Luc Besson: Jde jen o příběh. Je jedno, do kterého žánru se zamilujete (rozhovor)

Čtyřiašedesátiletý režisér minulý týden představil v Praze v rámci Festivalu francouzského filmu svůj nejnovější film DogMan, který do českých kin vstoupil 30. listopadu a získal velkou pozornost diváků i kritiků letos v srpnu na filmovém festivalu v Benátkách, kde byl nominován na prestižního Zlatého lva za nejlepší film. Snímky Luca Bessona jako Leon, Pátý element, Brutální Nikita či Magická hlubina dnes patří už ke kultovním filmům. V dravém DogManovi, za nímž stojí také jako scenárista, přichází s fascinujícím antihrdinou na jeho cestě za odplatou a vykoupením. Film je právě v českých kinech.

Luc Besson po pražské předpremiéře DogMana

Náš rozhovor začne ještě chvíli před tím, než stačím zapnout diktafon, a usadíme se u stolu v pražském hotelu Radisson Blu. A jsem to překvapivě já, kdo dostává první otázku, a to jestli jsem DogMana viděla a co jsem na něj říkala. Přikyvuji, že ano a že mě fascinoval výkon představitele hlavní role Caleba Landryho Jonese, který ztvárňuje Douglase.

Luc Besson zmiňuje, že byl ohromený tím, co v rámci role předvedl. „Skoro pět měsíců jsme spolu byli snad v každodenním kontaktu. Caleb kvůli roli zhubl téměř 22 kilo a před natáčením  se čtyři měsíce sžíval s invalidním vozíkem. Připravoval se opravdu poctivě, je to dříč,” dodává.

Jak náročné bylo najít tak přesvědčivého představitele hlavní role?

Hledáte tak dlouho, až to ucítíte. První setkání s Calebem bylo velmi dobré, druhé ještě lepší a když jsme se viděli potřetí, tak jsem věděl, že Douglase musí hrát on.

Chtělo to čas. U filmu jako je DogMan nehledáte jen herce, ale spíš partnera. Víte, že to bude těžké nebo téměř nemožné. Ta role má tolik různých poloh, bylo třeba se mimo jiné naučit přesvědčivě ztvárnit písně ve francouzštině. Musel jsem si být jistý. Chtěl jsem najít pro tu roli někoho, u koho ucítím, že mluvíme stejným jazykem a že se chápeme po emoční stránce. Nešlo pracovat s tím, že pro tu roli najdu jen tak nějakého herce.

Natáčení prý chronologicky sledovalo vývoj hlavní postavy Douglase, víceméně v reálném čase.  Z jakých důvodů jste to tak naplánoval?

K natočení dobrého filmu máte k dispozici opravdu mnoho nástrojů. Líčení, kostýmy, světlo, zvuk, hudbu, dialogy… A také způsob, kterým to všechno zorganizujete. Přirovnal bych to k závodu na 10 kilometrů. Musíte myslet na tu vzdálenost, kterou běžíte, na míru úsilí, které je třeba vyvinout, na dostatek energie, abyste doběhli. Začnete běžet velmi rychle nebo spíš pomalu? Jde o to, jak se svou energií budete pracovat po dobu několika týdnů.

Je tam mnoho scén, kdy Douglas mluví ve vězení s psychiatričkou. Chtěl jsem je točit až na později, teprve potom, co si Caleb jako herec prožije celý příběh toho člověka. Když o těch věcech s doktorkou mluvil, musel vědět, co doopravdy jako postava udělal. Jen tak se v tom pak neztratil a bylo to pro něj jednodušší.

Caleb Landry Jones ve filmu DogMan (foto: Bioscop)

Takže říkáte, že to pomohlo autentičnosti jeho hereckého projevu?

Ano, byla to pro něj jako pro herce určitá pomoc. Chtěl jsem, aby se mohl cítit alespoň o trochu komfortněji, protože jsem věřil, že jeho práce pak bude ještě lepší.

A herečce JoJo T. Gibbs, která psychiatričku Evelyn ztvárnila, jsem zase obdobně připravil její první setkání s Calebem, o němž nevěděla, jak vypadá. Neviděla ho v maskérně ani nikde jinde předtím. Chtěl jsem, aby si mohla autenticky prožít tu situaci, kdy ve dvě ráno přichází za pacientem do vězení a vidí ho převlečeného za ženu a celého zakrváceného.

Aby se s Calebem nesetkali před vstupem na plac, naplánoval jsem to tak, že byla v jiné místnosti a poprvé se se svým kolegou viděla, když jsme naostro točili a mířili na ně tři kamery.

Řekl jsem “akce”, Jojo vešla do místnosti, poprvé viděla Caleba v jeho kostýmu a společně odehráli pět stran textu. Až v momentě, kdy jsem zvolal “střih!”, tak si podali ruce a oficiálně se seznámili. Nikdy předtím se neviděli.

Jak se vám vlastně tvořil svět, který v DogManovi vidíme? Vím, že to celé začalo jedním novinovým článkem o chlapci, jehož rodina ho týrala zavíráním do psího kotce. Ale protože jste u svých scénářů velmi precizní v tvorbě propracovaných světů, tak by mě zajímalo, jak to bylo tentokrát.

Příběh toho nebohého chlapce z novin je jen pár minut z toho filmu, je to jen začátek. Důležité pro mě bylo přemýšlet nad tím, co se z takového kluka stane? Kým bude po tom, co ho vlastní rodiče zavřeli do klece? Jaký bude ve dvanácti, patnácti nebo pětadvaceti letech? Stane se knězem nebo teroristou? Je to jen na něm. A právě tam pro mě ten příběh začíná. Tam, kde je to už jen jeho volba, jeho svobodná vůle.

S takovou výchozí životní zkušeností se můžete vydat buď na špatnou cestu a stát se padouchem. A nebo naopak Matkou Terezou. Bylo zajímavé vidět tuhle postavu, jak se vydává spíše tou správnou cestou. Ve filmu jsou ale všichni proti němu.

Je to lidská přirozenost. Když je někdo slabý nebo zraněný, tak ho někteří lidé budou chtít zničit, využít nebo zneužít.

Nelze si nevzpomenout na text skladby Sweet Dreams od Eurythmics, která ve filmu také zazní, a jejíž slova vlastně podtrhují to, co zmiňujete…

Je to tak.

Jak jste tedy přistupoval k výběru hudby a také k další společné práci s vaším dlouholetým spolupracovníkem, skladatelem Éricem Serrou?

 Filmovou hudbu nazývám druhým dialogem – slovem začíná replika a končí právě hudbou, podtrhuje myšlenku toho textu. S Éricem spilupracuji přes 40 let, což je dlouhá doba a známe se velmi dobře. Takže to pro nás ani tentokrát nebylo nic nového.

A co se týká konkrétního výběru již existujících skladeb – ty jsou zvoleny pokaždé trochu z jiného důvodu.  Ve filmu například zazní hned dva chansony Édith Piaf. V příběhu jde o to, že si náš hrdina najde práci blízkou tomu, co má rád – divadlo. Může zpívat v rámci drag show. Ale vzhledem k jeho handicapu není možné, aby si vybral číslo třeba takové Madonny, protože ta se opravdu hodně hýbe… On musí hrát někoho strnulého. A Edith Piaf se téměř nehýbala. Měla ruce v bok a jen se lehce kývala.

Ten výběr byl tedy dost podřízený tomu, s čím jsem pracoval ve scénáři. Édith Piaf měla tolik skvělých písní, musel jsem je pečlivě projít a rozhodnout se, která se nejlépe vztahuje k mému příběhu. La Foule (pozn. red. v překladu Dav) je o lásce, která se navždy ztratila…

A skladba od Eurythmics hrála v rádiu, když jsem řídil a jakmile jsem slyšel: “Some of them want to abuse you, some of them want to be abused…” (zpívá).

Tak mě napadlo, panebože, to je snad napsané pro můj film! Požádal jsem o autorská práva a Annie Lennox byla tak laskavá, že souhlasila.

Luc Besson v pražském kině Světozor diskutuje s diváky filmu DogMan

Zřejmě všichni se vás ptají na to, jak probíhalo natáčení s takovým množstvím psů na place. Nebudu výjimkou. Jaké to bylo?

Některé dny jich bylo až sto. Je to totální chaos. Nemůžete s tím bojovat, musíte to prostě přijmout. A s tím chaosem se vyrovnat a jít s ním, ne proti němu.

Představte si, že jste na lodi. Najednou přijde bouře, vlny jsou obrovské a vy se s tím mořem musíte vypořádat. Možná budete zvracet, ale musíte to zvládnout. Se psy to bylo podobné. Věděl jsem, co chci natočit.

Bylo třeba znát nějaké triky a taky těm psům porozumět a poznat je. Je to jako s lidmi.  Po pár týdnech jsem věděl, že jeden bývá během odpoledne líný, jiný má nejvíc energie ráno, že tenhle nemá rád támhletoho… Je potřeba si to zorganizovat tak, aby to fungovalo.

Fascinovala mě scéna, kdy psi hromadně, téměř nábožně a pozoruhodně v klidu naslouchají Shakespearovým veršům…

To bylo hlavně díky výkonu Caleba, který byl precizní ve svých emocích, v nichž Shakesparova slova četl…uprostřed skupiny téměř osmdesáti psů. Všichni ho poslouchali! Zvířata jsou na emoce velmi citlivá. Bylo to neuvěřitelné. Nejsem si totiž tak jistý, jestli ti psi přesně pochopili příběh Romea a Julie. Ale kdo ví… (směje se)

Mimochodem, kromě psů ho napjatě poslouchal celý štáb. I ti členové, kteří obvykle tolik nevnímají a kouří někde stranou.

A natáčení scény, když Caleb vystupuje jako Edith Piaf s její písní Non, je ne regrette rien, bylo tak emotivní. Přitom se jednalo o dlouhý, tříminutový záběr asi na šest kamer. Když jsme ho natáčeli, tak mě to samotného dojalo k slzám a když jsem se rozhlédl po ostatních, tak plakali také…

Ta scéna na diváky na plátně působí také emotivně, ale je vzácné, že stejné emoce jako diváci jsme cítili i při jejím natáčení přímo na place.

Předpremiéra filmu DogMan v rámci 26. Festivalu francouzského filmu

Jaké požadavky vlastně kladete na svůj filmový štáb?

Jsem velmi náročný a vyžaduji mnoho, ale nároky mám vždy v první řadě nejprve na sebe. Někteří lidé toho chtějí jen po ostatních hodně a na sebe zapomínají.

Většinou přijdu na plac dřív než ostatní…Když je o něco žádám, vědí, že to má nějaký důvod pro to, aby ten film byl lepší.

Můj štáb na DogManovi byl úžasný. První dva týdny mému tempu nestačili, byl jsem dobře připravený, po dvou třech týdnech jsme se sladili na stejnou úroveň a ke konci byli ještě rychlejší než já…

Myslím, že tajemství dobrého štábu tkví v tom, jestli jsou všichni do toho filmu zamilovaní. Nejde o režiséra, ale o film. A všichni byli nadšení z DogMana a z jeho hlavní postavy.

Považujete DogMana za vyústění své předchozí tvorby, protože se v něm mísí různé žánry?

Žánr nebo škatulka, do které film zařadíme, pro mě není starost scenáristy nebo režiséra, ale spíš novinářů. Ti se snaží pomoci veřejnosti si film zařadit a zorientovat se. Podle mě jde jen o příběh. Je jedno, do kterého žánru se zamilujete.

Některé mé filmy byly menší produkce a jiné velké. Ale na tom přeci nezáleží. Pokud mám ten příběh, který chci odvyprávět, dělám naplno svou práci, třeba i 20 hodin denně. A nezáleží na tom, co to vlastně je za žánr.

Luc Besson v Praze

Co vlastně říkáte na trend budování franšíz na úkor nových, samostaných filmů? Měl byste vůbec zájem natočit pokračování vašich dnes už kultovních snímků jako jsou Pátý element nebo Leon?

Já k filmu nepřistupuji komerčně, je to pro mě pořád umění.

Dokud to půjde, chci pokračovat v natáčení takových filmů, které budu mít rád o které se budu chtít podělit s ostatními. Někdy to bude zajímat víc lidí. A někdy méně.

Střídáte role producenta, scenáristy a režiséra. Je taková multipotencialita v dnešní filmové branži výhodou?

Třeba DogMana jsem neprodukoval. Producentsky za ním stojí Virginie Besson-Silla.

Ano, vím. Ale obecněji řečeno, jak se k těm různým rolím stavíte?

Víte, někdy produkuju a nerežíruju. Je to jiná práce a dělám ji také rád. Když jsem producentem, tak si občas řeknu, aha, to je zajímavé, tenhle režijní přístup…

Ale když režíruji, tak je pravda, že si většinou i sám píšu scénář. Přijde mi, že mi nikdy nedají takový, jaký bych rád natočil!

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů je Amadeus Miloše Formana. Určitě je v první trojce. Občas jsem si říkal – kdyby mi někdo přinesl tenhle scénář, chtěl bych podle něj točit? Ale nebyl bych schopný to udělat lépe než Miloš. Takže jsem rád, že to režíroval on (smích).

Před několika lety jste v Paříži otevřel filmovou školu pro mladé talenty. Jak se vám pracovalo s nastupující generací filmařů? A i když je škola momentálně zavřená, učíte nějaké mladé profesionály?

Po čtyřiceti letech u filmu jsem si říkal, že kdybych byl sám mladší, ocenil bych, aby se se mnou ti zkušenější dělili o své znalosti. Cítil jsem to jako svou povinnost. Chtěl jsem studentům pomoci ušetřit čas… Několik let se to dařilo, pak přišel covid a školu jsme zavřeli stejně jako ostatní. Nepodařilo se nám ji znovu otevřít, také proto, že byla v La Cité du Cinéma v Saint Denis na severním předměstí Paříže. A na tom místě se nyní připravuje zázemí pro Olympijské hry. Ale chtěl bych s tím začít znovu.

V různých zemích pak mám občas své masterclass a dělím se studenty o své zkušenosti.

Luc Besson na place

A jak vlastně vnímáte dnešní mladé filmaře? Co si o nich myslíte? 

Někteří jsou úžasní, jiní línější a další zase vášniví. Někdo myslí už jako mladý jen na peníze a slávu.

Myslím si, že to trvá pár let a pár filmů, než se stanete opravdu dobrým tvůrcem. Můj první krátký film byl tak špatný, že jsem ho zničil. A druhý byl už lepší. A nakonec jsem teď po 40 letech natočil jeden dobrý film…! (směje se)

Někdo začne špatně a postupně se stává lepším. Nebo je možné mít štěstí už na samém začátku a pak se leknout toho, co od vás lidé čekají, vyděsit se a zbláznit se z toho. Chce to čas. Ale to platí u umění obecně. U hudby, malování, sochařství…

Chtěl byste závěrem ještě něco dodat?

Když jsem v Praze, nemohu si nevzpomenout, jak jsem před lety pár měsíců v Česku točil svůj film Johanka z Arku. Je to dávno, ale protože je Česká republika rodnou zemí mého oblíbeného Miloše Formana, tak k ní cítím takové malé pouto. Přijde mi, že Češi a Francouzi sdílí určité podobné povahové rysy.

Doufám, že se tu tedy lidé na DogMana přijdou podívat do kina. A chtěl bych říct, že z traileru se ten film může zdát možná trochu děsivý, smutný nebo temný, ale ve skutečnosti to tak není. Chtěl bych tedy potenciální diváky z Čech uklidnit a říct jim, aby mi věřili. Myslím, že DogMan je dobrý film pro dnešní dobu. A že některým lidem může i pomoci.

Děkuji za rozhovor.

připravila: Vladana Brouková, Totalfilm
foto/video: © Totalfilm Media, Bioscop, FFF 2023