusím posunout trochu vpřed – to znamená zpět k ideálům a snům z mládí.
Soutěž o dárky k filmu Cesta domů
Soutěžte o 3x jutovou tašku k filmu a 3x víceúčelový náramek.
[contact-form][contact-field label=’Jméno‘ type=’name‘ required=’1’/][contact-field label=’E-mail‘ type=’email‘ required=’1’/][contact-field label=’Ve kterém roce vešel do kin druhý díl nazvaný Cesta do lesa?‘ type=’radio‘ required=’1′ options=’2000,2012,2017’/][/contact-form]
Když se točil první film, neváhal jste? Vzal jste roli s radostí, s chutí?
Točilo se chronologicky, to bylo lákavé. Že se na jaře bude točit jaro, v létě léto a na podzim přijdou mlhy. Není to falešné. A samozřejmě jsem měl o dvacet let víc energie a z kopce jsem upaloval jako kamzík, teď s ortézou už to jde hůř, ale to přece patří k životu. I kvůli kamarádskému vztahu k Tomášovi jsem neváhal. I proto, že Tomáš Vorel je prostě svérázný a vymykající se režisér.
Tomáš Hanák s režisérem Tomášem Vorlem
Před dvaceti lety bylo opuštění města a život v přírodě aktuální téma, pořád to trvá?
Nevím. Všechno se mění, život je šíleně zrychlený. A nevidím kolem sebe moc lidí, kteří jsou ochotni zariskovat. Nebo je to už ani – při všem tom zmatku – nestačí napadnout. Možná chybí vzory. Někdo, kdo by mladým lidem řekl – no a co, vždyť se vždycky můžeme vrátit, pojďme to zkusit, ať je život dobrodružství. A tohle dobrodružství je. Říct si, kašlu na pohodlí, postarám se sám o sebe a vlastníma rukama si zajistím existenci. Na druhou stranu mladá generace může dneska hledat dobrodružství na druhém konci světa a ne na české vesnici. Tomáš Vorel velmi lpí na tradicích a lásce k rodné hroudě, já jsem v tom spíš skeptický, vzhledem k aktuálnímu stavu zmíněné hroudy. A taky mám dojem, že poetická, romantická představa o životě na vesnici je už jen iluze. Občas se určitě buchty napečou, ale mezitím se přečtou maily a na internetu se vyhledá recept na ty jedině pravé staroceskebuchty.cz – pokud je rovnou nepřiveze v pekáči kurýr z e-shopu. Nedokážu zvážit a nechci soudit. Něco se už prostě přežilo a už se nikdy nevrátí. Je hezké opravit kapličku, ale když to není spojeno s vírou, je to jen muzeum nebo skanzen, barevně upravená fotka na instagram.
Všemi třemi filmy se prolíná téma ekologického zemědělství a zdravé výživy. Čistota přírody, hospodaření bez umělých hnojiv, zdravé potraviny. Jak vy to vnímáte? Opravdu nejde hospodařit bez umělých hnojiv? A opravdu je domácí buchta tak nezdravá?
Jestli chceme nasytit planetu, tak to bez velkofarem nepůjde. Ale šetrněji k přírodě by to šlo určitě. I za cenu vyšší ceny výsledné mrkve, nemůžeme chtít všechno v akci, nejlépe zadarmo. Člověk by měl začít u sebe. Žít tak, aby mohl usínat bez stillnoxu, s čistým svědomím, že uškodil co nejméně. Nepojedu tam, kam jsem jet nemusel, roztřídím odpad a budu doufat, že se to zpracuje ekologicky. I v hospodě se dá hospodárně vařit a využívat místní produkty.
V tématu zdravé výživy je i móda i kus extrémismu. Platí ověřené „všeho s mírou“. Nevadí, když občas zbaštím něco škodlivého – tím nemyslím jed na krysy. Ale ať se má organismus s čím poprat, aby nezlenivěl sterilitou a úzkostlivě vyváženou nutriční hodnotou. Obyčejným cukrem slazená buchta paní Papošové je možná trochu nezdravá, ale rozkoš z té lahody onu nezdravost spolehlivě vyrovná. Tělo si řekne: „No, možná to není extra zdravé, ale je to tak strašně dobré, že se najednou cítím strááášně zdravě.“
Jaké bylo natáčení na Rabštejnsku?
Ten kraj je prostě nádherný a i když se natáčelo, samozřejmě jsme to vnímali. Tam, když spíte a máte otevřené okno, tak do noci zahouká sýček, voda v řece zakolotá, kočka zmizí v trávě a myš má, chudinka, na kahánku. Tomášovi se podařilo natáčení zorganizovat tak, že jsme tam vždycky byli na několik dní, často celý týden. To už se člověk pohybuje s větším klidem i jistotou. I ke koni, se kterým jsem hrál, jsem přistupoval důvěrněji a přirozeněji, začal jsem si zvykat. Tím nechci říct, že se pustím do svážení dříví koňmi, ale snad jsem se začal ve své roli chovat autentičtěji. Ale od kritiků to nejspíš zase schytám, většina z nich se totiž svážením dříví dlouho živila.
Cesta domů (foto: Vorel Film)
Jak rozumíte své postavě a jejímu vývoji ve filmu, vlastně v celé trilogii?
Docela dobře. A hraje v tom roli i moje zkušenost s alkoholem. Honza, kterého v celé trilogii hraji, utápí v něm i svou nejistotu, zda se rozhodl správně, zda tu kdysi zvolenou cestu zvládne. Člověk si může stokrát říkat, že to půjde, ale je to prostě boj a chce to každý den odvahu. Flaška řešení přinese, ale jen na jeden večer. Smutné je, když je to každý večer a pak už roky. Příběh Honzy mi znovu připomněl, že s tím budu bojovat do smrti, snad úspěšně, snad. Abych nezpůsobil bolest svým blízkým, abych je nezklamal, nebyl za slabocha. Moje postava taky bojuje permanentně, bylo to takové „přání otcem scénáře“.
Honzovi rozumím i v tom, jak je pro něj ta nekončící dřina a koloběh ročních období tak zničující. Už na jaře tuší, že podzim je za dveřmi a všechno dříví snědla zima. Jenže kvůli mizerným zádům a bolavému kolenu už toho tolik neunese. Tohle jsou témata, která mě fakt vzrušují i baví, tenhle nekončící boj, kdy se člověk musí s životem vyrovnávat, přiznat si, že dělat hrdinu už je k smíchu. No a třeba nemůže ani doufat, že celé své „dílo“, svůj odkaz a ideály předá svým dětem, protože ty chtějí žít své vlastní životy, což je zcela a nezpochybnitelně správně.
Rejža Vorel v listí
Je to film pro lidi z vesnic nebo pro lidi z měst?
Asi pro všechny. Nemyslím, že se lidi z vesnic budou smát, jak si filmaři představují život na vesnici. Tomáš Vorel vesnici zná, žije tam a rozumí jí, ví, jak je práce na vesnici těžká, nekončící a zodpovědná. Na druhou stranu i proto bude zajímat také městské lidi, protože je film hodně o tom, o čem lidé ve městech přemýšlí a sní a je jen promile těch, kteří to opravdu zkusí. Baví mě, že to není jen komedie, ale i drama o těžkých věcech života, místy až dojemný – ano, i to Vorel umí.
Hrajete ve filmu s mnoha lidmi, se kterými se léta znáte. Byl to návrat mezi kamarády?
Moc rád jsem se s nimi viděl, navíc v takovém prostředí, s Evou Holubovou, s Bolkem, Tomíkem Vorlem, „nová“ Lucka Šteflová mezi nás zapadla okamžitě. Byla to často opravdu radost, být s nimi v lese, na dvorku, v sadu, ovšemže i v hospodě! Jen kdyby nás pořád nerušilo to zpropadené natáčení :).
-red-
zdroj: Bontonfilm
foto/video: Vorel Film, Bontonfilm, Totalfilm Media © 2021
