Pět tváří lásky zpracovává dokumentaristka Jana Počtová ve své novince Štastně až na věky. Průzkumu méně obvyklých druhů mezilidského soužití se dokumentaristka věnuje více než dekádu, nyní uvádí do kin třetí díl své volné trilogie. Pět příběhů, pět osudů, které prozrazují, že láska může mít v 21. století mnoho podob. „Primárně mi šlo o to najít různé filozofie, podle nichž lidé žijí,“ říká režisérka. Snímek vstupuje do kin 16. února a nyní představuje nový trailer.
Film představí polyamorii, otevřený vztah, závislost na seznamkách, milenku zadaného muže i přísně monogamní křesťanský pár. Párový terapeut Jan Vojtko sice ve filmu Šťastně až na věky nefiguruje, všech pět typů vztahů vyobrazených ve filmu ale spolu s protagonisty snímku popisuje a komentuje v seriálu krátkých videí, která postupně zveřejňujeme na našem kanále.
Najít protagonisty do dokumentu, který odhaluje poměrně intimní věci, není lehké. Bývá třeba zapojit inzeráty, pátrat přes známé, přemlouvat. Přestože režisérka Jana Počtová tentokrát hledala poměrně specifické hrdiny, hned tři z pěti se jí přihlásili sami. Čím to? „Většinou je ta odpověď stejná. Mají zájem sdělit svůj příběh, podělit se o svou životní filozofii. Částečně je to i ne snad terapie, ale možnost urovnat si v sobě nějaké věci, protože si kladete otázky, které vám běžně nikdo nepokládá,“ říká. Právě schopnost nahlédnout bez předsudků a s citem na tyto často fascinující cesty za štěstím patří k největším kladům její novinky. Jedním z cílů snímku je ukázat, jak se proměňují normy a snažit se nahlédnout hlouběji do koncepcí různých novodobých vztahů bez kontroverze.
Ve snímku Generace Singles (2011) Jana Počtová přemýšlela nad tím, jak se žije lidem, kteří jsou delší dobu sami, v následujícím snímku Nerodič (2017) zkoumala netradiční podoby rodin, nyní se zaměřuje na taková partnerská soužití, která vybočují z běžných mantinelů a v nichž se odráží komplikovaná povaha dnešní doby. Vypráví o čtyřicátnici, která je dlouhodobě milenkou zadaného muže, o ženě, která se po rozpadu vztahu stala závislou na seznamkách, o páru, který svůj život řídí podle křesťanské víry, ale také o otevřeném či polyamorním vztahu. Vznikla pestrá mozaika různých životních postojů a pravidel, podle nichž se jednotliví protagonisté orientují.
„Když jsem točila Nerodiče (2017), měla jsem tam jen „jiné“ typy rodin, patchworking, střídavou péči, lesbičky, co mají děti. A občas jsem slyšela, proč tam není pro kontrast ta „běžná“ rodina. Tentokrát jsem tedy vybrala i jeden monogamní, silně věřící pár, který se dá bez debat nazvat tradičním. A na nich je krásně vidět, co tradice je. A z reakcí vidím, že už i tohle je pro mnohé kontroverzní,“ komentuje režisérka výběr hrdinů.
V dnešní době a v dnešní ateistické společnosti může přitom pro mnoho diváků jít také o poměrně netradiční typ vztahu – založeným na pravidlech víry, o níž se lze opřít, ale také na některých dogmatech. V podobně plastické perspektivě diváci uvidí i ostatní protagonisty, ať už milenku, která „do toho spadla, ani neví jak“, či Miroslavu, kterou manžel opustil, a nyní tráví čas na seznamkách, kde místo jednoho pravého nachází desítky partnerů, z nichž si přesto nemůže vybrat.
Možná nejvíce kontroverze ale vzbudí otevřený vztah Sandyho a Šárky, kteří si do svého, jinak pevného rodinného soužití zvou různé další partnery, a také polyamorní propletenec, jemuž se říká polykula a jehož se tu účastní celkem pětice lidí. Režisérka poznamenává, že jednou z nejsložitějších věcí bylo zachytit životní filozofie všech zúčastněných, nemanipulovat s nimi a předložit je divákům s veškerou opatrností.
Šťastně až na věky (foto: Bontonfilm)
„Speciálně u polyamorie existuje tendence odsuzovat, říkat: ‚Hele mě to nevadí, ať si každý dělá, co chce, ale…‘ Vždycky je tam nějaké ‚ale’,“ říká Jana Počtová. A dodává, že ji naopak pozitivně překvapilo, jak spolu v rámci polyamorie umí všichni otevřeně mluvit i o nepříjemných věcech a nebrat si je osobně. „Což je schopnost, kterou mnoho z nás nemá. Vyžaduje to velkou empatii a popření ega, což nás nikdo moc neučí. Oni se naučili mluvit o citlivých věcech, kterými si mohou navzájem ubližovat, s vědomím jasně daných hranic. Neberou si na sebe vinu za pocit druhého, pokud nejsou opravdu viníky a nemohou to ovlivnit. Vědí, že mají právo cítit se, jak se zrovna cítí.“
Monogamie není danost. Jde o kulturně podmíněný jev, který může vyhovovat většině, ale není na čase si přiznat, že v 21. století je dobré otevřít mysl i jiným podobám vztahů? „Většina lidí zatím má pocit, že je to jen nějaký trend, který přejde. Polyamorie, resp. nemonogamie v lidském společenství byla ale přitomna vždy. Jen ji náboženské, sociální i kulturní vlivy, měly tendenci někam schovat, nebo ignorovat. Současná antropologie ukazuje mnohé kultury, které v různých nemonogamních vztazích dobře fungují. Což ale neznamená, že by žití v exkluzivním monogamním páru, mělo přestat fungovat. Mrzí mě, že se z toho dělá soutěž, co je tedy správně. Ne, je jen načase ukazovat, že vztahy mají mnoho podob a je možné žít kvalitní vztah i v jiné alternativnější podobě,“ říká psychoterapeut Jan Vojtko. Sám poznamenává, že naše společnost je zatím stále ve fázi hledání, že se ti, které podobné soužití láká, učí, jak v něm fungovat. Snímek Šťastně až navěky divákům ukazuje, na co jeho protagonisté při svém hledání přišli, jakými peripetiemi si museli projít a co při tom cítili. A těm, kteří žijí v mnohem běžnějším – tedy párovém svazku – možná dopomůže k většímu pochopení jejich odlišností.
Producenty filmu jsou Martin Hůlovec a Jakub Pinkava z Punk Film, film vzniká v koprodukci s Českou televizí a za podpory Státního fondu kinematografie a Creative Europe MEDIA.
Film do kin 16. února posílá Bontonfilm.
-red-
zdroj: Nikola Lörinczová
foto/video: Bontonfilm, Punk Film © 2023
