Cizí jazyk: Složité dospívání zranitelných dívek na hraně pravdy a lži (recenze)

Francouzská režisérka Claire Burge před nějakými deseti lety zaujala v Cannes svým debutem Party Girl, za který si odnesla několik ocenění. Od té doby se její tvorba nedočkala stejně silné reakce, novinku Cizí jazyk přesto můžeme považovat za návrat do formy. Ne letošním Berlinale možná nešlo o nejvýraznější počin, to ale nutně nesnižuje jeho kvality. Tenhle příběh o nezkrotném a bolestivém dospívání totiž má čím strhnout.

Olej a voda, západ a východ

Sedmnáctiletá francouzská dívka Fanny (Lilith Grasmug) se vdala na výměnný pobyt do bývalého východního Německy, kde se setkává Lenou (Josefa Heinsius). Její protějšek kvůli finančním a dalším komplikacím v rodině nemůže vyrazit do Francie, holky tedy tráví čas spolku, což zprvu nevnímají jako dvakrát ideální, předně protože musí bydlet na hromádce v Lenině pokoji.

Fanny je navíc zakřiknutá introvertka nepopulární v každém kolektivu, do nějž se kdy dostala. Změnila už několik škol, ale vždycky to dopadá stejně – skoro jako by problém vězel v ní, nikoliv v ostatních. Tvrdí, že má za sebou dokonce pokus o sebevraždu, což jen ilustruje vážnost situace. Lena je oproti tomu extrovertní rebelka, která se chce angažovat v levicových, možná dokonce krajně levicových kolektivech, byť o nich má ve svém věku nevyhnutelně poněkud naivní a přímočarý mínění.

Nakonec je to ale právě Lenin politický zájem, co pro Fanny otevírá ke svému protějšku dvířka – má totiž poloviční starší sestru, která vzešla z otcovi nevěry a ve Francii se účastní hardcore antifašistických akcí. Sice se jí nedaří s ní být v kontaktu, pořád to je ale něco, o čem se bavit. Lena tedy Fanny přijímá a postupně jí a jejímu tragickému příběhu víc a víc propadá. Možná to je dokonce víc než přátelství.

Moc dobré, aby to byla pravda?

Distributor filmu, a to platí pro českého i mezinárodního, hodil flintu do žita ohledně spoilerů a v oficiálních synopsích se můžete bez okolků dočíst to, co jde považovat za závěrečný zvrat. Divák ho sice může rozplétat v průběhu dění, nicméně potvrzen je až těsně před koncem. My tuhle hozenou rukavici zvedáme a prozradíme totéž, co oficiální marketing. Vězte ale, že pokud čtete tuto recenzi dříve než synopsi a chcete dovolit filmu promlouvat vlastním tempem, následující sekci raději přeskočte. A do kina vyrazte, aniž byste se začítali do doprovodných textů.

Skutečnost je totiž taková, že Fanny je patologická lhářka – míněno ve skutečném, diagnostikovatelném slova smyslu. To je také důvod, proč se jí nedaří najít přátele, kteří pro její fabulace nemají velké pochopení. Proto na ni pokřikují zrovna „brepta“, což může být pro publikum jednou z indicií. Poslední roky to bylo o kus lepší, Lenin příchod však probudil staré tendence a Fanny si vymyslela nejen antifa sestru, ale další aspekty svého života. To vše, aby si Lenu získala. Není možné to však považovat za zákeřnou snahu ji obelhat, spíš zoufalou snahu uspokojit.

Cizí jazyk není thriller, námět o patologické lhářce tedy nazýváme „zvratem“ spíš ze zvyku – rozhodně nás nemá šokovat ve stylu vzrušující žánrové kinematografie. Asi i proto nemají markeťáci problém pointu vyzradit – a dá se diskutovat o tom, zda s její znalostí není už první zhlédnutí uspokojivější a ucelenější. Jedná se o ilustraci, možná trochu metaforu toho, jak těžké je pro mladou ženu (a jistě nejen ji) otevřít se druhému člověku, obnažit se před ním a být přijata taková, jaká je.

Mezi oběma dívkami se navíc pomalu rodí hlubší city, z obou stran míněné upřímně. Protože jsou tak odlišné, zdá se však nemožné, že by spolu mohli doopravdy souznít. Fanny se proto stává tím, kdo se pro Lenu mění. Přijímá její hodnoty a snaží se přemodelovat dokonce i svou minulost. Lena na oplátku Fanny zcela propadá a nakonec se zdá, že je emocionálně mnohem víc zainteresovaní. Pro Fanny by šlo o další odmítnutí, na něž je zvyklá, Fanny má v tomhle ohledu mnohem víc, co ztratit.

Zmatená snaha dospět

Obě dívky se také způsobem sobě vlastním pokouší pochopit svět dospělých a zařadit se do něj. Jenže jejich rodiče žijí ve vlastní pavučině (sebe)klamu a bludu, která je na rozdíl od té, kterou splétá Fany, mnohem sofistikovanější. A co víc – když má dospělý dost autority, může okolní svět přimět, aby jeho lži přijal za pravdu. Ať už protože to je jednodušší, méně bolestivé nebo dokonce výhodné. Obě dívky žijí v neideálních rodinách, opět odlišným způsobem. Matka Leny je ne zcela mentálně stabilní a těžko se vyrovnává se svým ztroskotaným manželstvím. Zdaleka nejen kvůli finančním obtížím, jimž čelí. Rodiče Fany oproti tomu žijí ve zdánlivě pevném, idylickém a materiálně zabezpečenějším vztahu, je ale dost možné, že pod povrchem se skrývá o kus méně růžová realita. Pak se člověk nediví, po kom to ta holka má.

Na pozadí tohoto osobního příběhu se promítají i dějiny Evropy. Vztah Němců a Francouzů, ale také východních Němců a Západoevropanů. Když se Lena v druhé půli filmu dostává do Francie, s Lenou vyráží na výlet do Štrasburku – nyní francouzského, historicky a kulturně však německého města, kde společně navštěvují gotické památky i mezinárodní unijní instituce. Tyto přesahy však stále slouží intimnímu příběhu, nikoliv naopak – nejde o politikou alegorii, kde by byl osobní příběh zbytným doplňkem.

Burge vypráví hlavně o nejistotě lidských interakcí jednak mezi dospívajícími, a pak mezi dospívajícími a dospělými. Zranitelná agrese obou dívek, které přesně neví, co od nich svět chce, ani co ony chtějí od světa (tím spíš v kontextu queer motivů), může vést k intenzivnímu zážitku. Cizí jazyk je malý a nenápadný film, do kterého se toho ale hodně vešlo. A obě herečky v hlavních rolích jsou úžasné.

Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Film Europe © 2025

Cizí jazyk
Langue étrangère
Drama / Romantický
Česká premiéra: 19. 6. 2025, Film Europe
Francie / Belgie / Německo, 2024, 105 min
Režie: Claire Burger
Scénář: Claire Burger, Léa Mysius
Kamera: Julien Poupard
Hrají: Lilith Grasmug, Josefa Heinsius, Nina Hoss, Chiara Mastroianni, Jalal Altawil
Produkce: Marie-Ange Luciani
Střih: Frédéric Baillehaiche, Claire Burger
Scénografie: Pascale Consigny
Kostýmy: Isabelle Pannetier