Mickey 17: Robert Pattinson umírá, umírá a umírá v novince režiséra Parazita (recenze)

Novinka uznávaného jihokorejského režiséra Džun-ho Ponga, autora oscarového hitu Parazit, se rychle stala jedním z nejočekávanějších filmů roku. Mickey 17, adaptace románu Edwarda Ashtona, kromě jména režiséra, zajímavého obsazení a slibných ukázek lákala svou premisou o chlápkovi, pro kterého je umírání živobytím. Příběh dumající o lidské existenci a morálních dilematech klonování v prostředí futuristické kolonizace je konečně v kinech.

Jihokorejský rukopis

Džun-ho Pong formálně rád experimentuje s dlouhými záběry, nečekanými změnami tónu a hravou vizualitou. Je mistrem v kombinaci žánrů a témat, jak napříč celou svou filmografií několikrát prokázal – od monster hororu (The Host), přes dystopickou sci-fi (Snowpiercer), až po satirické drama (Parazit) mají jeho filmy silný sociální podtext, tematizují outsiderství a třídní nerovnosti, a přitom neztrácejí hravost. Mickey 17 je jeho první plně hollywoodský film, režiséra ale nezapře.

Díky Hře na oliheň si mnozí diváci už na jihokorejskou filmovou estetiku už stihli alespoň povrchně přivyknout, půjde-li o vaši první diváckou zkušenost s ní, možná se budete muset pár minut rozkoukávat. Od Hollywoodu liší svou přepáleností, expresivním herectvím, žánrovou pestrostí i přístupem k audiovizuálu. Filosofické sci-fi se tak v Mickey 17 rychle zvrtne v černou grotesku, herci na první pohled dost přehrávají a kamera to všechno snímá na první pohled jinak, než jsme od Pongových amerických kolegů zvyklí. A je to zcela záměrné, inscenačně hravé a zábavné.

Z audiovizuálního hlediska je jeho novinka výjimečná. Kamera skvěle pracuje se stísněností uzavřených prostor vesmírné kolonie, na místo klasického přestřihávání mezi tvářemi herců Pong pomalu přejíždí a přeostřuje mezi nimi a originálním přístupem k perspektivě si hraje s divákovou orientací v prostoru. Vtipnou volbou je i vážná hudba, která dotváří dojem dynamické, vtipné grotesky, kterou první polovina filmu je.

Smrt jako kšeft

Titulní hrdina, Mickey Barnes, má po krk své monotónní existence a mafiánského vydírání na rodné hroudě, planetě Země. Proto přijme novou práci jako Nahraditelný a na ledové planetě Niflheim se živí umíráním… aby ho po každém nešťastném skonu nahradil čerstvý klon z tiskárny, který si uchovává většinu jeho vzpomínek. Morbidní kšeft se mu ale samozřejmě po čase zkomplikuje.

Adaptace románu Mickey7 se drží hlavní premisy, ale Pong si při jejím adaptování do scénáře pochopitelně dovolil několik změn. Už název značí, že hlavního hrdinu nenechá umřít jen sedmkrát, ale rovnou sedmnáctkrát, hrdinova osobnost je ale oproti předloze údajně zjednodušená a scénář naopak rozvíjí nové motivy, které v knize nejsou. Těžko říct, jestli to bylo ku prospěchu věci.

Klony útočí

Jeho první polovina, balancující mezi komedií, sci-fi a existenciálním dramatem, je možná na Pongovy poměry překvapivě a zbytečně doslovná, ale bezpochyby vynikající. Skvěle tu fungují drobné gagy, třeba když se tiskárna na Mickeyho nová těla zasekává jako domácí inkoustovka, nebo absurdní momenty z ranku trojky s naklonovaným přítelem.

Obří zásluhu na tom má Robert Pattinson. Svým ujetým, fyzickým výkonem hned několikrát připomene Jima Carreyho na vrcholu sil a perfektně se mu daří herecky se odrážet sám od sebe. Jakmile totiž dojde k drobnému omylu v perfektně promazaném stroji umírání a klonování, setká se Mickey 17 s Mickeym 18 a klony toho překvapivě mají společného méně, než by se zdálo. Herecký chameleon tu tak bez problémů přepíná mezi naivním blbečkem a asertivním grázlem, a scénu vypjaté hádky mezi nimi z paměti vymažete jen těžko. Úvaha, že pouhé vtisknutí kompletních vzpomínek nestačí k tomu, abyste jedna ku jedné replikovali svou osobnost, je určitě zajímavá.

Už předloha prý některá témata a pasáže řeší překvapivě zkratkovitě, ale na existenciální otázky a etické dilema klonování se soustředí poměrně důkladně. Film v tomto ohledu naopak zůstává překvapivě nedotažený. Džun-ho Ponga jako by nakonec příliš nezajímalo, co s osobností člověka provede radiační ozáření v kosmu, nový neznámý virus, testování jedovatého naklonovaného masa nebo libovolná jiná šílená smrt, kterou kolonizace neznámé planety nebohému Nahraditelnému přinese. Jak stopáž plyne, titulní protagonista se naopak ve svém vlastním filmu stává pasivním pozorovatelem děje a na několik minut dokonce mizí z plátna i středu dění.

Satira a ploštice útočí

Spotlight mu v těch chvílích bere Mark Ruffalo jako guvernér Nilfheimu a pohrávání s etikou klonování nahrazuje nepříliš objevná politická satira. Herec se vůbec netají svým odporem k Donaldu Trumpovi, a není těžké hádat, na kom své pojetí polodementního, pitvořivého politika spolu s režisérem založil. Jeho Kenneth Marshall si libuje v silných gestech nápadné připomínajících hajlování, jeho fandové nosí červené čepice, dokonce ho do tváře při pokusu o atentát škrábne kulka a našeptává mu prospěchářský propagandista. Pong tvrdí, že se žádnou konkrétní politickou postavou neinspiroval a je pravda, že film vznikal ještě předtím, než se Elon Musk nastěhoval do Bílého domu. Budiž, ale oranžového egomaniaka v antagonistovi Mickeyho nejde nevidět.

Linka s propagandistickou úchylkou vůdce kolonie funguje, dokud stojí v pozadí. Někdy po památné scéně večeře ale jdou Mickey i otázky klonování do pozadí a film unese sled trumpovských skečů jak vystřižených ze Saturday Night Live, spolu s podzápletkou týkající se původních obyvatel kolonizované planety – vesmírných ploštic. Po trikové stránce se možná tahle inteligentní zvířata povedla, jak jich ale na plátně přibývá, přímoúměrně film ztrácí na zajímavosti a ke konci už se zvrtne v banální, zaměnitelnou sci-fi, kterou si divák namlsaný skvělou první polovinou musí s hořkostí odsedět.

Je to prapodivná scenáristická volba, zvlášť, když kvůli ní Pong nechává ležet ladem hned několik zajímavých rozehraných linek a do té doby budovaných detailů. Zcela bez pointy tak zůstává nejen řada drobných gimmicků, ale třeba i Mickeyho milostný čtyřúhelník, podivně nevykreslená postava jeho jediného kámoše ze Země nebo podzápletka o vyděračských mafiánech.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: archiv, Vertical Entertainment © 2025

Mickey 17
Sci-Fi / Dobrodružný / Drama / Komedie
USA, 2025, 136 min
Režie: Džun-ho Pong
Předloha: Edward Ashton (kniha)
Scénář: Džun-ho Pong
Kamera: Darius Khondji
Hudba: Jae-il Jung
Hrají: Robert Pattinson, Naomi Ackie, Steven Yeun, Mark Ruffalo, Toni Collette, Anamaria Vartolomei, Holliday Grainger, Cameron Britton, Steve Park, Angus Imrie