Březen 2020. Jindy bzučící a lidmi přeplněná místa v centru Prahy zejí prázdnotou. Jedinou živou duší na Karlově mostě je holub. Tabule na letišti Václava Havla informuje o jediném letu. Od těchhle surreálních výjevů z doby, kdy se svět na několik měsíců pozastavil, uběhly přesně tři roky; stalo se toho mezitím ovšem ještě tolik, že řada z nás už na covid vzpomíná jako na podivnou, mlhou zastřenou minulost. Nový dokument Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové, poeticky pojmenovaný Velké nic, vám ale leccos pichlavě připomene.
Velké nic (foto: Aerofilms)
[pullquote align=“left“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Best in covid[/pullquote]Ručně šité roušky pod nosem, zdravotníci v první linii, kříže na náměstích, čipy v nosech a vakcínách, naštvaní hospodští, chaotická opatření a blekotající premiér. To všechno tu s námi bylo podstatně déle, než bychom si přáli. Přesto se zpětně zdá, že jak rychle covid rozkopl dveře České republiky, aby tu nenechal kámen na kameni, tak rychle se zase vypařil.
Na přesné a zevrubné vyjmenování všech následků pro společnost je ještě čas, nezpochybnitelným vysvědčením ovšem je více než 40 000 mrtvých. Právě výmluvnými záběry na bezvládné pacienty napojené na dýchacích přístrojích dokument začíná. „Že se nestydíte, natáčet trpící lidi,“ křikne někdo mimo dosah kamery, která zrovna jednu z nejsmutnějších kapitol nejen našich dějin zaznamenává.
[pullquote align=“right“ cite=““ link=““ color=““ class=““ size=““]Roušky, ruce, rozestupy[/pullquote]Na takové obrazy se pochopitelně nedívá hezky, Velké nic nicméně umírající snímá z citlivé, anonymní dálky, nijak je tedy neexploituje. V jiných momentech pak dokonce dovede diváka cynicky rozesmát. Teď, s odstupem několika měsíců, už nám při pohledu na nudisty s rouškami nic jiného ani nezbývá.
Tvůrci Velkého nic nechávají dost prostoru právě i některým dezinformátorům. Jejich výroky nekonfrontují ani nemají potřebu vyvracet, rámováním filmu a střihem ovšem umí i beze slov naznačit, co si o tom všem myslí. Všechna ta zachycená antivaxerská setkání a vědecky podložené bláboly o nanobotech v nose a vakcíně jsou ale i filmovým varovným prstem. Je jednoduché se nyní s odstupem vysmívat nejrůznějším tehdejším hoaxům, jako společnost jsme na ně ale nesmírně citliví, a následky šíření podobných blbostí nás už nejednou zabolelo.
Velké nic (foto: Aerofilms)
Velké nic v průběhu těch tří let, které si od výskytu prvních pacientů s covidem na našem území připomínáme, mapuje i příběhy několika lékařů, operní pěvkyně, která si po zastavení kultury našla práci v supermarketu, nebo filozofa a dokumentaristu Karla Vachka, který před několika měsíci zemřel. Výsledek není faktografickou zprávou, jako spíš subjektivní a pocitovou mozaikou doby, čemuž ostatně odpovídá i název, který je v závěru filmu objasněn.
Je dobře, že dokument jako určitá výpověď, časová kapsle a připomínka neveselé doby vznikl, byť do reflexe našeho života v covidu či debaty o něm nepřináší mnoho nových podnětů.
Velké nic (2024)
Je dobře, že dokument jako určitá výpověď, časová kapsle a připomínka neveselé doby vznikl, byť do reflexe našeho života v covidu či debaty o něm nepřináší mnoho nových podnětů.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: © Aerofilms 2023
Velké nic
Česko, 2023, 103 min
Režie: Vít Klusák, Marika Pecháčková
Kamera: Adam Kruliš, Vít Klusák
Hrají: Jana Peterková, Monika Jägerová, Karel Vachek, Milan Plíva, Jaroslav Flegr, Matěj Kozubek, Jiří Prskavec, Andrej Babiš, Václav Klaus
Produkce: Vít Klusák, Filip Remunda, Pavla Klimešová
Střih: Ondřej Nuslauer
Zvuk: Petr Plechač, Václav Flegl, Petr Stuchlík, Richard Müller
