Dina Štěrbová v 80. letech jako první žena pokořila himalájskou osmitisícovku Čo Oju. A od té doby se její osud se světem velehor propojil ještě mnohem pevněji, když se místo do nebes začala dívat na zem a rozhodla se pomáhat obyvatelům pákistánské provincie Gilgit-Baltistán. S pomocí dodnes vitální osmdesátnice se na místě postavila nemocnice, internát a zajistil se dostatek pitné vody. Zkušená dokumentaristka Hana Pinkavová nyní sleduje její cestu v dokumentu Za oponou velehor.
Téhle paní chcete věnovat pozornost
Snímek jednoznačně těží z toho základního faktu, že Štěrbová je nekonečně strhující osobnost, jejíž energie a zápal jsou nepopiratelné a obdivuhodné. Obzvlášť v druhé půlce, když už méně vypráví sama o sobě a jdeme s ní do akce během dobročinných výprav, nese určitou automatickou hodnotu ji sledovat.
Jedná se skutečně o dámu s jedinečným charismatem. Na povrchu bez kudrdlinek a zbytečných cavyků, která se přesto uchylovala k tomu nejvíce excesivnímu a nejnáročnějšímu sportu, jímž je šplhání na osmitisícovky. Zároveň projevuje dost pozornosti a empatie, aby „se začala stydět“ při pohledu na podmínky života v úpatí velehor. Tenhle kontrast je sám o sobě podnětný a vždy, když má dovoleno se projevit na plátně, film na okamžik rozkvete.
Slova jsou jen kapky deště
Štěrbová je navíc dobrá vypravěčka. Když má co říct, říká to smysluplně. Obzvlášť, když mluví o něčem, k čemu cítí silné emoce, jako je smrt jejího manžela nebo záchrana dětských životů. I když její popis života místních obyvatel zní chvílemi kapičku patronizujícím způsobem, lze to omluvit jejím upřímným zájmem lidem pomáhat, stejně tak náturou „obyčejné ženské, která to říká, jak to vidí.“
Hrdinka nicméně pod režisérčiným vedením doslovně a zevrubně komentuje v podstatě celý film. Její monolog po celou stopáž takřka neutichne, a ne vždy je to ku prospěchu věci – vypráví třeba i o tom, že aby mohli letět, museli si koupit letenky, a že když je měli, tak mohli letět. Dokumentu by slušela větší důvěra ve filmový jazyk a připravenost publika ho vstřebat.
Sledovat skupinu lidí zápasit s nákladem a nakonec ho úspěšně a vítězoslavně připevnit ke korbě je přece mnohem lepší než slyšet tu samou situaci doslova popsanou. Jenže když Pinkavová volí obě varianty naráz, lidský mozek s jeho přirozenou tendencí k lenosti začíná obraz vytěsňovat. S jistotou se dá říct, že zážitek z filmu by byl lepší, kdyby z něj tvůrci vystříhali půlku slov. Němé záběry fascinující krajiny mu třeba sluší velice.
Být svědkem svědectví
Fascinace lidmi fascinovanými kratochvílemi, při nichž jediný krok vedle může vést ke smrti, je nekonečná. Dokazuje to řada dokumentů jako oscarové Sólo o muži zdolávajícím kolmé skály bez jištění, ale i dramatizace jedné z katastrofálních výprav na Everest z roku 2015. Pinkavová však není filmařka, která by vyčarovala závrať. Coby tvůrkyně se celý život soustředí na to, aby vyslechla lidi, jak o sobě vypráví příběhy, a tyto rozhovory následně zprostředkovává. Publikum neobouvá do bot svých protagonistů, ale sebe samé, když poslouchá jejich svědectví. Ve světě současného autorského dokumentu je její přístup jednoznačně archaický.
Snímek je sice na povrchu poctou takřka pětaosmdesátileté horolezkyni, nakonec je ale přinejmenším ve stejné míře i labutí písní pětasedmdesátileté dokumentaristky. Ne jen tak mimochodem dcery Josefa Pinkavy, filmaře stojícího za bezpočtem filmů jako Metráček, Kopretiny pro zámeckou paní a Pohlaď kočce uši (pod nímž je scenáristicky podepsaná i Pinkavová). V Československu na jeho práci vyrostla celá generace, dnes už povědomí mainstreamového diváka o jeho práci nebude kdovíjaká. Rozhodně to není nedostatkem její kvality, ve své době Pinkavova práce neuvěřitelně rezonovala. Kinematografie je bohužel ale méně nadčasová, než si někdy myslíme a je spíše výjimkou, aby se film stal součástí kánonu a připomínal se desítky let od svého vzniku.
Komunitní zážitek
Stejně tak Za oponou velehor je film, který je závanem starých časů. Publikum zvyklé na současný autorský dokument tu jen stěží najde svůj domov. Zato se ale dost možná jedná o potenciálně silný zážitek pro diváctvo, které má věkově blíž k režisérce i její hrdince. To diváctvo, jež je zvyklé na užitkovou televizní dokumentaristiku a nevadí mu, že všudypřítomný hlas popisuje každý poryv větru.
Je rozhodně možné si představit Za oponou velehor jako dobrý doprovod pro eventovou distribuci, kdy režisérka a snad i sama horolezkyně vyrazí do regionálních kin a projekci propojí s následnou diskuzí. To je krásná představa, kterou si zaslouží jak Pinkavová, tak i Štěrbová. Taková akce si pak jistě najde zájemce i zastánce, pro něž půjde o hodnotný zážitek. Při recenzování filmů je obtížné podobné věci brát v potaz, nakonec i takto komunitní role filmu má ale svou hodnotu. Obzvlášť v případě zjevného zájmu Pinkavové být svědkyní příběhů druhých může jít o ideální mód.
Za oponou velehor (2025)
Dokument ze staré školy, nabízející výjimečné ženě odvyprávět svůj životní příběh a divákovi vychutnat si u toho na plátně pár silných obrazů z asijských úpatí velehor.
Martin Svoboda
foto/video: CinemArt © 2025
Za oponou velehor
Dokumentární
Česko / Slovensko, 2025, 100 min
Režie: Hana Pinkavová
Scénář: Hana Pinkavová
Kamera: David Čálek, Jan Bartoň
Hrají: Dina Štěrbová
