Jak se měří talent? Zkouška umění v zákulisí přijímaček na na Akademii výtvarných umění

Na pražské Akademii výtvarných umění probíhají jako každý rok přijímací talentové zkoušky. Umělecká tvorba není soutěž, přesto se při nich musí nějak dospět k pořadí uchazečů. Jak vybrat ze zástupu uchazečů ty vyvolené, kteří dostanou v dalších letech příležitost formovat ráz výtvarného umění? Jak v této zkoušce obstojí samotní vyučující? Předmětem zkoušky se tak postupně stává nejen umění samotné, ale i jeho místo v dnešním zmateném světě. Zákulisí tohoto náročného úkolu sleduje nový film scenáristky Adély Komrzý a režiséra Tomáše Bojara, který se představil už v létě na festivalu v Karlových Varech a tento týden vstupuje do kin.

Před pár lety mě vedení Akademie výtvarných umění oslovilo, jestli bych natočila televizní pořad k 220. výročí založení školy. Přišla jsem tehdy s návrhem, že by mě spíše zajímalo natočit celovečerní film, a to přímo o přijímacích zkouškách na nejprestižnější uměleckou školu?” vypráví Adéla Komrzý, scenáristka a režisérka, držitelka cen, která se mezi diváky zapsala třeba loňským dokumentem Jednotka intenzivního života oceněným Českým lvem.

Proč ji ale ze všech možných témat, kterým by se okolo prestižní instituce dalo věnovat, zaujal právě prvopočátek studentské cesty? “Talentovky jsou zároveň velmi dramatické období. Pedagogové tu rozhodují o následujícím osudu uchazečů a tíha oněch rozhodnutí se propisuje do celkově hutné atmosféry ve škole. Pedagogové svou odpovědnost reflektují a připouští si ji více či méně. Dokonce se někteří vnímají jako „strážci brány“, kteří bdí nad každým, kdo překročí onen osudný práh. Do procesu přijímaček se promítají hodnoty instituce, která vychovává absolventy tvořící budoucí uměleckou scénu.

Umění není soutěž…?

Skutečně, otázek okolo přijímaček se v hlavě potencilního studenta může rojit hned několik. Pro koho umění vlastně děláme? Stačí dělat věci tak, jak je cítíme? Čeho si pedagogové během výběru všímají, podle čeho hodnotí? Musí dnes umět uchazeči kreslit? Do jaké míry je důležité znát kontext, ve kterém umělci tvoří? A co to je autorství? A k čemu dnes a jestli vůbec umění potřebujeme? Jaká je sociální role umělce?

Objektivní odpovědi na tyto otázky asi neexistují, Komrzý pro realizaci dokumentu snažícího se nad nimi alespoň zamyslet ale nakonec oslovila režiséra Tomáše Bojara, absolventa politologie a etiky. Spoluautorovi dokumentu Česká RAPublika se trefila do noty tématem i prací ve vícero štábech, se kterou má četné zkušenosti; tak začala spolupráce na scénáři, obhlídky a následně samotná realizace filmu.

Kde točit, kde netočit?

Jakmile štáb dostal posvěcení i od někdejšího rektora školy Tomáše Vaňka, který takovou možnost přijal jako gesto otevřenosti vůči společnosti v době, kdy instituce mají tendenci spíše se navenek uzavírat, kamery se mohly rozjet. Snad v jeho rozhodování hrála svou roli i zvědavost, co nezávislý film řekne o škole samotné.

Jakmile se dvojice dohodla na základních věcech s rektorem a dalšími pedagogy, začali na AVU pravidelně jezdit a fungování celé školy zblízka poznávat. Samotné natáčení možná trvalo týden, předcházely mu ale roční přípravy, během kterých tvůrci pozorovali celý proces talentových zkoušek většinou bez kamery. “Věděli jsme, že přijímačky chceme ukázat z perspektivy instituce,” vysvětluje myšlenky za dramaturgií dokumentu Komrzý. “Museli jsme vybrat tři ateliéry s odlišnými přístupy k výběru uchazečů. Náš výběr se ulehčil tím, že některé ateliéry odmítli a nechtěli se natáčení účastnit.” Ve filmu se tak nakonec objevuje trojice ateliérů s dost rozličnými přístupy k přijímacímu řízení – nová média, malba a grafika; pluralita musí být.

Kromě jejich prostor se ale tvůrci odvážili i do dalších koutů školy: “Natáčeli jsme tak ve školních dílnách štukatérů, zámečníků a truhlářů, stejně tak jako na hlavní vrátnici. Ta je ve filmu zároveň jistou metaforou procesu vpuštění na půdu AVU, kde paní vrátné mají ono rozhodnutí ve své moci,” líčí scenáristka.

Ne všechny přijímací zkoušky jsou samozřejmě svým průběhem či prostorem, ve kterém se konají, vhodnou kulisou pro několikačlenný filmový štáb. Produkce proto řadu z nich snímala na dálku a záběy z kamer sledovala pouze ve vedlejší místnosti; v jiných případech ale filmaři komunikovali i přímo s uchazeči. “Měla jsem velké obavy, abychom někomu neovlivnili výkon třeba narušením soustředění. Moc mě tak potěšilo, když jsem nedávno potkala jednoho (přijatého) uchazeče k Vladimírovi Kokoliovi a s odstupem jsem se ho ptala, jak přítomnost štábu tehdy vnímal. Odpověděl mi: ‘Cože, ono se něco natáčelo?’ To mě uklidnilo,” vzpomíná Komrzý.

Uchazeči, kteří se natáčení aktivně rozhodli účastnit, zmiňují perfekcionismus, zodpovědnost a citlivost tvůrců. Co podle nich film o Akademii výtvarných umění a současném umění obecně vypovídá? “Že současné umění je instituce s obrovskými právy a se zdánlivě minimální odpovědností” nebo “o tom, že my všichni účinkující jsme v zásadě zaměnitelnými položkami v mechanismu selekce.

A proč by vlastně diváci měli na dokument zajít podle jeho autorky? “Zaručeně se u něj pobaví, a zároveň si vzpomenou na různé úsměvné situace z dob, kdy se sami hlásili na vysokou školu, a to jakoukoliv, protože pohovory v nějaké podobě procházel snad každý z nás. A také bych ráda nalákala středoškoláky, kteří se chtějí hlásit na nějakou uměleckou školu, aby viděli, jak to zhruba může probíhat. Třeba jim dosud neznámé území dodá kuráž i nadhled.”

Zkouška umění vstupuje do kin 3. listopadu.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Aerofilms, Film Servis Festival Karlovy Vary © 2022