Švédský režisér Gustav Möller si před pár lety získal evropskou pozornost debutem Tísňové volání. Nyní přichází s dalším komorním dramatem Dozorkyně, v němž nás vyvede z míry tentokrát intimní cesta za pomstou matky, jíž je vrah jejího syna vystavený na milost a nemilost.
Kdo s koho
Eva (Sidse Babett Knudsen) je dozorkyní ve vězeňském křídle s nejnižší ostrahou. Zdá se, že je takřka ideálem benevolence, podílí se na dovýuce trestanců a z vlastní iniciativy vede lekce jógy. Jednoho dne ale v dokladech o nově přeložených vězních naráží na jméno, které okamžitě upoutává její pozornost. Je jím Mikkel (Sebastian Bull), od hlavy k patě potetovaný mladý muž s vzezřením gangstera.
Dozorkyně se pod nepřesvědčivě vágní záminkou nechává převelet do křídla s nejvyšší ostrahou, které Mikkel okupuje. Odpykává si šestnáctiletý trest za vraždu, které se dopustil při výkonu předešlého trestu. Brzy se dozvídáme, že jeho obětí byl Evin syn, byť to nikdo z jejích kolegů ani Mikkel neví. Zjevně traumatizovaná matka se vydává na cestu pomsty.
Nejprve v nenápadné formě provokací. Mladý hrubián se snadno nechává dohnat k záchvatům vzteku, v jejichž důsledku se jeho pozice ve vězení stále zhoršuje. Jednoho dne však Eva do jeho pokoje nastrčí drogy a v následné šarvátce mu způsobí otřes mozku, což je vyhodnoceno jako nepřiměřená síla. Najednou hrozí, že v případě podání žaloby skončí sama ve vězení – karta se obrací a Eva si musí Mikkela předcházet. Je nějaká šance, že si k němu najde cestu?
Víc než realita
Nezbývá než zkraje připustit, že děj snímku je pramálo uvěřitelný. Eva by rozhodně neměla být schopná dosáhnout všeho, co se jí daří, bez toho, aby vzbudila podezření, či aby jednoduše narazila na nějaký typ odporu. U prakticky každého jejího skutku je malý zázrak, že jí prošel. Že nikdo nezkontroloval vězeňské kamery (o jejichž existenci víme). Že se nikdo nepodíval do spisů a nedal si jedna a jedna dohromady. Že ji nepoznává Mikkel ani jeho matka. Že nikomu není podezřelé, proč věnuje tomuto člověku tolik pozornosti, přestože s ním má zjevný konflikt. To, že se jí podaří pro tohoto notoricky problémového a nebezpečného muže vyjednat vycházku, je vskutku absurdní. Jakoukoliv jednu ze zmíněných věcí by šlo vysvětlit nedbalostí, netečností systému či náhodou, všechny pohromadě už ale překračují hranice nadreálna.
Při začtení do recenzí to je pro mnohé problém. Tím spíš, že se tu pohybujeme ve filmu mluvícím jazykem realismu, což často evokuje, že na vyprávění můžeme klást nároky vyplývající z logiky a pravděpodobnosti našeho vlastního světa. To je ale jen věc zvyku, nikoliv nutnosti. To, co nazýváme „realismem“, je jen době poplatný styl, stejně jako každý jiný. Stačí se podívat na třicet let starý film označovaný ve své době za realistický, abychom okamžitě odhalili dobový manýrismus a konstrukt. Jinými slovy jen proto, že dílo pracuje v nějaké míře s prvky „realismu“, neznamená, že je nebo musí být za každou cenu otiskem reality.
Pro Möllera je jednoznačně důležitější dostat postavy do daných situací a ukázat jejich emocionální reakci. Kdyby se měl pěvně řídit vězeňskou doktrínou a hledat způsoby, jak se k daným scénám dostat zcela přesvědčivě, nebo se pokoušel vystačit si jen s mantinely kontaktu a vlivu, jakých by mohla dosáhnout skutečná dozorkyně, byl by jeho film nevyhnutelně roztahanější a prázdnější. Jen stěží by mohl efektně rozpracovávat své hlavní téma, jímž je vztah Evy a Mikkela. Zároveň ale nejde jednoduše říct: Diváku, přenes se přes to! Ve chvíli, kdy se snímek natolik logicky rozpadá, že je obtížné udržet mysl uvnitř příběhu, jde samozřejmě o problém. Ta hranice bude u každého individuální. Někdo se přes tento aspekt Dozorkyně přenese snáz, pro někoho půjde o stopku.
Pomsta, která netěší
Stojí ale za to zkusit vykročit k tomuhle zážitku vstřícným krokem, vždyť snímek má mnoho kvalit. Předně vtahující herecké výkony. Sidse Babett Knudsen prakticky nesleze z plátna a její Evě se daří balancovat na hranici enigmatičnosti a emocionální nečitelnosti, které ale nepůsobí otravně. Nikdy si nejsme zcela jistí, nakolik se pokouší kalkulovat několik kroků dopředu a nakolik prostě „dělá věci“. Nevíme, jestli její se její trauma znenadání vynořilo, když se Mikkel objevil, nebo jím žije celou dobu, co ve vězení pracuje.
Sebastian Bull má zásadně méně prostoru, dělá s ním ale maximum. Jeho Mikkel je zjevně člověk neschopný ovládat své emoce, plně propadající prakticky každému náznaku agrese v míře, která nakonec irituje i jeho samého. Existuje v něm vnitřní touha nebýt takový, jaký je, proto začne Evu vydírat, aby ho dostala do vězeňského výukového programu. V důsledku ale není schopný svůj stín překročit. Můžeme spekulovat o nějaké menší mentální dysfunkci či o neschopnosti systému jeho tendence utěšovat. Na každý pád není člověkem, na němž by mohlo být emocionálně uspokojivé se mstít. Nemáme tu někoho, kdo své činy koná na základě promyšleného rozhodnutí a vyžívá se v nich. Je to člověk dost možná patologicky neschopný žít ve společnosti, což je samo o sobě větším trestem, než jaký mu může kdokoliv udělit.
Ve filmu padne, že „ne každému jde pomoct.“ Vztahuje se k Mikkelovi, ale nakonec je jasné, že stejně bezradná je i Eva. Není to příjemné zjištění, má ale svou sílu.
-
Režie
-
Scénář
-
Herci
-
Kamera
Dozorkyně (2024)
Möller umožňuje Dozorkyni číst jako intimní příběh dvou konkrétních lidí, tak i jako hlubší zamyšlení nad konceptem vězeňství. Je otevřený a vybízející k divácké projekci, takže můžeme podle uvážení vyplňovat bílá místa a dojít k hned několika odlišným významům. V tomto ohledu nám snímek poskytuje zhruba tolik podnětného materiálu, kolik jde od takto intimního vězeňského dramatu čekat.
Martin Svoboda
foto/video: © Aerofilms 2024
Dozorkyně
Vogter
Drama / Thriller
Dánsko / Švédsko, 2024, 100 min
Premiéra: 28. 11. 2024 Aerofilms
Režie: Gustav Möller
Scénář: Gustav Möller, Emil Nygaard Albertsen
Kamera: Jasper J. Spanning
Hudba: Jon Ekstrand
Hrají: Sidse Babett Knudsen, Sebastian Bull, Dar Salim, Marina Bouras, Olaf Johannessen, Jacob Lohmann, Siir Tilif, Rami Zayat, Lone Rødbroe, Thomas Voss
