Lia, učitelka v důchodu, a Achi, mírně rozjívený mladík, tvoří zdánlivě nekompatibilní dvojici. Přesto se právě oni vydávají z gruzínského venkova až do nekonečného Istanbulu, aby zde našli neteř Liy. Stárnoucí dáma dala své sestře na smrtelné posteli slib, že s její dcerou Teklou obnoví kontakt po letech, kdy musela trans žena kvůli své identitě opustit rodinu. Mosty švédského režiséra Levana Akina jsou jedním z nenápadných vrcholů loňské filmové sezóny, jak naznačuje i jejich umístění mezi 25 nejlepšími filmy roku podle prestižního filmového magazínu Sight and Sound. Nyní vstupuje do českých kin.
Jehla v kupce sena
Mosty jsou minimalistický film, který v první řadě dává prostor dvěma skvěle koncipovaným a zahraným postavám. Lia (Mzia Arabuli) je na povrchu stoická a akurátní žena, která má vůli ohaře a zjevně neustoupí ani o krok, než Teklu najde. Nemá ale sebemenší ponětí, co si počít, takže přichází na scénu Achi (Lucas Kankava), její bývalý žák.
Mladík o Teklu stěží zavadil pohledem, když žila nedaleko od jeho domu v komunitě místních trans žen, nicméně i to je pro Liu lepší než nic. Potvrdí si podezření, že se neteř vydala do Istanbulu. A když dá najevo, že tam má v plánu vyrazit, Achi si „náhodou“ vzpomene, že zná vlastně adresu místa, kam Tekla vyrazila. Je dokonce ochotný učitelku doprovodit, pokud mu zaplatí cestu.
Najít to nejlepší
Samozřejmě to je lež. Lia velmi dobře chápe, že Achi ucítil příležitost dostat se z úmorného gruzínského zapadákova až do jedné z největších světových metropolí, kde může začít nový život. Na hru je ale ochotná přistoupit už proto, že čistě kvůli bezpečnosti je lepší mít někoho vedle sebe. A Achi, ať je jakýkoliv, není někdo, kdo by ji náhodně okradl, nebo nechyl na holičkách, než dojdou k cíli. Tedy snad.
Dva protagonisté tvoří na první pohled dokonalé protiklady. Stáří a mládí, zkušenost a naivitu, neoblomnost a floutkovství. Brzy se ale ukáže, že Lia má svou bohémštější stránku, nebo alespoň měla, a dodnes se v těžkých chvílích neváhá uchýlit k flašce kořalky. Poněkud to narušuje její obraz důstojné dámy, ale co už. A Achi se odhaluje jako citlivý člověk s talentem naslouchat. Celkový tón filmu je sice melancholický až smutný, vidět tyhle dva spolu bloumat ulicemi velkoměsta a komunikovat s mítsními je přesto docela radost. Jako dvě duše, které se náhodou našly. Když film končí a jejich cesty se rozcházejí, uvědomíme si, jak moc nás to vlastně mrzí. Zdá se, že v sobě navzájem probouzeli to nejlepší i přes všechny konflikty a zádrhely.
Žádná extravagance
Filmy věnující se transgender tematice často přejímají úhel pohledu trans osoby, jež se automaticky stává protagonistou díla. Těžko by tomu mohlo být jinak. Nevyhnutelně je to však ukotvuje v enklávě vyhraněné queer kinematografii. LGBT+ motivy mají tendenci být velmi agresivní v tom smyslu, že pro část publika je těžké k nim přistupovat nějakým citem pro nuance, stejně jako je těžké přijmout je jako něco „normálního“. Když o hrdince filmu uslyšíme, že je květinářka, můžeme na to do pěti minut prakticky zapomenout a přijmout to jako něco samozřejmého. Jakmile se ale dozvíme, že je lesba, bude tato informace vyčnívat a nárokovat si pozornost, i kdyby o tom po zbytek vyprávění nepadlo už ani slovo.
Mosty skoro určitě nevznikly ve jménu vymezení se vůči tomuto principu, v jeho kontextu ale působí tím unikátněji. Queer prvek je organicky včleněný do širší souvislosti a díky absenci Tekly si spolu s Leou můžeme uvědomit absenci celé lidské bytosti se vším, co ji tvořilo. Tekla jako trans žena je zcela oproštěna od zdánlivé extravagance, uvrženou na ni zvenčí, naopak se odhaluje ve své křehkosti. Byla to obyčejná mladá žena, která mohla bez problému zaplnit místo dcery a neteře, kdyby jí to bylo umožněno.
Z druhé strany
Mosty nejsou jen tragédií toho, že trans žena nemohla rozvíjet samu sebe v rodinném kruhu. Z úhlu pohledu Tekly možná ani o tragédii nejde – kdo ví, jestli teď není šťastná a spokojená v nějaké queer komunitě. I tím jsou Mosty unikátní. Většina filmů na podobné téma se soustředí na to, jak trans žena usiluje o své přijetí do rodiny a společnosti, vydaná na jejich milost a nemilost. V Mostech je to naopak Lia, zosobňující Teklino rodinné zázemí, kdo musí vynakládat snahu. Kdo si musí uvědomit, že Tekla měla v rodině vždy své místo a na tom, že ho nyní nezastává, tratili všichni. Snímek jako by vysílal jasný signál: Neodmítejte své děti kvůli tomu, že nerozumíte jejich queer identitě. Může nastat okamžik, kdy už nebudete mít příležitost jim otevřít dveře. A vy pak budete stejně sami jako oni, pokud ne víc.
Tekla možná není přítomná, není ale jen pasivním objektem. Její existence se stává neustále víc hmatatelnou, jak naši hrdinové na své cestě sbírají střípky informací o jejím životě. Paralelně navíc sledujeme trans aktivistku Evrim (Deniz Dumanli), která má svou vlastní dějovou linii a její počínání si můžeme představit jako značně podobné tomu, jaký může žít Tekla. (Těžko říct, jestli šlo o záměr, ale část publika si bude nejspíš myslet, že Evrim je Tekla, než se setká s našimi hrdiny a pokusí se jim pomoct při hledání.)
Jak rovina queer filmu, tak i osobní cesta dvou nešťastných lidí v Mostech skvěle funguje. Jejich zdánlivá jednoduchost skýtá velkou významovou i emocionální bohatost. Jde o ten typ filmu, v kterém je snadné se zabydlet, jehož postavy si zamilovat a jejich trápení přijmout za své.
-
Režie
-
Scénář
-
Herci
-
Kamera
Mosty (2024)
Malý a křehký film o hledání ztraceného člověka, jehož absence je skoro ohlušující. A zároveň jemný příběh dvou lidí, kteří k sobě najdou cestu i přes generační a povahovou rozdílnost.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: © 2025 Artcam
Mosty
Passage
Drama
Švédsko / Dánsko / Francie / Turecko / Gruzie, 2024, 105 min
Premiéra: 9. 1. 2025 Artcam
Režie: Levan Akin
Scénář: Levan Akin
Kamera: Lisabi Fridell
Hrají: Mzia Arabuli, Lucas Kankava, Deniz Dumanli, Levan Bochorishvili, Nino Karchava, Nino Tedoradze, Tako Kurdovanidze
