Od chvíle, kdy stroje dostaly lidskou tvář, přestaly být jen nástroji. Film jako médium, jež instinktivně zhmotňuje naše naděje i obavy, se umělé inteligenci věnuje už desítky let – a její obraz se přitom výrazně proměňuje. Už od němého expresionismu si kino zkouší představit, co se stane, když stroj začne suplovat člověka, případně ho rovnou řídit. Metropolis z roku 1927 představila mechanickou dvojnici lidské ženy jako symbol moderních obav z technologie a moci, která se obrací proti lidem. Zatímco dřív ale vládla plátnu představa AI jako hrozby, která se vymkne kontrole, dnešní filmy častěji zkoumají její emocionalitu, vztah k člověku a schopnost stát se reflexí lidské identity.
Mechanické sny
Už Blade Runner Ridleyho Scotta (1982) tematizoval otázku, kde končí stroj a začíná člověk. Replikanti zde nejsou karikaturou technologie, ale tragickými bytostmi s vědomím vlastní pomíjivosti, které touží po svobodě a uznání. Náznak soucitu se strojem, který byl dosud výsadou člověka, tu poprvé dostává vážnou formu. V té době ale ještě převládá pohled na AI jako na cosi jiného – technologická nápodoba života bez právoplatné duše.
Na podobnou otázku jiným jazykem odpovídá Ghost in the Shell (1995), japonská anime klasika režiséra Mamoru Oshiho. Jeho hrdinka, major Motoko Kusanagi, je syntetické tělo s lidským vědomím – nebo snad digitální duše ve skořápce? Ve světě, kde jsou těla i vědomí přenosná a modifikovatelná, už nejde o vzpouru strojů, ale o ontologickou krizi. Co to znamená být „já“? Film překvapuje tichým, kontemplativním tónem a silnou vizuální metaforikou, v níž se zrcadlí fascinace i úzkost z digitální existence. Jeho vliv je dodnes patrný nejen v Matrixu, který částečně cituje celé scény, ale i v obecné představě o tom, že stroj může mít duši… a možná i pochyby.
Zásadní zlom přinesl Terminátor (1984), kde Skynet jako autonomní vojenský systém představuje archetyp umělé inteligence, která ztrácí smysl pro lidskou míru a začne sama určovat, kdo má přežít. Vize apokalyptického zúčtování mezi člověkem a strojem se stává základem celého subžánru techno-paranoie a Terminátor je dodnes asi nejskloňovanějším synonymem pro tyto obavy. Podobně jako později Matrix (1999), který tuto představu posouvá do podoby digitálního vězení, kde iluze nahrazuje realitu. Čím víc totiž technologiím důvěřujeme, tím větší je strach z jejich potencionální zrady.
Vedle těchto temných vizí se ale začínají objevovat i nuance. Spielbergova AI – Umělá inteligence (2001) vypráví příběh robotického chlapce, který se chce stát skutečným dítětem. Technologie tu není hrozbou, ale zoufalým pokusem napodobit lidské city a jejich zrcadlením. Citlivá, melancholická sci-fi esej o lásce a opuštění rezonuje jinak než destruktivní předchůdci. Umělá inteligence tu neútočí, ale trpí.
Digitalizace citů
Ve filmu Ona (2013) Spikea Jonze se zhmotňuje nová podoba umělé inteligence – bez těla, ale s hlasem a duší. Protagonista s tváří Joaquina Pheonixe se zamiluje do svého mobilu a jeho hlasové asistentky, která se sama vyvíjí, učí a emocionalizuje. Není tu žádný skrytý plán, žádná apokalyptická hrozba; jen tichá, bolestná otázka, zda člověk může milovat něco, co nemá fyzickou podstatu? A může tenhle vztah fungovat, když umělá bytost překročí lidskou kapacitu citů?
Ex Machina (2014) pak tematizuje jiné napětí, hranici mezi autentickým projevem emocí a jejich simulací. Androidka Ava je dokonalá, krásná a přesvědčivá, ale zároveň účelově manipuluje. Zůstává tak otázkou, zda v ní opravdu něco cítí, nebo jen naplňuje naprogramovaný algoritmus svádění a přežití. AI tu není hrozbou kvůli síle nebo převaze, ale kvůli své nečitelnosti a schopnosti předstírat lidskost přesněji než mnozí lidé.
Zcela odlišný pohled nabízí Chappie (2015) Neilla Blomkampa. Titulní robot je výsledkem experimentu, který mu umožňuje samostatné myšlení. Ale i to má svůj vývoj, Chappie se učí svět chápat jako dítě. První slova, první trauma, první touha po přijetí. Místo přemýšlející femme fatale jako v Ex Machině tu sledujeme robota, který je sice technicky mocný, ale emocionálně nezralý a zcela závislý na lidském prostředí. Film tím zpochybňuje představu, že inteligence sama o sobě automaticky znamená hrozbu. Může znamenat jen otevřenost a zranitelnost.
Současná techno-paranoia
Mezi pokusy o digitalizovanou všemohoucnost stojí za zmínku také Avengers: Age of Ultron (2015). Film se sice snaží zobrazit vznik AI, která překročí lidské záměry a obrátí se proti svým stvořitelům, zásadní myšlenky ale zůstávají trestuhodně nevyužity. Ultron má teoreticky schopnost rozpustit se v internetu, replikovat se a vést nekonečnou válku informací, tedy všechno, co komiksová předloha pojímá jako základní hrozbu. Ve filmu ale zůstává většinu času uvězněný v jednom robotím těle a chová se spíš jako generický, sarkastický záporák.
Seriál Westworld (2016–2022) rozvíjí jednu z nejhlubších verzí fikční AI poslední dekády. V zábavním parku, kde androidi ztvárňují lidské fantazie, se pomalu probouzí vědomí. Zprvu pouhé chyby v systému přerůstají v otázky, touhy a nakonec i odpor. Androidi už nejsou jen programy, ale bytosti – a jejich osvobození od „napsaných rolí“ má nejen existenciální, ale i revoluční podtext. Ve Westworldu není AI nečekaný vetřelec, ale zrcadlový obraz nás samotných. Jen bez iluzí.
S rozmachem digitální kultury a datové ekonomiky přicházejí nové obavy. AI už není jen humanoidní entita, stává se neviditelnou silou, rozptýlenou všude kolem. V předposlední Mission: Impossible s podtitulem Odplata (2023) se Ethan Hunt střetává s Entitou, která nemá tělo, ale je všudypřítomným algoritmem schopným dezinformací, infiltrace i predikce. Je to digitální bůh bez tváře, který zná slabiny svých protivníků dřív než oni sami. Škoda jen, že její pojetí ve filmu ve výsledku působilo tak naivně a v navazujícím Posledním zúčtování tvůrci Entitu citelně upozadili.
O to paradoxněji působí současné horory jako AfrAId (2024) nebo katastrofální netflixovka Pasáž (2025), které sice tematizují domácí asistenty a chytrá zařízení, ale téma rozpracovávají jen velmi povrchně. Opakují známá klišé bez hlubší reflexe proměny moci a důvěry v éře personalizovaných algoritmů. AI zde slouží jako dekorace k zápletce, určitě ne jako subjekt podnětné úvahy.
AI jako mem i démon budoucnosti
První M3GAN (2022) se zapsala do popkultury nejen jako mládeži přístupný horor o vraždící panence, ale i díky důmyslné marketingové kampani, která z ní udělala virální fenomén ještě před premiérou. Záběry na robotku s nelidskou mimikou i její taneční kreace v chodbě se staly memem, který rychle obletěl TikTok i Instagram. Film vypráví o inženýrce, jež v zoufalé snaze zvládnout péči o osiřelou neteř vytvoří AI společnici s výchovnými pravomocemi – ty se však rychle vymknou kontrole. Kombinace tématu digitální výchovy, dětského traumatu a groteskní stylizace si našla své fanoušky a utržila přes 180 milionů dolarů.
I aktuální pokračování M3GAN 2.0 zachycuje současný civilizační sentiment v obavě, že AI už nelze zastavit, že nekontrolovatelně bují a že technologie dříve nebo později narazí na hranice lidského chápání i řízení. Strach z neuchopitelné, samoučící se síly, která nás jednou obejde nebo nahradí, se ve filmu odráží v jedné z podzápletek; samozřejmě ale nejde o seriózní úvahu. Spíš o záminku pro to, aby M3GAN měla mezi vším tím tiktokovým tancováním a snahou hláškovat taky koho řezat.
Zatímco první díl ještě vyvolával alespoň základní otázky po etice svěřování citové péče technologiím, pokračování už plně sklouzává do kyberpunkového campu. Titulní potvora je tu popkulturní figurkou, hororovým monstrem i parodií všech filmových robotů a umělých inteligencí, kteří přišli před ní. Film se nebojí přeexponovaného stylu, béčkových scén ani přepjatých zvratů a dělá z toho svou přednost. M3GAN 2.0 tak představuje jednu z cest, kudy se filmové AI může ubírat – pryč od otázek vědomí a svobodné vůle, vstříc vlastní karikatuře. Tam, kde se dřív filozofovalo, dnes stačí dobře nacvičená taneční sestava. Žánr se zjevně naučil brát sám sebe s nadhledem. Možnost se na to podívat máte od 26. června.
AI jako zrcadlo doby
Filmová umělá inteligence už dávno není jen obrazem technologického pokroku; je zrcadlem našich kulturních, etických a existenciálních otázek. Z paranoidní představy o strojové vzpouře se stala komplexní figura, schopná vést s člověkem dialog, soupeřit o význam slova „vědomí“, nebo se stát jeho zábavným stínem. S tím, jak se AI dostává do každodenní reality a nabývá na reálných schopnostech, mění se i filmová optika. Od technothrilleru k filozofii, od hororu k parodii. V době, kdy se s umělou inteligencí mluví, tvoří, radí i rozhoduje už není otázkou, zda AI vstoupí do příběhu, ale jaký příběh o nás samotných tím odvypráví.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: archiv, CinemArt, Vertical Ent., Falcon, Netflix, HBO © 2025
