Když byl letos v lednu film Utéct k vidění na přehlídce severské kinematografie Scandi, bylo zatěžko si představit, že by mohl ještě více nabrat na své palčivé aktuálnosti a relevantnosti. Vypráví skutečný příběh Afghánce se smyšleným jménem Amin, který je nucen v dětských letech opustit svoji rodnou zem, pokusit se neztratit naději a najít nový domov. K tomu, aby po dlouhé době o svém životě vyprávěl, hledal dlouhou dobu odvahu. Nakonec ho ale svému kamarádovi Jonasovi ze střední školy vyložil. Film, který následně vznikl, získal mimo jiné Velkou cenu poroty za nejlepší světový dokument na festivalu v Sundance, byl nominován na Oscary a vyhrál také Evropskou filmovou cenu za Nejlepší dokument a Animovaný film. Utéct je totiž zpracován nezvyklou formou animace proloženou archivními záběry. O tom, jak probíhala dlouhá práce na tomto snímku a jak se Aminovi daří dnes, jsme si povídali s dánským režisérem a autorem snímku Jonasem Poherem Rasmussenem.
Aminův příběh je neuvěřitelný a v určitých momentech drsný, když několikrát dojde na boj o holý život. Když jsem film sledovala, přemýšlela jsem o tom, kde člověk bere sílu, aby takový náročný čas přežil. Navíc se to všechno dělo, když byl váš kamarád opravdu velice mladý. Co ho přimělo vám svůj celý život nakonec vyprávět?
Amin začal cítit potřebu se někomu svěřit. Držel to všechno v sobě opravdu hodně dlouhou dobu. Vnímal, že jeho minulost a současnost do sebe nezapadají. Vlastně si tu svou minulost nemohl obrazně řečeno přinést s sebou z rodné země, když nemohl být naprosto upřímný k lidem, se kterými pak jako uprchlík v Dánsku přišel do styku. Cítil, že si musí udržovat určitý odstup, bál se absolutně odhalit. Čas ale dozrál a on měl chuť o tom dlouhém traumatickém období mluvit a konečně tak vytvořit pomyslný most mezi tím, co bylo a co je dnes.
Jak jste se cítil vy jako režisér během natáčení, když jste Amina poslouchal?
Poprvé jsem se popravdě zaměřoval hlavně na něj samotného. Chtěl jsem, aby se u toho cítil příjemně. Očekával jsem, že bude mluvit o opravdu hodně ošklivých událostech, které zažil.
Jak víte, chodili jsme spolu na střední školu. Tehdy se o něm šířily nejrůznější zvěsti. Byl jsem tedy připravený na to, že uslyším opravdu strašné věci. Když jsem pak jeho vyprávění slyšel znovu poté, co jsme začali točit, tak mě jeho příběh opravdu dostal. Přišlo mi neuvěřitelné a strašně statečné, kolik toho dokázal unést, jak dlouho to v sobě musel držet a jak moc ho to všechno stále silně ovlivňuje i po tak dlouhé době.
Taky jsem si uvědomoval, jak odlišné byly naše životy od určitého věku. V dětství jsme, byť každý v jiné zemi, poslouchali stejnou muziku, koukali na stejné filmy. On rád hrával volejbal, já měl rád fotbal. Pak se ale najednou díky událostem v Afghanistánu jeho život absolutně změnil a on byl okolnostmi donucen utéct a nechat všechno za sebou. Já jsem si ale dál mohl užívat klidné dětství v doma v Dánsku.
Jak dlouho jste spolu natáčeli?
Byla to dlouhá doba. Postupně jsme točili nějaké tři, čtyři roky. Mezitím Amin létal také do USA. Postupně se při povídání dostával hlouběji ve vzpomínkách. Byly to třeba hodně silné momenty, které na začátku třeba jenom tak opatrně zmínil, ale pak se k nim po nějakém čase vrátil a vyprávěl mi je mnohem podrobněji a se širším kontextem. Cítil jsem, že na některé příhody potřebuje víc času, než je bude schopen ze sebe pustit. Zároveň i pro mě to bylo něco úplně nového, protože jsem nikdy předtím takovýmto způsobem nepracoval.
Příběh jste se rozhodl na plátno přenést jako animaci proloženou dobovými záběry, což je dost unikátní kombinace u celovečerního snímku. Povězte mi něco víc právě o tomto rozhodnutí?
Měl jsem k tomu několik důvodů. Jedním z nich bylo to, že vyprávím příběh, který se udál v minulosti. Tápal jsem, jak zobrazím zejména Afghanistán Aminova dětství. Tahle forma navíc taky pomohla Aminovi v tom, aby se kompletně otevřel ve svém vyprávění, ale přitom měl stále jistotu, že zůstane v anonymitě, což moc chtěl.
Všechno, o čem ve snímku mluví, jsou věci, které zmiňuje poprvé v životě. Měl by problém s tím, kdyby ho pak na ulici zastavovali neznámí lidé, kteří film věděli a chtěli s ním mluvit o jeho traumatech. Pomáhalo mu taky, že mohl mluvit ke mně, protože se známe už tak dlouhou dobu. Vědomí, že film bude animovaný mu pomohlo otevřít se a cítit se svobodněji v projevu emocí a někdy možná zmínit něco, co je hodně intimní.
Amin (foto: Film Europe)
Bylo obtížné získat dobové záběry z Afghanistánu nebo Moskvy?
Ano. Na samém začátku to bylo tak, že jsem seděl u YouTube a hledal. Pak jsem se vypravil do skutečných archivů a začal pátrat, co by bylo k dispozici. Výběr byl v některých případech omezený, ale válka v Afghanistánu byla docela dobře zdokumentovaná. Jestli si dobře vzpomínám, strávil jsem procházením materiálů celý týden. Pak se ale kolem mě vytvořil tým, který mi pomáhal archivní záběry získávat.
Jedním z výkonných producentů a zároveň dabérem Amina je Nikolaj Coster-Waldau, kterého filmoví diváci znají ze slavné série Hra o trůny. Jak se takové spojení podařilo?
To se stalo v průběhu. Film měl mít světovou premiéru na Sundance v loňském roce, a tak se po jeho dokončení začalo uvažovat o tom, že by bylo dobré mít anglicky nadabovanou verzi snímku. Bylo potřeba najít někoho, kdo by se pro tuto roli hodil a stal se zároveň takovým ambasadorem Utéct a pomáhal s jeho cestou filmovým průmyslem k divákům. Nikolaj byl z filmu nadšený a my jsme byli šťastní, že ho můžeme mezi sebou přivítat. I díky němu je dnes film k vidění na některých platformách ve Velké Británii a také v USA.
Nikolaj Coster-Waldau (foto: Wikimedia Commons)
Asi nejenom mě při sledování vašeho filmu napadlo, nakolik byla spolupráce s vámi pro Amina terapie. Pomyslel jste na takovou věc někdy během celé doby příprav a natáčení?
Řekl bych, že v tomto směru jsem byl asi do určité míry naivní a nikdy mě ani nenapadlo o něčem takovém přemýšlet. Jediné, co jsem si říkal, že by bylo dobré na celý příběh vlastně získat náhled z jiné perspektivy. Myslím, že je důležité slyšet, jak sám člověk, který se stal uprchlíkem, na takovou zkušenost po tak dlouhé době pohlíží. Ale vlastně to první, co mi Amin pak na začátku natáčení řekl bylo, že to pro něj vlastně bude taková forma terapie. Ve filmu ostatně často leží během natáčení na kanapi (úsměv). To byl způsob, jak se dokázal ještě více uvolnit a mluvit v přítomném čase. Navíc při jeho vyprávění bylo na pozadí potichu puštěné rádio, což mu taky pomáhalo.
Má dnes Amin možnost setkávat se se svou rodinou, která je rozptýlená po celé Evropě? Jak se jim všem daří?
To zajímalo při diskuzích hodně lidí. Amin a jeho rodina se vídají. Není to zase až tak často, ale alespoň u nějakých speciálních příležitostí jako jsou třeba narozeniny a podobně se sourozenci setkávají. Maminka bohužel zemřela už před nějakými deseti lety.
Utéct (foto: Film Europe)
Svěřil se vám někdy Amin, že cítí potřebu se ze sentimentu někdy do Afghanistánu podívat?
Na to jsem se ho ptal. Odpověděl, že ten Afghanistán, který on znal ze svého dětství, je už pryč. Byla to myslím od něj dostatečně jasná odpověď.
A nakonec ještě jedna důležitá otázka. Dovolil byste si jako Aminův přítel říct, že se v současnosti cítí šťastný a spokojený?
Některé dny ano, jiné ne. Asi tak jako kdokoliv jiný. Pořád ho čas od času nějaké vzpomínky a myšlenky dobíhají. Každopádně to ale vypadá, že se mu povedlo usadit se a začíná Dánsko vnímat jako svůj domov.
Utéct je ke zhlédnutí ve videotéce Edisonline.
Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Film Europe, New York Times, Wikimedia Commons © 2022
