Nepřehlédněte

Hledali jsme příběh o pomstě, tečce a odpuštění, říkají producenti Stínohry Vendula a Jan Bradáčovi

V českých kinech je nový kriminální thriller Stínohra režiséra Petera Bebjaka neprávem trochu přehlížený; hutné drama přitom v tuzemské produkci svými kvalitami a atmosférou výrazně vyčnívá. Stejně jako hotový snímek je zajímavé i zákulisí příběhu o záchranáři Janovi, který po tragické smrti manželky hledá spravedlnost a odpuštění pachateli i sobě samému. Temný námět, volně vycházející ze skutečného příběhu producenta Jana Bradáče, ředitele distribuční společnosti Falcon a sítě multikin CineStar, do scénáře Stínohry přepracovala jeho současná žena a spoluproducentka filmu, Vendula Bradáčová. S párem jsme si před několika týdny povídali o spletitých, dekádu trvajících přípravách filmu i o tom, jak se autentická zkušenost do thrilleru propsala.

Režisér Peter Bebjak, scenáristka a producentka Vendula Bradáčová a producent Jan Bradáč

Pane Bradáči, hlavní postava Stínohry se jmenuje Jan, stejně jako vy. V jednom rozhovoru jste řekl, že leitmotif touhy po spravedlnosti nebo prožitku ztráty blízkého člověka ve filmu má osobní autobiografický základ. Doufám, že touto otázkou nejsem necitlivý, protože příběh filmu je velmi drsný, ale jaká je tedy míra předobrazu hlavní postavy ve vás?

J. B.: Na Stínohře jako takové a na vývoji jejího příběhu jsem prošel producentským vývojem a námětovým tlakem na autory, protože Vendula je třetí scénárista v pořadí, který se jí chopil a dovedl ji do toho stavu, v jakém je dnes. Příběh má autobiografické prvky, ale ve své konečné podobě je čistou fikcí.

Bez osobního prožitku by film ale nevznikl. V roce 1999 jsem přišel o blízkého člověka cizí rukou a od té doby se dá říct, že se v mé hlavě různými formami a různou cestou svým způsobem odvíjel nějaký příběh. V průběhu let získal několik různých rovin, zezačátku mi byl čistou psychoterapií, tehdy byl ještě strašlivě osobní. Posledních deset, dvanáct let dostával ten příběh nějaký tvar; prvních deset let to ale byla čistě osobní záležitost, která by nikdy neměla spatřit světlo světa.

Paní Bradáčová, práce na finální podobě scénáře v podobě, v jaké byl zfilmován, probíhaly zhruba deset let. Popíšete mi kreativní proces adaptace tohohle reálného příběhu? Jak jste postupovali? Vycházíte přímo z manželova vyprávění?

V. B.: Před pěti lety jsem nastoupila do rozjetého vlaku. Honza mi zajistil veškeré možné zázemí, kterého byl schopen, hlavně v osobě dramaturga Petra Zelenky, protože s celovečerní hranou formou jako dokumentaristka zatím nemám moc zkušeností. Režírovala jsem nějaké hudební klipy a reklamy, ale chtěla jsem k práci přistoupit poctivě, takže jsem si vzala scénáristickou učebnici od Syda Fielda a abych nesekala řemeslné chyby, prokousala jsem se přes paradigma, expozici a různá tahle zvláštní slovíčka. Příběhem samotným jsem jistou chvíli také dost žila, protože tou blízkou osobou byla Honzova první žena a my se poznali nedlouho poté. I pro mě tedy Stínohra byla jistou formou terapie, takže se mi na filmu pracovalo moc dobře, i když jsem ho od sebe nějakou dobu odsouvala, protože jsem do něj nechtěla vstupovat.

J. B.: Když do projektu Vendula nastoupila, byl jsem ve stavu, kdy jsem ho chtěl kompletně pohřbít. Řekl jsem si, že s ní buď přijde verze, po které si řekneme, že to balíme a holt jsme sedm let strávili nad něčím, co sice splnilo svůj účel, ale nezrealizuje se, nebo že se cesta konečně najde. Zjistil jsem totiž, že u předchozích dvou scénáristů nebyla největší chyba v nich, ale ve mně, protože jsem jako autor námětu neustále protěžoval svůj osobní vliv na vývoj scénáře a snažil se do něj protlačit jisté prvky, zatímco jiné jsem naopak nedovoloval. Vlastně jsme se ani nemohli shodnout na žánru – jestli půjdeme spíš do komiksu, akční podívané nebo opravdu čistě psychedelické záležitosti. V Petru Zelenkovi byla velká spoluhra, ale i oponentura, vůbec Vendulu ani mě nešetřil. Já se mezitím po těch letech od projektu konečně trochu odosobnil, začal se na jeho příběh dívat jinak, a tak jsme se dostali sem.

V. B.: Já si myslím, že pro mě byla velká výhoda, že jsem dokumentaristka, protože jsem k příběhu dokázala přistoupit profesionálně a všechny ty věci, které jsem si odžila, se daly při psaní zužitkovat. Je totiž velmi důležité, když má námět reálnou základnu. Občas nám ale Petr Zelenka zakázal do příběhu promítnout některé reálné prvky, protože v autorském celku navzdory své autenticitě nefungovaly. To pro nás bylo velmi poučné.

A chybí tedy ve finálním příběhu něco, co tam podle vás opravdu být mělo?

V. B.: Já z pohledu scénáristy nevnímám, že by něco konkrétního vyhodil. Byly to spíš takové ty řemeslné finesy, protože byť mám dva semestry hrané tvorby na FAMU, stále jsem dokumentaristka a tohle pro mě bylo něco nového. Spíš mi pomáhal, když mi něco vyhazoval, takže děkuji, Petře Zelenko.

J. B.: Na Petrovi Zelenkovi bylo úžasné to, že mu můj příběh byl úplně jedno. To ohromně pomohlo. Dokonce si troufám tvrdit, že nám pomohlo i to, že i když Peter Bebjak můj příběh částečně znal, nikdy jsme se o něm do detailu nebavili. Na stole ležel scénář, on s ním zkrátka pracoval a do současné chvíle si držíme hezký profesionální odstup. Myslím, že je to pro film moc dobře. Rozdíl mezi ostatními scénáristy a Vendulou spočívá v tom, že předtím jsem tam osobní motivy zbytečně na sílu tlačil a komplikoval jsem jim tak práci. V tomhle případě už tomu tak nebylo, dokonce v první Vendulině verzi byly věci, které s mým příběhem neměly vůbec nic společného. Nicméně po pěti letech, kdy se scénář pod Vendulčinýma rukama dost vyvinul, tam úplně přirozeně zahrnula osobní motivy, které jsem buď prožil nebo je dokonce prožila ona se mnou.

Stínohra pojednává i o konfliktu institucionální a subjektivní spravedlnosti. Bylo pro vás důležité se tomuto tématu věnovat?

J. B.: Určitě ano. Došlo k zásadnímu přerodu toho, co byl dříve osobní příběh, který by řekl něco jen mně a pár mým kamarádům, v něco univerzálního. To, že na začátku stojí nějaký osobní příběh, nějaký impulz a iniciační moment je důležité, bez toho by k realizaci nedošlo, ale v tuto chvíli už to podstatné není – leda pro naše okolí a nás osobně. Divák tohle řešit nemá. Takzvaně se pouštíme do ringu a tam se pokoušíme mezi stovkami filmů nějak vyniknout a jít vidět.

V. B.: Když se stanete obětí takového hrdelního zločinu, tak tu věc prožíváte dvakrát. Jednou, když se vám to stane a někdo vám někoho vezme; podruhé, když pachatele pustí, pokud tedy vůbec dojde k odsouzení. Rozhodně jde o věc, kterou zažilo mnoho lidí, byť v našem případě vrah ještě ve vazbě spáchal sebevraždu. Myslím si, že tohle je téma, které mnoho lidí zažilo na vlastní kůži.

J. B.: Řekl bych, že ta touha po spravedlnosti a pomyslná tečka, o které mluvíme, je to podstatné, co si divák může z vyznění filmu odnést. Dostanete se na hranici určitého předpeklí a hledáte různými způsoby cestu, co dál. A právě ta tečka může mnohým lidem pomoct, ale ne každý s ní má zkušenosti a štěstí na to, aby ji prožil. To je potom to peklo pěkně dlouhé.

Casting Stínohry je velmi pestrý, od Milana Ondríka přes Hynka Čermáka až po například Kristýnu Frejovou. Kdo vlastně film castoval? Do jaké míry měl slovo právě pan režisér Peter Bebjak? Případně existovalo pro vás kritérium, aby herci nějak evokovaly své předobrazy? 

V. B.: Pro nás byl při psaní i v různých verzích scénáře docela jasný Hynek Čermák a Vladimír Javorský. S pomocí castingové režisérky Maji Hamplové jsme pak našli Leonu Skleničkovou pro roli Grety a myslím, že je to vycházející hvězda českého filmu, protože o takhle poctivou, mladou, chytrou, pěknou holku si budou režiséři trhat ruce.

J. B.: Janů jsme ale měli třeba deset. Pokud jsme během těch deseti let měli představu, kdo by ho mohl hrát, tak ti herci stihli zestárnout. Deset, dvanáct let vývoje látky sebou nese i tenhle přirozený, ačkoliv do jisté míry negativní fakt. Maja byla skvělá v tom, jak nacítila tu postavu i příběh, pochopila, o co nám jde a vybírala lidi z různého spektra. V kontextu všech různých voleb a herců, co česká kinematografie nabízí, si pamatuji jedno konkrétní setkání s Peterem Bebjakem u nás doma. Seděli jsme a přemýšleli, jak konkurz na Jana zorganizovat a my si s Vendulou vzpomněli, že jsme v kině ve Varech viděli Budiž světlo a byli jsme z Milana Ondríka úplně hotoví. Zasáhl nás. Bylo nám úplně jedno, že je to slovenský herec, protože hrál úžasně, a tak jsme tušili, že máme vítěze. Nakonec byl ve finále Milan, a ještě jeden skvělý český herec a ta volba byla ohromně těžká.

V. B.: Byla to láska na první pohled. Seděli jsme ve Varech na zemi, protože už nebylo místo a jakmile se pustila promítačka, jen jsme se na sebe s Honzou podívali. Úplně nám spadla brada. Najednou jsme Jana našli.

J. B. Je obrovsky emoční herec. Má v sobě takovou tu zničující mužnost, vypadá, že vám snadno rozbije držku, ale zároveň z něj cítíte obrovskou citlivost.

Prozradíte, kdo byl ten druhý český herec?

J. B.: To přiznám rád. Byl to David Švehlík, vynikající herec, kterému jsem osobně volal, když jsme se rozhodli pro Milana Ondríka. Nechtěl jsem, aby se to dověděl odjinud; záleželo mi na tom, aby věděl, že pro náš film a roli byl Milan Ondrík přesnější volbou, ale že to neznamená, že Davida nepovažujeme za vynikajícího herce. Chtěl jsem mu i poděkovat, protože bylo cítit, jak má ten film a scénář rád. Naše rozhodnutí kvitoval a pochopil, z jeho reakce vůbec nebylo cítit žádné ego.

Hotový film je výrazný zejména svou atmosférou. Měli jste v hlavě nějaký etalon, kterému jste se s ní chtěli přiblížit? Zmínil jsme, že jste přemýšleli o mnohých formách, třeba komiksu. Kdy jste se tedy vlastně rozhodli pro výslednou formu a náladu?

J. B.: K formě jsme dospěli autorským přístupem. Hledal jsem příběh o pomstě a o tom, jak dosáhnout vnitřního odpuštění. Mnohokrát jsme řešili, jak s postavami naložit a jakým způsobem ta pomsta bude realizovaná, zda a jakým způsobem vůbec dojde k odpuštění apod. Takhle se míchaly různé motivy a do toho jsme se neustále zabývali otázkou věrohodnosti. I když jde o fikci, řešíte, jestli se má odehrávat zkrátka někde na ulici nebo si vymyslíte kompletně fiktivní svět, kde některé věci fungují jinak a nemohly by se reálně stát. Nakonec jsme dospěli do realistické podoby příběhu, která by ale měla držet diváka v napětí a bavit ho. Na výsledné podobě má lví podíl Vendula, která by to ale na sebe nepřiznala, protože je příliš skromná.

V. B.: Cizelování žánru je podle mě velmi důležité, samozřejmě máme třeba i crossžánrové filmy, ale já začala vylučovací metodou. Pak už jsem jen hledala hranici, protože jsem věděla, že Stínohra je tematická věc, že je v ní jistá psychologizace. Nechtěla jsem sklouznout do něčeho vnitřnosti drásajícího, chtěla jsem i trošku humoru, šlo jen o nalezení míry.

J. B.: Scénářů přečtu dost a všiml jsem si, jak Vendula šetří dialogy. Nemá potřebu nutit postavy pojmenovávat každou podružnost. Jsou věci, které na tom plátně stačí vidět a nemusíte je slyšet. To se výborně potkalo s tím, jak Peter Bebjak režíruje a jak text interpretuje, jak ho přetavuje do filmové akce. Hlavní postava třeba měla v jedné scéně verbalizovat svojí emoci, ale Peter Bebjak ten dialog vyndal, protože Milan Ondrík ho skvěle beze slov zahrál. To jsou věci, které nenaplánujete, prostě se sejdou.

Velký podíl na atmosféře filmu má kamera Martina Žiarana. Vy vlastně trochu hipstersky natáčíte většinu filmu na 16 mm, pouze scéna bouračky se točila na digitál kvůli lepším podmínkám pro tvorbu efektů v postprodukci. 

J.B.: Ano, pro účel technického zpracování je jednodušší trikové scény točit na digitální technologii. Zbytek filmu ale je na 16mm filmu, což má svůj zásadní tvůrčí záměr. Řada zahraničních tvůrců, kterým záleží na tom, jak film vypadá a není pro ně jen klasická tovární hollywoodská produkce, má svůj důvod, proč stále filmový materiál používá. Řešili jsme, jestli s něčím takovým zkousit vizuálně pracovat, protože zrnění a optika je na filmovém materiálu opravdu znát, i když to pak celé digitalizujete a v postprodukci s tím také děláte v digitálu. Původní záznam zkrátka nezapřete.

V.B.: Bylo pro nás důležité, že materiál má v sobě jistou surovost a zvládá i v exteriéru ostré přechody, třeba ze světla do tmy. Spoustu věcí do nějdostanete již v prvním záběru a myslím si, že pro Martina Žiarana to bylo i kameramansky neuvěřitelně zajímavé v tom, že štáb se najednou chová trochu jinak, soustředěněji, protože materiálu je málo a je drahý.

Stínohra je právě k vidění v našich kinech.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Falcon, Hangar Films © 2022

%d blogerům se to líbí: