Podezřelá je krimi romance vyšperkovaná režijními nápady a geniální kamerou (recenze)

Rýsuje se nám tu další korejský kult? Park Chan-Wook, režisér Old Boye či Komorné, se vrací s jedním z nejromantičtějších filmů poslední doby, který je v rafinované směsi žánrů zároveň poctivou detektivkou. Když je vážený detektiv Hae-joon povolán k rozbitému tělu horolezce ležícímu pod skálou, ihned podezřívá jeho čerstvě ovdovělou ženu Seo-Rae. Ta se nezdá být manželovou smrtí vůbec rozhozená, naopak ale mezi ní a policistou začne během vyšetřování vznikat silné citové pouto.

Podezřelá není klasickým whodunnitem, jádro příběhu nespočívá v identitě pachatele jako spíš ve skutečné povaze citů, které Seo-Rae k Hae-joonovi chová. Dochází k podivným úmrtím a shodám náhod v jeho okolí nešťastnou náhodou, nebo si jejich prostřednictvím k němu pachatelka hledá cestu?

Mezi Hae-Il Parkem a Wei Tang v hlavních rolích ve filmu funguje živá a přirozená chemie. Jejich vztah je elektrizující navzdory tomu, že postavy svou touhu nenaplňují, projevují ji spíš prostřednictvím letmých pohybů a dokonalé souhry – třeba když po spontánní večeři společně sklízí stůl, jako by spolu žili dlouhé roky, nebo když scéna intenzivního výslechu připomíná rozchodový rozhovor zraněných partnerů. Podezřelá je díky tomu velice sexy film, který se přitom obejde bez jediné sexuální scény.

Velmi výrazná je zde noirová, místy hitchcockovská atmosféra, přitom ale Parkův snímek nepůsobí ani v nejmenším jako pastiš mnohokrát viděných žánrových klasik a klišé. Jedním z moderních twistů Podezřelé jsou třeba všudypřítomné chytré hodinky a mobily, černé skříňky životů postav, které v ději hrají (možná až příliš) zásadní roli.

Aby toho nebylo málo, v téhle komplexní a prapodivně fungující žánrové směsi pak Podezřelá dovede diváka i několikrát rozesmát – třeba když se policisté na vrchol skály musí vydat stejnou cestou, kudy nebožtík padal, nebo když smrtelně vážnou scénu přeruší krátká honička se zloději želviček.

Park ve vyprávění příběhu Podezřelé příliš nespěchá a na čas si dává zejména ve třetím aktu, kdy se děj přesune do jiného města a k nové vraždě. Jde o nejcitelnější skok a změnu ve vyprávění, těch je ale v průběhu filmu rozeseto hned několik. Kdykoli by divák snad mohl pocítit jistou kolébající monotónnost, scénář jej v sedačce přidrží novým zvratem, na jehož pochopení si navíc musí počkat několik minut.

Rozhodně nejde o dynamiku srovnatelnou s neposedným Hollywoodem, ani ten nejrotzěkanější divák s ADHD vypěstovaným neustálými filmovými výbuchy by se nicméně u Podezřelé neměl nudit. Rozvážné tempo navíc umožňuje v klidu si vychutnávat Parkovu režijní preciznost a drobné detaily, jako je vybledlé místo po prstenu, proměny detektivových obutí nebo symboliku moře.

Režisér Park a kameraman Ji-yong Kim viditelně vizuálu filmu věnovali nesmírnou péči a přípravu. Podezřelou vypráví prostřednictvím nápaditých a hravých záběrů, nad jejichž technickou proveditelností zůstává rozum stát. Často se na postavy díváme třeba zpoza obrazovky telefonu, ale například i mrtvýma očima, po kterých již lezou mravenci.

Hrátky s audiovizuálem režisér využívá i k ozvláštnění mnoha jinak filmařsky i divácky fádních situací, jako je telefonický hovor nebo pohled dalekohledem, kdy se detektiv jakoby přemístí přímo po bok pozorované ženy, stále ale slyšíme pouze jeho napjatý dech ze střechy o několik metrů dál. Radost pohledět.