Benjamin Ree o Malířce a zlodějovi: Oba protagonisté mi dovolili odhalit i své temné stránky (rozhovor)

Dokument Malířka a zloděj norského režiséra Benjamina Ree je zcela unikátním příběhem, který vypadá jako pohádka. Vychází ale z reálné skutečnosti. A navíc má díky jedné z hlavních protagonistek souvislost s Českem. Mladý režisér a v tomto případě také spolustřihač, měl být přítomen na premiéře v Praze společně s oběma hlavními postavami snímku, mladou českou malířkou Barborou Kysilkovou a znovuzrozrozeným Norem Karlem-Bertilem Nordlandem. Bohužel se to nakonec nepodařilo. Benjamin se pár dnů před pražskou premiérou přiotrávil jídlem, a tak jsme si povídali alespoň přes obrazovku. Celou dobu našeho rozhovoru bylo zjevné, jak moc si přál to všechno v pražském Bio Oko zažít.

Já jsem hrozně zvědavý, jak premiéra v Praze dopadne a moc mě mrzí, že tam nemůžu být taky… Tolik jsem se těšil! Kvůli koronaviru jsem s dokumentem nikam cestovat nemohl, jenom po Norsku. – Vidíte a slyšíte mě dobře, Dagmar?

Slyším vás skvěle.

Výborně. Já opravdu moc doufám, že lidi v Česku na dokument půjdou, když navíc v tomhle příběhu figuruje česká lokální hvězda. Jsem zvědavý, co budou říkat.

Umím si představit, že dychtíte nejenom po cestování, ale taky po reakcích.

Ano, moc. Během té covidové doby jsem ze svého bytu udělal hodně rozhovorů. Ale alespoň Sundance jsme s Barborou navštívili. To byl naprosto skvělý zážitek! – Vidíte mě teď?

Benjamin Ree

Nevidím, jenom slyším… vidím jenom krásný akvarel s motivem lesa, který visí na zdi, před níž jste seděl.

Zamrzl nám obraz. To je práce mého dědečka. Můj otec, teta a můj dědeček byli malíři, takže něco vím o tom, jak se malířům žije a jak fungují. Táta na rozdíl od dědy maloval zejména ilustrace (natáčí kameru laptopu směrem k další stěně, kde visí ilustrace medvěda pochodujícího skalnatým lesem). Jeho inspirací mu byly a jsou Darwinovy kresby.

To tedy vysvětluje částečně proč máte tak blízko k výtvarnému umění, ale ještě úplně ne samotné téma vašeho dokumentu… Jak to tedy začalo s vaším zájmem o Barbořin příběh?

Já jsem si o ukradených obrazech Barbory přečetl v lokálních novinách. A opravdu hodně mě zajímalo, kdo mohl ukrást dva obrazy mladé české umělkyně, která žije v Norsku. V tu dobu jsem se tématem krádeží výtvarných děl zaobíral podrobněji. Není to zase až tak dávno, co byl v Norsku ukraden notoricky známý obraz Edvarda Muncha nazvaný Výkřik… Zkontaktoval jsem tedy Barboru a začali jsme si spolu povídat. Připadala mi jako velice charismatická, fascinující osobnost a umělkyně. Tehdy už měla kolem sebe někoho, kdo ji delší dobu natáčel. Natočeny byly nějaké záběry její práce a také existovala obrazová dokumentace oné krádeže. Barbora mi řekla, že v soudní síni natočila i zvukový záznam, kde si šla pro mluvit se zlodějem Karlem-Bertilem osobně a zeptala se ho, zda by jí mohl sedět modelem. Premisa tohohle příběhu pro mě tím byla o to víc fascinující! Předtím, než jsme začali natáčet, jsme se potkali čtyřikrát, a velké štěstí pro mě bylo, že s natáčením souhlasil i Karl-Bertil. Původně jsme si říkali, že natočíme tak patnáctiminutový dokument a ten bude končit ve chvíli, kdy mu Barbora jeho hotový portrét. Když se tak ale stalo, Karl- Bertilova reakce byla naprosto neskutečná! Překonala zcela veškerá očekávání. Tehdy jsem věděl, že je chci točit dál a sledovat jejich příběhy. A samozřejmě nikdo z nás tehdy netušil, kam se bude všechno ubírat… Nakonec se celé natáčení protáhlo na tři a půl roku.

Oba hlavní protagonisté na premiéře v pražském Bio Oko

Kolik materiálu tedy vzniklo?

Příběh samotný měl asi sto natáčecích dnů a z toho vzniklo asi něco přes tři sta natáčecích hodin. Pak mi a střihačovi trvalo asi rok, než jsme dokument poskládali.

Bylo pro vás náročné rozhodnout se, co do dokumentu s natočených scén a materiálů dáte?

Ano, bylo. Hlavně proto, že jsme vlastně v našem dokumentu měli dvě hlavní postavy. Museli jsme mezi nimi najít rovnováhu. Už při natáčení to bylo často nevyrovnané v tom, kdo dostal více prostoru a kým jsme byli zrovna fascinovaní. To se muselo dobře zeditovat. Myslím, že Malířka a zloděj bylo moje nejnáročnější stříhání v životě a že to asi nic už nikdy nepřekoná. (smích) Možná to není tak viditelné, když hotový film sledujete, ale když točíte stejnou scénu z různých úhlu pohledů a pak se snažíte o nějakou vyváženost těch postav, aby to fungovalo a mělo to nějakou konzistenci, je to docela oříšek. Jestli si správně vzpomínám, měli jsme tak mezi pětadvaceti až třiceti verzemi každé scény. Bylo to dlouhé a náročné stříhání, ale taky zábava.

To chtělo dost trpělivosti…

Velké díky patří hlavně mému kolegovi Robertu Stengårdovi, který odvedl úžasnou práci a byl schopen zredukovat natočený materiál, a i přesto zachovat komplexnost a nuance příběhu.

Barbora Kysilková

Mluvíte o rovnováze ve filmu pro vaše dvě hlavní postavy. Co jsem ocenila já jako divák byl prostor, který jste dal Karl-Bertilovi, aby mohl odkrýt řekněme citlivější místa Barbory a přiblížit ji divákovi, protože tak jsem mohla daleko lépe pochopit, kdo Barbora je.

Díky, že to zmiňujete. Myslím si, že proto, abychom dokázali pochopit celý příběh je potřeba taky vidět sebedestrukci Barbory samotné. Tenhle dokument se pokouší zjistit, jak se tihle dva očividně naprosto odlišní lidé mohou stát přáteli. Jsem přesvědčený o tom, že se nedá vyjádřit slovy, proč tomu tak je, ale doufám, že náš film to do určité míry dokáže. To je právě ta nádhera filmařiny, že můžete zachytit třeba malé detaily určitého výrazu, které toho řeknou hrozně moc. Taky věřím, že dramaturgie-to, jak příběh vyprávíte, není jen umělecká volba, ale taky určitá etická volba. Portrétujete lidi reálného světa. Oba protagonisté budou s tímhle filmem žít do konce svého života. Proto jsem viděl jako jediný možný způsob, jak ukázat inteligentní, ženskou a sebedestruktivní charismatickou osobnost světu skrze Karl-Bertilův pohled a jeho slova. Samozřejmě je to trošku překvapivé z pozice diváka, že obrátíme perspektivu a dáme prostor jeho pohledu na ni, ale to, co se rozhodne říct o Barboře, vypovídá také mnoho o něm samotném.

Souhlasím, to je čisté zrcadlení. Vede mě to k otázce, jestli Barbora a Karl-Bertil chtěly nějaké scény z dokumentu vyhodit nebo vám absolutně důvěřovali a nechali vám zcela volné ruce ve střihu?

Oběma jsme film promítli, když jsme střih dokončili. Barbora měla k filmu komentáře, které film ale jenom mohly vylepšit. Příběh je popsán hodně obrazově, a tak trefně poznamenala, že by si přála, aby z toho, co v dokumentu je, byly cítit víc její osobní emoce. Třeba říkala, že když se poprvé setkala s Karlem-Bertilem, byla hodně nervózní. Chtěla, aby ty její pocity mohli cítit dobře i diváci. Ale jinak jsme se žádných scén nezbavovali. Co můžu ještě říct je, že Karl-Bertil film viděl jenom jednou a komentoval to tak, že to pro něj byla šílená zkušenost. Svým způsobem ho to vracelo k mnoha jeho traumatům. Dneska je ale naprosto „čistý“, má rodinu, práci, úplně nový život, což je fantastické! Oba mi dovolili, abych odhaloval i jejich temné stránky.

Karl-Bertil Nordland a Barbora Kysilková (foto: Aerofilms)

To bylo od nich nesmírně statečné rozhodnutí…

Ano bylo. Řekl bych, že ten nejzlomovější okamžik celého procesu je právě ten moment, kdy hotový film promítnete jeho účastníkům. To je intenzivní chvíle! Nechtěl jsem, aby se ti dva cítili špatně. Navíc pro lidi, kteří neměli žádnou předchozí zkušenost s médii, to byla velká zátěž a zodpovědnost. Proto mě moc těšilo, že ten film tolik kvitovali.

Jakým způsobem jste se domlouvali na natáčení?

Většinou to bylo tak, že jsem se s oběma setkával při obědě. Tenhle film má opravdu velký „lunch budget“ (smích) Takže jsme si dali společně oběd a pak jsem se jich ptal, jak se jim daří. A upřímně si myslím, že bychom asi nebyli tolik v kontaktu a já neměl tolik příležitostí k natáčení, kdyby v tom ten oběd nebyl…  Musím říct, že většinou to byla Barbora, kdo přicházel s nápady, co bychom mohli natočit. To mi hodně pomáhalo, do té doby jsem s takovým přístupem neměl žádnou zkušenost.

Kdybyste si, Benjamine, mohl vybrat jednu jedinou scénu, která je pro vás tou „nej“ z vašeho dokumentu, která by to byla?

Takových je mnoho, a myslím si, že spousta lidí by si tipla, že ta nejpodstatnější pro mě bude ta, kdy se Karl-Bertil uvidí poprvé na obraze. Pro mě to byla ale chvíle, kdy byl propuštěn z vězení a jel navštívit Barboru. Tam se totiž mění role – Karl-Bertil dává rady Barboře a snaží se jí pomoct. A kdo by byl o tomhle tom kdy na samém začátku příběhu snil? To je asi moje nejoblíbenější scéna, protože je v tom obsažena čistá lidskost a je to do určité míry taky něco neočekávaného. Říká to něco o životě, o opravdovém životě, kde je vždycky prostor pro to, aby člověk věřil. Já pomůžu teď a ty třeba pomůžeš někdy v budoucnu, až budu potřebovat já. A to má pro mě sílu! A taky si myslím, že zrovna třeba v téhle scéně je taky spousta humoru, když se ti dva potkají a povídají si.

Na premiéře probíhala i charitativní dražba obrazů

V dokumentu vystupuje taky Karl Bertilův tatínek. Byl to přirozený běh věcí nebo dramaturgie?

Karl Bertil tam svého tátu chtěl mít. Říkal, že je součástí jeho života. Jejich vztah se hodně zlepšil. Dokonce i Karl Bertilův tatínek mi pak volal, jestli nechci natočit nějakou scénu. (smích) Mám rád snímky, které si dovolí pracovat s vícero důležitými charaktery jako je to tady v Malířce a zlodějovi. Všechny ty jejich životní cesty a příběhy finální příběh obohacují. Když je film příliš dějově jednoduchý, tak je to podle mě trošku nuda. Mám raději bohatší zážitek ze sledování. Někteří po zhlédnutí filmu říkali, že je tam až příliš mnoho postav, ale pro mě je to takhle správně. Tak to cítím, včetně toho vyprávění, které se tam objeví. Život se prostě nedá zjednodušovat.

Zažíval jste během natáčení strach? Příběh Barbory a zejména Karla-Bertila je přece jenom docela jízda na horské dráze…

Musím říct, že to nadšení z možnosti točit bylo tak veliké, že nějaké nebezpečí jsem v ten daný moment vůbec nevnímal. Možnost, že bych mohl být při tom, že by Barbora mohla někde najít svoje ztracené obrazy pro mě znamenala strašně moc.

Pořád jste s oběma v kontaktu?

S Karlem-Bertilem se potkávám celkem často od té doby, co je zpátky v Oslu. S Barborou osobně bohužel ne vzhledem k tomu, že teď žije s přítelem hlavně ve Švédsku. Ale hodně si voláme. Hrozně moc jsem se těšil na ten čas, který budeme moci strávit spolu v Praze. Ale co se dá dělat. Oba považuji za své přátele. A znovu musím říct, že těm dvěma závidím, že můžou být spolu, a ještě v Praze!

Malířka a zloděj (foto: AČFK)

Ještě mě zajímá, jestli víte, kde dnes visí Barbořina Labutí píseň?

Ten obraz je teď součástí interiéru kanceláře, kde mám svoji pracovnu. Je tedy na velmi bezpečném místě a poputuje na výstavy, které Barboru čekají. Ta olejomalba má na sobě spoustu prasklin, které tam ale zůstanou, protože to je součást historie toho obrazu. Jinak ta druhá malba je stále nezvěstná. Ani poté, co měl dokument premiéru v Norsku se nic nestalo a po obrazu není ani památky. Nevíme nic.

Řekněte mi, namalovala vás už někdy Barbora?

Ano, už mě jednou malovala a pro mě to byl úžasný zážitek! Tu malbu pak věnovala mojí mamince. To byl velmi dojemný moment… A já tak musím citovat Karla-Bertila a říct, že každý si zaslouží mít portrét namalovaný Barborou! (smích)

připravila: Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: AČFK © 2021

%d blogerům se to líbí: