Jsme v baťovském městečku, několik měsíců před druhou světovou válkou. Šéf místního závodu proklamuje cosi o budoucnosti a modernitě, zatímco těhotná mladá žena upřeně a s očima zalitými slzami hledí do kamery. Pravda totiž je, jak hlásá i anglický název právě začínajícího filmu, že moderní nejsme, nikdy jsme nebyli. Pod dobovým hávem mladí tvůrci novinky Úsvit schovali zrcadlo dnešní i budoucí společnosti.
Když vprostřed radostného budování města Svit ve stínu Vysokých Tater dělníci najdou v písku mrtvé tělíčko podivného dítěte, budoucnost prosperující továrny je najednou v ohrožení a sen o kapitalistické utopii visí na vlásku. Mezi nožkama novorozence totiž vidí něco, co připomíná obě pohlaví, a Bůh přece stvořil jen muže a ženu. Do Svitu se proto na žádost ředitele rychle vydává párek vyšetřovatelů kontrašpionáže, aby prokázali podezření o tom, že jde o komunistickou sabotáž, která má poškodit pověst celého komplexu i morálku pracovníků.
Ředitelova lékařsky vzdělaná manželka Helena s tváří Elišky Křenkové ale tuší, že pravda bude složitější a méně propagandistická, rozjede tedy pátrání na vlastní pěst a zjistí, že mezi dělníky je i mladý muž, který z pochopitelných důvodů před ostatními skrývá svou intersexualitu. Tehdejším odborným výrazem hermafroditismus, chcete-li.
Jak vám asi došlo, Úsvit není úplně běžnou dobovkou, kterých u nás celá desetiletí vzniká několik. Baťovské a prvorepublikové kulisy jsou pouze kulisou, ve kterých ani ne třicetiletý režisér Matěj Chlupáček a o pár let starší scenárista Miro Šifra vyprávějí o přijetí sebe sama a dodnes tabuizované genderové problematice. Jak totiž uvádí už prvorepubliková učebnice soudního lékařství, kterou v dokumentárně laděné a kouzelně animované sekvenci film cituje, intersexuálních lidí se mezi námi pohybuje přibližně tolik, jako zrzků. Není to úplně málo, moc se o tom ale nemluví. A když, nechybí ani v dnešním diskurzu rychle pronášené soudy o osudu lidí, kteří se vůči starým dobrým pořádkům provinili tím, jak a s čím se narodili.
Co si o tom všem mladí filmaři myslí je vcelku jasné, Úsvit ale nepoučuje ani neukazuje prstem… minimálně ne v takové míře a razanci, jako třeba nedávná Barbie. K genderové problematice přistupují citlivě a nenásilně, především film ale nabízí víc než ji. Co do žánru je dost fluidní a krom pohrávání s detektivními prvky a dramatem umí i hořce rozesmát nebo zkoumat zajímavou vztahovou dynamiku pana a paní ředitelových.
V roli intersexuálního dělníka se ve filmu objevuje trans neherec Richard Langdon, jehož výkon má pochopitelně jisté rezervy, své postavě ale propůjčuje autentickou křehkost. Zaujme třeba i Miloslav König v roli manžela hlavní hrdinky a ředitele nebo k nepoznání namaskovaný Ladislav Hampl jako baťovský vedoucí. Největší pozornost na sebe samozřejmě ale strhává Eliška Křenková, pro kterou tvůrci její postavu psali na tělo. V největší a bezpochyby i nejlépe zahrané roli své kariéry si tak viditelně užívá jak dramatičtější scény, tak držkaté one-linery, kterými se zcela v nesouladu s dobou neostýchá utnout šovinistické žvásty sebevýš postaveného kravaťáka.
Při tom všem potěší, že hlavní postavy povětšinou nejsou jednoznačně definovanými figurkami, ale lidsky rozpolcenými bytostmi s dobrými i špatnými vlastnostmi. Cestu si k nim dnešní divák snadněji najde i díky tomu, že se mezi sebou baví víceméně moderní češtinou, nikoli dobově archaickou, spisovnou češtinou, která by mezi ně a diváka nepochybně postavila jistou zeď. Výsledek, včetně rezignace na místní dialekty, sice kapku postrádá autenticitu, jak již ale bylo řečeno, o tu ani tvůrcům nikdy tolik nešlo.
Úsvit na Finále Plzeň:
24.9.2023, 17:30 – Velký sál Měšťanské besedy
Na výsledném dojmu z filmu se výrazně podílí několik formálních, audiovizuálních rozhodnutí, která nemusí nutně všem divákům sednout; místy je mohou dokonce i lehce rušit.
Začněme obrazem. Po drtivou většinu Úsvitu kameraman Martin Douba snímá z ruky. Vlastnosti fyzického filmového pásu navíc jeho kameře propůjčují možnost dynamicky švenkovat i v míře, na kterou by se při užití běžnějšího digitálu nedalo dívat. I v dialogových scénách tedy neustále poletuje kolem postav a hledá stále nové způsoby, jak mluvící tváře snímat. Dost proměnlivá je i barevná paleta filmu. Od skoro až papundeklových, idealistických kulis městečka a slunce prozářených, sytě barevných luk v jeho okolí se přesouváme do zašedlých, jakoby oparem zastřených místností, kde je nálada povážlivě chladnější… a pak zase zpátky. Pestrými odstíny hýří i kostýmy. Postava Elišky Křenkové tak při své emancipaci nosí téměř výlučně a v nesouladu s ostatními ženskými postavami modrou barvu, dodnes považovanou spíš za klučičí. Šaty postav pak celkově působí dobově jen na první pohled, stejně jako ve filmu jako celku v nich lze ale odhalit moderní prvky.
A pak je tu hudba, sama o sobě nepochybně zdařilá a krásná, tu šikovně navozující futuristickou náladu Baťových snů a vizí, jinde rytmickým klepáním umocňující nervózní atmosféru. V ojedinělých případech nicméně využitý soundtrack, byť v tom nepochybně byl záměr, vůbec neodpovídá náladě dané scény. V divákovi se tak probouzí pocity podivné disonance.
Chlupáčkově režii tedy nelze upřít výraznou a na české poměry svébytnou tvář… ale může chvíli trvat se na ni napojit.
Tvůrci opakovaně prohlásili, že s Úsvitem chtěli natočit moderní dobovku. Nakolik se to vydařilo a zda film přitáhne do kin a k obrazovkám u nás i ve světě diváky, se teprve uvidí. Bez jakýchkoli debat úžasnou zprávou je ale množství mladých filmařů, kteří do české kinematografie v posledních měsících začali přispívat novými, svěžími tématy a snahou o neokoukaný autorský rukopis. Matěj Chlupáček s kolegy se mezi ně řadí a my máme radost, že v záplavě stále stejných romcomů a šedivých dobovek bude vířit i jejich tvorba.
„Společnost se vyvíjí. Dej tomu pět, deset let,“ ujišťují se optimisticky postavy chvíli před koncem filmu v očekávání zářivé budoucnosti, která přinese toleranci a porozumění. Že namísto ní přišly koncentrační tábory a masové zabíjení, a že o sto let později se dost možná nacházíme v podobném bodu zlomu historie jako před sto lety, už je příběh na někdy jindy.
Úsvit (2023) Úsvit se chytře prezentuje jako kostýmová dobovka, prvorepublikové prostředí je mu ale pouze kulisou, pomocí kterého ukazuje, že jako společnost jsme se za uplynulé století možná posunuli mnohem méně, než se tak rádi ujišťujeme.
foto/video: Bontonfilm, Totalfilm Media © 2023