Universal to s ikonickým upírem naposledy zkoušel v roce 2014 s Lukem Evansem a filmem Drákula: Neznámá legenda. Šuškalo se o něm, že by měl nakopnout tzv. Dark Universe, sdílený filmový vesmír klasikých monster studia Universal. Výsledkem byl propadák, takže stejný úkol připadl rebootu Mumie s Tomem Cruisem. Když propadla i ta, celý nápad s hororovou konkurencí Marvelu letěl zpátky do šuplíku. Až komorní, moderní pojetí Neviditelného znovu tyhle otázky probudilo, nikdo na ně ale neuměl odpovědět. Právě touhle dobou okolo nejstaršího a možná i nejikoničtějšího padoucha ve studiovém repertoáru začal kroužit scenárista Ryan Ridley, který si svůj komediální talent trénoval na Ricku a Mortym nebo Zpátky do školy. „Ozvali se mi s nápadem,“ vypráví. „A jakmile jsem ho slyšel, věděl jsem, že je to superhrdinský blockbuster, který ale není navázaný na žádnou velkou značku, zároveň ale i hodně divoká směs. Je to akční horor a pracovní komedie v jednom.„
Drákulův brouky požírající poskok Renfield v románu Brama Stokera příliš nevyčnívá. Z více než 200 filmových adaptací byste si ho zapamatovali jen z několika málo. Nyní ale Renfield konečně dostává svůj příběh. Příběh muže, který je nucen pracovat pro monstrum bez nároku na dovolenou nebo šance na povýšení. Stačilo najít herce, který nebude mít problém mazat si po obličeji litry krve, natáčet akční scény, cpát se atrapami hmyzu a vypadat u toho zranitelně. „Upřímně nevím, jestli bychom ten film natočili bez Nicholase Houlta,“ přiznává režisér Chris McKay zpětně.
Šváby, po rozkousnutí tak akorát křupavé a lepivé, Houltovi rekvizitáři uplácali z karamelu. Naštěstí mu chutnaly, musel se jimi totiž ládovat pokaždé, když Renfield potřebuje probudit své upíří superschopnosti. „Cvrčky jsem měl v různých příchutích. Někteří chutnali po barbecue, jiní jako sůl a ocet. Jakmile se přenesete přes to, co vlastně jíte, dá se to jíst. A že jich bylo. Nechutnala mi jenom mandelinka, protože prostě byla cítit jako brouk,“ směje se Hoult.
Nadopován hmyzem, Renfield nabyde větší síly, rychlosti a taky zběsilosti, což se ve filmu plném krvavých akčních sekvencí hodí. „Není to žádný Jason Bourne,“ vysvětluje Hoult. „Padouchy nikdy nelikviduje jako vycvičený voják. Spíš improvizuje, probodne někomu krk vidličkou nebo mu utrhne ruce a pak ho s nimi zbije jako s nunčaky.“ V tomhle ohledu by se film podle režiséra měl od superhrdinských fláků, kde všichni umí všechno, dost lišit. „Akční filmy za sebou mám, nikdy jsem ale nemusel trénovat tolik. Každý týden jsme strávili spoustu času natáčením akčních scén. Nikdy jsem tak necítil svůj věk,“ vzpomíná Hoult. Aby ne, když točíte denně od šesti večer do sedmi ráno, ládujete se u toho hmyzem a v uších vám zvoní slova vašeho hereckého kolegy o tom, že všechno se má přehánět.
„Akční scény jsou legrace,„ kření se Nicolas Cage při vzpomínce na všechny ty noci, kdy v pláši poletoval po place na drátech. „Těžké dialogové scény jsou ty, které oddělí dospělé od dětí.“ Spíš než všechny ty rvačky se tak pro slavného herce staly největší fyzickou výzvou jeho dlouhé upíří tesáky, které nosil celé dlouhé dny. „Jsou to pěkně invazivní potvory,“ vypráví. „Chtěl jsem své postavě dát elegantní hlasový projev, to se ale dělá těžko, když máte plnou pusu keramiky. Ale zvykl jsem si na ně, bral jsem si je i domů a na hotel.“ Chudinky recepční.
„Nechtěl jsem, aby to vypadalo jako něco z Netflixu. Barevná paleta filmu by vás měla překvapit„ dumá McKay o divokém vizuálním stylu své novinky. Stoletou tradici upířích filmů Renfield nezapře, tvůrci záměrně nechali v obraze maximum nedokonalostí provázejících natáčení na starší typy čoček; zároveň film ale hraje zářivými barvami jak vystřiženými z prací umělce Basila Gogose, který ilustroval známá monstra v 60. a 70. letech.
S retro nádechem souvisí i snaha tvůrců minimalizovat využití zelených pozadí a co nejvíc točit v reálných lokacích a s praktickými efekty. Lokační pracovníci proto strávili spoustu času v ulicích New Orleans, kde našli zapadlé kluby, kostely, hotely… a dechberoucí, strašidelnou, opuštěnou nemocnici. Právě v ní vyrostl Drákulův trůnní sál, ověšený transfůzními vaky a ozdobený funkční gilotinou. Práci štábu citelně zkomplikovalo a protáhlo tornádo, které se v průběhu produkce prohnalo ulicemi města stále se zotavujícího z hurikánu Katrina. „Natáčení není sranda, tyhle bouře ale musíte přečkat. Metaforicky i doslova,“ krčí s ironií v hlase rameny režisér při vzpomínce na to, jak se štábem počítali škody v kostele převlečeném za sídlo filmové mafie.
Ačkoli film vstupuje do kin tento týden a úvahy o pokračování jsou zatím čistě teoretické, Cage si na něj už brousí zuby: „Tady jsme neměli příliš času ji rozpitvávat, lákalo by mě ale osobnost Drákuly pořádně prozkoumat na ploše celého filmu,“ netají se svým zájmem o větší roli v plánech studia. „Ať už to dopadne, nebo ne, hlavně nesmím ustrnout a své diváky nudit. Chci je vzrušovat, chci je bavit, chci je rozesmát. A chci, aby se báli.“
Martin Mažári, Totalfilm.cz
zdroj: Total Film
foto/video: Universal, CinemArt © 2023
