Josef Mengele se stal během poválečných let jedním ze symbolů zvrácenosti nacismu. Tím spíš, že unikl spravedlnosti a dožil v relativním pohodlí. Zemřel na konci sedmdesátých let během ranního plavání na místě, které bychom dnes považovali za tropický ráj. Jak se smířit s tím, že se taková zrůda nikdy nedočkala světské spravedlnosti? A jak se Josefovi dlouhá léta v Jižní Americe přežívalo? Ruský exilový režisér Kirill Serebrennikov nabízí roztříštěnou fresku Zmizení Josefa Mengeleho, shrnující tři dekády nekonečného bezčasí, v němž notorický doktor skončil.
Absence tečky
Nedávno jsme se tu bavili o dramatu Norimberk, v němž Russell Crowe ztvárnil ďábelsky charismatického Hermanna Göringa během nejsledovanějšího poválečného soudního procesu. Jednalo se o pokus o dosažení legální spravedlnosti a nastavení precedentů pro rodící se představu o vymahatelném mezinárodním právu. Jestli byl Norimberk morálním, či alespoň praktickým vítězstvím, nebo promarněnou příležitostí, jistě nerozhodne jeden film. Jedno ale podtrhnout dokázal: Hodnotu zakončujícího, finálního gesta, jímž vynesení rozsudku pro mnohé bylo.
V českých kinech se nyní dočkáváme snímku, který vloni cestoval festivaly paralelně s Norimberkem. Ruský exulant Kirill Serebrennikov si v něm bere na paškál přesně opačný fenomén, tedy absenci tečky a neschopnost systému poskytnout veřejnosti jakýkoliv pocit, i kdyby lichý, že spravedlnosti bylo učiněno za dost. Josef Mengele během války nepatřil mezi přední představitele režimu, jednalo se o relativně neznámou figurku. I proto pro něj bylo tak snadné se bez větší námahy vytratit z povrchu zemského.
Notorickým se stal až zpětně, když se začala od osvětimských přeživších shromažďovat hrůzná svědectví o „Andělu smrti“. Doktorovi s nevinným úsměvem, který měl zálibu v těch nejsadističtějších experimentech. I když se od Mengeleho historie pokusíme oddělit všechny apokryfní a zkreslené historky, pořád nám tu zůstává člověk, který se zpronevěřil Hippokratově přísaze jako málokdo.
Zmizení Josefa Mengeleho se věnuje třem dekádám, které strávil v jihoamerickém úkrytu, nejprve v Argentině, pak v Brazílii. Nadále zde udržoval svou víru v nacistické ideje a čekal na návrat třetí říše. Na rozdíl od Eichmanna, kterého z Argentiny uneslo izraelské komando, je až šokující, jak relativně bezstarostně trávil svůj čas. Dlouho se dokonce ani neobtěžoval k vytvoření pseuodonymu a ještě v 50. letech si troufl na cestu do Západního Německa.
Co si z toho vzít?
Existuje nějaký dramaticky uspokojivý způsob, jak si Mengeleho osud převyprávět, nebo nás čeká jen rozhořčené zklamání nad nenaplněnou karmou? Rádi bychom jistě slyšeli, že i když nebyl dopaden, žil alespoň mizerně. Bylo by také pěkné, kdyby svých činů litoval a strávil zbytek svých let pohlcený studem. Serebrennikov ale nenabízí jednoduché ani uspokojivé odpovědi. Shromažďuje dvě hodiny výjevů, v nichž Mengeleho navštěvujeme na přeskáčku v různých obdobích jeho poválečné existence a tápeme nad tím, co, pokud něco, jde z tohohle člověka vyvodit. On sám totiž v sebereflexi rozhodně nevyniká.
Sledujeme ho scházet se s dalšími nacisty s nimiž pořádá v luxusních sídlech opulentní večírky a diskutuje o možnostech návratu národního socialismu. Jak jeho „renomé“ roste, stává se hrdinou přežívající fašistické komunity, která sponzoruje jeho úkryt. S léty a jeho rostoucí choleričností ale podpory ubývá, takže ke stáru už musí žít o dost skromněji. Tehdy ho potajmu navštěvuje jeho syn, aby se otce z očí do očí zeptal, jestli je vše, co se o něm říká, pravdivé. Nachází člověka, který lituje pouze toho, že jeho plány selhaly a za tři desetiletí se neposunul ani o krok k prozření. Dál vede monology o eugenice a darwinismu, dál opovrhuje Židy, komunisty a především Romy.
Film je vyveden černobíle s výjimkou několika málo záběrů odehrávajících se během samotné války – jako by šlo o potvrzení toho, že jen během těchto hrůzných okamžiků mohl Mengele žít naplno tak, jak si přál. Rozřezávání postižených vězňů je pro něj to, co je pro nás nostalgická vzpomínka na babiččinu bábovku. Postupně zapškl a začal pohrdat vším a všemi. Skončil sám, opuštěný a nešťastný, ale nikdy si nepřipustil omyl ani chybu. Jde o spravedlnost, jakou chceme, nebo je to zoufale málo?
Člověk, který je ztrátou času
August Diehl je zvláštní volba do hlavní role. Mengele byl známý svým bezelstným vzezřením a andělským úsměvem, s jehož pomocí si získával přízeň dětských pacientů před tím, než jim provedl něco strašného. Ostře řezaný a přísně vypadající herec v nejmenším nevyvolává dojem, který si s Mengelem běžně spojujeme. Jistě musí jít o režisérův záměr. Přestože Zmizení je adaptací faktické knihy, snímek usiluje víc o emocionální rezonanci a Mengele nám má být jako člověk od prvního do posledního okamžiku nepříjemný. Být s ním má být stejně nepříjemné jako být jím, jen s tím rozdílem, že divák snad na rozdíl od něj lépe chápe, kde se stala chyba.
Je zcela impotentní a zbytečnou figurou, která skoro polovinu života čekala na smrt. I když jeho každodenní život nebyl tak materiálně nepříjemný, jak bychom si přáli, bezútěšnost takového přežívání je zjevná. Mengele měl velké kariérní ambice, které ho nejspíš motivovaly víc než zvrácenost – myslel si, že jeho brutální experimenty přinesou skutečné výsledky a učiní ho slavným a úspěšným. Pro někoho by bylo lenošivé posedávání na mořském pobřeží stranou všech problémů možná příjemným důchodem, ne tak pro něj.
Zmizení Josefa Mengeleho není zvlášť objevným filmem a po konceptuálně bohatých filmech jako Zóna zájmu se jeví skoro banálně. Přesto mu nejde upřít kus pádnosti a nadčasovosti. Při sledování filmu nejde než dojít k závěru, že nemá žádný smysl očekávat od člověka jako Mengele pokání, že je ztráta času hledat jeho psychologické motivace a nakonec je celkem zbytečné toužit po pomstě. Jedná se o tak prázdného člověka, že kdyby visel na oprátce vedle oběšené mrtvoly Göringa, znamenalo by to pramálo. Důležitější je ptát se, jak se člověk jako on mohl dostat k moci a jak se takové chybě jako společnost napříště vyvarovat.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Zmizení Josefa Mengeleho (2025)
Kirill Serebrennikov ve svém snímku o poválečném životě notorického zločince proti lidskosti nepřichází s příliš mnoha novými poznatky ani myšlenkami, nicméně zvládá vykreslit ubohost a odpornost Mengeleho života velmi emocionálně přesvědčivým způsobem.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Film Europe 2026
Zmizení Josefa Mengeleho
La Disparition de Josef Mengele více
Francie / Německo / Mexiko / Velká Británie / USA 2025 135 min
Česká premiéra: 7. 5. 2026, Film Europe
Režie: Kirill Serebrennikov
Předloha: Olivier Guez
Scénář: Kirill Serebrennikov
Kamera: Vladislav Opeljanc
Hrají: August Diehl, Dana Herfurth, Burghart Klaußner, Anton Lytvynov, Maximilian Meyer-Bretschneider, David Ruland, Friederike Becht, Sven Schelker
Produkce: Julio Chavezmontes, Charles Gillibert, Abigail Honor, Ilja Stewart
Střih: Hansjörg Weißbrich
Scénografie: Maria Belen Cirio
Kostýmy: Taťjana Dolmatovskaja
