Argentinský filmař Marco Berger patří k výrazným autorům současné queer kinematografie a je hlavním hostem letošního pražského festivalu Mezipatra. Jeho jemné, niterné snímky jako Plán B, Lovec či Taekwondo, sledující lidskou touhu a překračující stereotypy sexuality, jsou velmi úspěšné nejen na festivalech věnujících se LGBT+ tematice. Promluvili jsme s ním o jeho plánech do budoucna i jeho tvůrčích zvycích a zlozvycích.
Poslední roky jsem se hodně setkával s názorem, že sexuální scény a nahota jsou ve filmech překonané, že nemohou pokrýt emocionální komplexitu požadovanou od současného vyprávění. Dřív mohl film končit tím, že mají hrdinové sex, jako by šlo o konečnou trofej. Dnes by to povětšinou neprošlo. Ve vašich filmech je však tento základní princip lidského kontaktu často stále ve středu zájmu.
Neřekl bych, že jde o středobod každého mého snímku, ale když si to příběh žádá, nemám problém zahrnout velmi intimní či ostré scény. Kdybych měl jako postavy pornoherce, nebudu váhat zahrnout skutečné pornografické scény, i když tak daleko jsem zatím nezašel. Důležité pro mě je, aby tyhle prvky sloužily příběhu, aby děj nezastavovaly a neexistovaly jen pro sebe sama, ale vyjadřovaly něco o protagonistech či ději. A protože moje filmy jsou často o lásce, a nedílnou součástí lásky je tělesnost, pracuju s nahotou a sexem. Život Adèle je jeden z nejdůležitějších queer filmů vůbec a celkově ho mám rád, ale jeho explicitní sexuální scény jsou podle mě zbytečné, ničemu v příběhu neslouží. Je zkrátka třeba vědět, v kdy a v jaké míře se k tomu uchýlit.
Čistě z praktického hlediska se poslední roky objevila nová profese – koordinátoři intimity. Jaký je váš postoj k nim?
Sám jsem je zatím nevyužil, je to vážně nová věc, kterou těžko aplikuji u svých malých laciných filmů. Nicméně pro mě bylo vždycky zásadní důsledně hovořit se svými herci, vždy od počátku vysvětlit, co od nich očekávám a nikdy je v tomhle ohledu ničím nepřekvapovat. Nemůžu se najednou rozhodnout, že budou postavy svlečené, nebo že kamera zabere víc, než co bylo avizováno. Důležité jsou maximální pohodlí a transparentnost mezi námi. Také je třeba si uvědomit, že natáčení erotických a smyslných scén je ledasco, jen ne erotické a smyslné. Jedná se o chladný, mechanický proces, který jde dělat důsledně a promyšleně.
Jste v tuhle chvíli v pozici, kdy zvládnete realizovat všechny své náměty?
Mým limitem nejsou tabu ve scénáři, v tomto ohledu můžu natočit cokoliv. I protože jsem zatím dělal velmi levné, nezávislé produkce. Buď s pomocí státních fondů a podobných příspěvků, nebo z vlastní kapsy – tak vzniklo třeba Taekwondo. Tehdy jde o natolik malé projekty, že v nich může být, co si usmyslím. Lidé mě v tomto ohledu velmi přeceňují. V komunitě mě každý zná a všude mám dveře otevřené, takže to vypadá, že točím z privilegované pozice. Často mám ale k dispozici ekvivalent stovek tisíc dolarů či eur, přičemž většina mých evropských kolegů považuje za samozřejmě mít na „malý“ film nějaké tři miliony.
Mým limitem je tedy jen rozpočet. Mám vysněné projekty, ke kterým bych jednou rád dospěl, potřeboval bych ale velké, profesionální materiální zázemí. V šuplíku mám třeba dystopické sci-fi, které bych asi přirovnal ke Gattace. Ale to je stále ještě v nedohlednu.
Jak je ten sen realistický?
Těžko říct, nepřestávám ale k němu směřovat. Zároveň na něm neulpívám. Michel Gondry řekl, že kvantita jeho práce je pro něj důležitější než kvalita. Myslel to samozřejmě jako vtip, ale něco na tom je. Starám se o to, abych pořád něco dělal. Aby nebyl okamžik, kdy netočím nebo nestříhám. Proto jsem toho za posledních patnáct let od svého debutu stihnul poměrně hodně. A vždycky se snažím udělat o krok víc, dostat se o kus dál, mít o ždibec lepší podmínky pro tvorbu. A myslím, že se mi to daří. Nejdřív jsem se postaral o to, aby mě znal každý v Argentině, pak v Jižní Americe a teď se dostanu do Evropy a jsem představován jako pomalu největší jihoamerický queer režisér. To něco znamená.
V rámci Bergerovy retrospektivy festival uvádí tři snímky: Nepřítomen (2011), jeho druhý celovečerní film a výherce Teddy Award z Berlinale, je napínavý thriller, který obrací mocenské role mezi učitelem a studentem. Vítěz ceny Sunny Bunny Taekwondo (2016) sleduje vztahy a psychologii ve skupině přátel během zdánlivě bezstarostných letních dnů. Zatím posledním Bergerovým filmem jsou Vesmírní milenci (2024), ve kterých se zaměřuje
na romantický vztah dvou kamarádů z dětství.
Jak dlouho připravujete jeden film?
Zpravidla ho nanejvýš měsíc píšu, nejdéle trvají thrillery s komplexní zápletkou, nanejvýš měsíc natáčím a následně nezdržuju s postprodukcí, přičemž si sám stříhám. Opravdu jde o rychlý proces, pro ledaskoho to může být nekomfortní, ale já nerad ulpívám na místě. Obvykle točí filmaři s mými prostředky tři scény denně, já jsem zvyklý jich realizovat i šest. Samozřejmě, že někdy se stane, že se na něčem zaseknu a záběr natáčím patnáctkrát, dokud nemám dobrý pocit, ale to je výjimka.
Držíte autorství pevně v rukách, nebo je někdo, komu zvlášť hodně nasloucháte a řídíte se jeho citem?
Snažím se poslouchat všechny, to jinak ani nejde. Každý umělec musí sledovat lidi okolo sebe jak ve svém týmu, tak i mimo něj. Abych například mohl napsat dvanáctiletou holku, musím mít odposloucháno, jak taková dvanáctiletá holka mluví a vystupuje, to nejde vymyslet z hlavy. Nakonec ale udělám to, co chci.
S některými filmaři stárnou i jejich postavy a příběhy, ale všímám si, že vy už jste vlastním postavám trochu utekl. Zastavily se coby dvacátníci a třicátníci, vy už jste trochu jinde. Jde o záměr?
Nemůžu říct, že bych se pro to rozhodl, ale je pravda, že tomu tak zatím je. Asi proto, že vyprávět příběh o dvacátnících a třicátnících je obecně standard, jedná se o nejaktivnější a nejdobrodružnější životní období a fikce jej vždy upřednostňovala. Navíc musím přiznat, že se obecně stýkám s mladšími lidmi – většinu mé komunity tvoří třicátníci. Takže jakkoliv to zní divně, tak s padesátkou na krku nevím, jak točit o čtyřicátníkovi v klubu. Přijde mi to skoro nepřirozené.
Nebyla by to umělecká výzva?
Jistě, že byla a někdy se k tomu musím rozhoupat. Možná, že až mi bude sedmdesát, troufnu si na čtyřicátníky. A až devadesát, tak na padesátníky.
Taky si uvědomuju, že vaši hrdinové jsou bez výjimky tradičně atraktivní lidé. Nemáte třeba žádného tlustého protagonistu.
Vím, jak to vypadá a s tou kritikou se nesetkávám poprvé. Uvažujte o tom ale takhle: Moji protagonisti jsou v nějaké míře vždy verzí nebo variací mě samého. Při psaní se velmi obracím ke své zkušenosti. Miluju například kulturu drag queens, ale kdybych o některé měl natočit film, musel bych úplně změnit pracovní postup a rozjet dlouhý průzkum o takové životní zkušenosti, což úplně neodpovídá mému dosavadnímu stylu.
Chápu. Obecně jsem vždy s touto kritikou opatrný, protože jakkoliv je jistě v pořádku chtít v umění co nejvíc diverzity, přijde mi vždycky nefér vybrat si individuálního tvůrce a říct mu: Ty musíš točit o něčem jiném, než je tvoje zkušenost.
Děkuju, je to jemný balanc. Ale beru to rozhodně jako krok, který jednou budu muset udělat jak kvůli druhým, tak kvůli sobě. Jen k tomu zatím nedošlo.
Jak snadné je distribuovat váš typ filmů? Pokud se nepletu, všechny vaše produkce se zabývají velmi otevřeně queer tematikou, přitom ale platí, že distributoři se zpravidla snaží za každou cenu setřást nálepku „queer film“, který je pro většinové publikum bohužel odstrašující a film může mít problém v nefestivalové distribuci. Jde s tím nějak bojovat?
Jsem spokojený s tím, že se můžu spolehnout na queer distribuci, která tvoří samotný a již poměrně propracovaný ekosystém. Samozřejmě mě může mrzet, že se často vyhýbám tradiční kinodistribuci a jsem odkázaný na tematické festivaly, ale tím si nechci nechat zkazit náladu. Už proto, že s tím nemůžu nic dělat. Pořád to musím brát tak, že existuje síť akcí, na které se můžu spolehnout, což je samo o sobě úžasné. Proto se nevyhýbám nálepce queer film a nežehrám, že objíždím především queer festivaly. Ano, jsem trochu uzavřený v krabici, ale je to naše krabice a je to krabice se svým smyslem. Jak už jsem naznačil, mou ambicí je natočit větší film za velké peníze pro široké publikum, ale i pokud k tomu nedojde, nebudu svou kariéru považovat za nenaplněnou. Pořád točím a točit budu, to je nejdůležitější.
rozhovor vedl: Martin Svoboda
foto: © archiv, Mezipatra 2024
