Simona Stašová má vlastně štěstí, že po své slavné matce zdědila talent, ale ne příjmení – se jménem Bohdalová by měla jistě ještě těžší vystoupit ze stínu jedné z nejslavnějších českých hereček. To se jí podařilo koncem devadesátých let, především díky Hřebejkovým Pelíškům. Dnes slaví 70. narozeniny.
Rodinné zázemí
Jejím otcem je seismolog Stanislav Staš, což je bezpochyby rovněž fascinující povolání, ač s velmi odlišnými motivacemi než herectví. Simona se však jednoznačně rozhodla pro uměleckou dráhu, přestože později otevřeně hovořila o emocionální zátěži, kterou s sebou vtělování do traumatických situací přináší.
DAMU studovala v 70. letech, kdy její matka procházela hořkým obdobím vynucené normalizační poslušnosti. Rodina si v 50. letech prošla tvrdými konfrontacemi s režimem, v 60. letech se Bohdalová stala jednou z tváří mladé umělecké generace, a právě 70. léta pro ni znamenala nucené omezení hereckých příležitostí. Častěji hrála v televizních filmech a seriálech a podobně jako mnozí jiní „problémoví“ umělci našla útočiště ve večerníčcích.
Právě tehdy začala hrát i Simona. V 80. letech bylo jejím domovem pražské Divadlo E. F. Buriana, v 90. letech pak Divadlo ABC. V sedmdesátých a osmdesátých letech se živila také dabingem. Její výrazný hlas si můžete pamatovat z mnoha francouzských komedií, včetně série o Četníkovi, kde nadabovala šílenou řádovou sestru.
Průlom jménem Pelíšky
Její schopnost kombinovat humor s hlubokým prožitkem dělá z jejích rolí nezapomenutelné momenty českého herectví. Dlouho to však vypadalo, že zůstane spíše méně známou dcerou slavné matky. Po celou dobu si však budovala pozici i před kamerou, poprvé před ní stála už v roce 1971 a výrazněji pak legendárním seriálu Žena za pultem (1977), kde hrála poněkud nenechavou mladou řeznici. Tato postava jí otevřela cestu k dalším výrazným filmovým a televizním rolím.
Jak to tak bývá, průlom přišel náhle a byl zlomový. Na konci 90. let, zejména díky Pelíškům, se Simona Stašová pevně etablovala mezi přední české herečky a za roli dostala prvního ze tří Českých lvů. Šlo o období, kdy se na scéně prosazovala nová herecká generace, a Stašová nebyla jediným jménem, které se díky Hřebejkovým filmům dostalo do širšího povědomí. V jeho dramatu Musíme si pomáhat, který byl v roce 2001 nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, si zahrála sousedku manželů Čížkových ukrývajících židovského uprchlíka během druhé světové války. V romantické komedii Román pro ženy Filipa Renče (2005) pak bravurně ztvárnila energickou matku hlavní hrdinky.
Rozhodně se nedá říct, že by se objevila z ničeho nic, ale po Pelíšcích se z ní stala áčková celebrita a jedna z nejrozpoznatelnějších tváří českého showbyznysu. Její charisma se v mnohém podobá tomu, jaké sálá z její matky – dokáže věrohodně ztvárnit „ženskou od vedle“, ale s jiskrou a hloubkou. Patří k herečkám, které i malým a nepříliš zajímavě napsaným rolím dokážou dodat na plastičnosti.
S popularitou však přišla i nepříjemná všudypřítomnost médií. Posledních deset let se z obrazovek a pláten postupně vytrácí, i když na divadelních prknech zůstává aktivní – například v monodramatu Shirley Valentine, kde exceluje už léta. Zdá se, že před kameru dnes vstupuje především v komerčních komediálních rolích, zatímco na divadle může naplno uplatnit svůj talent.
Speciální program ČT k jubileu Simony Stašové zde.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto: archiv 2025
