I když se true crime snaží tvářit jako něco nového a moderního, kdybychom chtěli být důslední, můžeme původ tohoto žánru dohledat v samotných začátcích existence moderní žurnalistiky, z níž přetekl do literatury a později audiovize. A co si budeme nalhávat, morbidní zvědavost pronásledující excesivní kriminální případy, především pak ty páchané „lidskými monstry,“ pasuje k naší povaze. I Česko si už začíná libovat v nové podobě starého zájmu; naše streamy a televize se tematickou tvorbou jen hemží, uplynulý rok na plátna našich kin přinesl Manžele Stodolovy či Lesního vraha a nyní si do nich můžeme zajít na dokumentární Anetu, mapující dost možná nejkontroverznější kriminální případ moderní české historie.
Bylo a bude
Tuhle naši obsesi v podstatě po celou dobu její existence provází i její kritika. Na černou kroniku, soudničky, senzacechtivé popisy brutálních zločinů a pseudovědecké vhledy do duší sériových vrahů se vždy nahlíželo jako na lacinou a nevkusnou zábavu mas, která strhává pozornost od důležitějších témat. Měli bychom se tedy za konzumaci tohohle obsahu stydět?
Ale tady nekončíme, stejně tak může být vystavena kritice tato kritika, z principu elitářská, která se snaží lidem sebrat jejich zábavu a vychovávat je. Protože to nakonec nimrání v individuálních obskurních zločinech cizích soukromých osob je. Zábava. A nemá člověk právo na zábavu? Poškrábáním tohohle svědivého místa nikomu neubližujeme, nikomu neškodíme a je to pořád lepší než chodit s celou rodinou v neděli na náměstí na veřejné popravy, jak se dělalo za pana krále.
Tak bychom v reflexi a sebereflexi mohli pokračovat a vytvořit nekonečné kriminální Inception. To, co odlišuje současný true crime od předchozích kriminálních formátů a dělá z něj nejen variaci téhož, ale evoluci, je pak zpřítomnění celé téhle diskuze. Současná literární, podcastová, televizní a filmová true crime subkultura je hnaná ať už vědomě, nebo podvědomě motivací obrnit se proti morální a etické kritice a předložit nějaký dobrý důvod, proč se o daný zločin zajímáme. Nebojte, to jen nestrkáme nos, kam nepatří, protože to je vzrušující! Ve skutečnosti odhalujeme hluboké pravdy o naší společnosti či lidské podstatě!
Může to mít smysl
Ironii stranou; true crime může vést ke skutečně hodnotným výsledkům. Zlatým standardem je v tomto ohledu jistě osmihodinová minisérie O.J.: Made in America z roku 2016, jež ve své monstrózní celistvé podobě vyhrála Oscara za nejlepší dokument. Režisér Ezra Edelman dokázal na pozadí nejvýraznější kriminální kauzy 90. let vystavět strhující fresku americké společnosti s jejími etnickými spory, posedlostí zábavním průmyslem a komodifikací absolutně všeho. Nejspíš každý tvůrce true crime díla od té doby touží dosáhnout něčeho podobného, byť ne každý pro to má prostor, prostředky a talent.
Vší upřímné či strojené snaze navzdory, v jádru true crime většinou pořád zůstává ukojení našich nejprimitivnějších pudů, což může velmi snadno prosáknout na povrch. Jako dokonalou ilustraci tu máme například dramatizované minisérie Ryana Murphyho Monstra. První se věnovala sériovému vrahovi Jeffreymu Dahmerovi, druhá dává prostor bratrům Menendezovým, kteří zabili své rodiče, zatímco měli být údajně oběťmi mnoha forem domácího týrání. Tvůrci tu bez ustání oscilují mezi povrchní fascinací a zábavností, ale také působivou snahou pohlédnout nepříjemné pravdě do očí.
Učíme se za pochodu
Do Česka přišla true crime vlna s nevyhnutelným zpožděním, naše publikum i tvůrci si tedy stále zvykají s formátem pracovat, kvůli čemuž v nich znalý divák daleko snadněji identifikuje postupy, které se v zaoceánské produkci již okoukaly. I proto je fascinující vidět, jak se s těmito výzvami pereme. Režisér Petr Hátle nabídl ve velmi krátkém rozmezí dramatizovanou celovečerní verzi Manželů Stodolových a následné dokumentární minisérii na Voyu Kauza Kramný. Kritické reakce se zaměřily hlavně na srovnání toho, jak se velmi podobný princip projevuje v rukách stejného režiséra v autorském filmu a jak v objednávce televizní platformy.
Sebevražda, které nikdo nevěří
Velmi podnětným příkladem je i nová celovečerní Aneta Jiřího Sádka, která právě vstupuje do kin. Zatímco její tvůrci se zabývají případem smrti mladé Anety Rodové, my můžeme pozorovat snahu naplnit náležitosti žánru. V první řadě nás mile překvapí velmi precizní technické ošetření, kameru má například na starost talentovaný Tomáš Kotas a oslovení několika mezinárodních forenzních odborníků.
Nemůže chybět ani snaha najít motivaci ke zpracování tématu, jež si nárokuje společenskou důležitost. V tomto případě poukázat na nedostatky policejního procesu, jež se mohou v případě nouze hypoteticky dotýkat nás všech. Krimi má dva základní módy, jeden se snaží vykreslit policejní složky jako jedinou hráz proti chaosu nekontrolovaného lidského zla (viz veškeré normalizační kriminálky), druhý právě tento status zpochybňuje – je jasné, kterou cestou se vydali tvůrci Anety.
Pak tu ale máme i velmi typickou potřebu odevzdávat se primárním emocím. Tvůrci dávkují informace tak, aby maximalizovali divákovo rozhořčení a nejistotu. Prim hrají osobní výpovědi rodičů, jejichž důraz je podtrhován agresivním hudebním doprovodem v podobě nonstop hrajících dunivých smyčců. Aneta je patřičný true crime produkt ve všem, co to obnáší, ponořený do ambicí a protikladů svého vlastního žánru s jeho bohatou historií a komplikovanou současností. Bude zajímavé sledovat, jak rychle se čeští tvůrci budou vyvíjet a jestli se tuzemská odnož nějak odliší, nebo bude nadále především kopírovat zahraniční vzory.
Martin Svoboda
foto/video: Voyo, CinemArt, Vernes, Donart, ESPN Films, Netflix © 2024
