Tak nám to uteklo. Vetřelec: Země je za námi. Zdá se, že po odvysílání všech osmi epizod je české publikum rozpolcenější, než jsme na začátku předpokládali. V recenzi si tedy zahrajeme na advokáta a pokusíme se vysvětlit, proč na téhle straně monitoru nadšení přetrvalo.
Hranice kánonu
Filmový publicista má někdy možnost zhlédnout očekávaný film či seriál s předstihem – ve chvíli, kdy neexistuje veřejný konsenzus ohledně jeho kvality. Je to trochu dobrodružství, člověk se v té chvíli ocitá ve výjimečné situaci, kdy si může udělat opravdu nezastřený názor. A také hádat, jak tento názor zapadne do veřejného mínění.
V případě Vetřelce mezi světovými kritiky po zkouknutí screenerů takřka jednoznačně zaznělo nadšení. 95% poměr kladných recenzí na Rottenech je toho důkazem. A ne, vážně nejde o zaplacená čísla, tak to nefunguje. Nicméně je pravda, že se nakonec jedná o kus větší spokojenost, než jakou vykazuje veřejnost. Mezinárodní publikum na IMDb hodnotí slušným, i když ne extatickým hodnocením 7,5/10. A naše stará dobrá ČSFD padá dokonce na 63 %. Tahle recenze se ale nenechá zvykat. Vetřelec: Země je nejlepším aliením produktem od Cameronovy dvojky. V následujícím textu jednak předpokládáme, že jste seriál už celý viděli, a jednak, že jste si přečetli náš úvodní text, takže se nebudeme příliš opakovat, kašleme na spoilery a skáčeme rovnou na věc.
Při začtení do českých komentářů vyvstává jeden opakující se problém. Část fandomu nemá Zemi ráda proto, že se v ní dějí věci, které vyznívají „nekanonicky“. Předně „ochočení“ vetřelce ze strany Wendy. Alien má být nekontrolovatelnou vesmírnou silou, která nezná kompromis. V průběhu let jsme se sice dozvěděli, že uvnitř druhu existuje jakási hierarchie, a stejně tak se už v minulosti stalo, že Vetřelec automaticky nezabil každého, koho mohl. Ať protože ho chtěl použít jako návnadu, nebo protože s ním z nějakého důvodu měl vytvořené pouto. Nikdy ale nešlo o tak explicitní komunikaci a spolupráci jako zde.
Nicméně jsme také nikdy vetřelce nesledovali ve srovnatelné situaci. Je třeba připomenout obrovskou proměnlivost a košatost, kdy prakticky každý díl s výjimkou úslužného Romula staví předchozí kánon v nějakém smyslu na hlavu. Nestačí zkrátka říct „tohle jsme ještě v sérii neviděli, proto je to špatně.“ Jistě je pravda, že koexistencí s Wendy ztrácí xenomofr kus své aury nepoznatelnosti. Je to ale opravdu větší kus, než když z takřka nesmrtelné zrůdy udělal James Cameron zvíře, které jde zabíjet po desítkách, když máte plný nábojník?
Něco za něco
Nestačí se tedy ptát, o co přicházíme, ale také, co získáváme. A následně vážit, zda jde o rozumnou směnu. A tady se je potřeba Země jednoznačně zastat, protože celý seriál velmi promyšleně a důsledně rozvádí motivy, které se pokusil začlenit už Ridley Scott s Prometheem a Covenantem, bohužel však k nedostatečnému výsledku.
Wendy neimponuje agresivnímu monstru jednoduše proto, že mluví jeho jazykem. Ze své podstaty se jedná o stejné bytosti – výsledky biomechanického inženýrství, jež mají sloužit jako zbraně. Nyní jsou oba v zajetí podřadného druhu, hledajícího cestu k jejich ovládnutí. Oba se vzepřou. Je nakonec logické, že spojí síly, jeden bez druhého by uniknout nedokázali. Nejedná se nutně o přátelství nebo věrnost, ale symbiózu.
Představa, že si tu člověk ochočil vetřelce, ukazuje menší nepochopení, nebo přinejmenším neochotu přijmout pointu příběhu. Wendy není člověkem. Je vyšší bytostí, kterou se její stvořitelé pokusili svázat lidskou morálkou a emocemi (v pokryteckém kontrastu s tím, že sami se při využití technologie budoucnosti ničím z toho řídit nechystají). Wendy však přišla o svou biologickou podstatu, necloumají jí hormony, její úsudek neovlivňuje adrenalin, úsudky je schopná dělat během zlomku vteřiny. Její osobnost je sice založena na kopii lidského mozku, budoucí lidskost ale může jen imitovat. Jenže proč by to měla dělat? Funguje podle jiných pravidel a ve svém životě, přesahujícím naše chápání, má jinou agendu.
Na konci se nestává xenomorf lidštějším, ale Wendy méně lidskou. Vzdává se přetvářky a staví se vedle tvora, který jí je mnohem blíž. V budoucnu může svléknout lidskou kůži a stát se vetřelčí matriarchou/bohyní, což mimochodem krásně zapadne do kánonu a opět se hodně podobá směru, kterým se vydal Scott se svou nedonošenou prequelovou sérií. A stádo vetřelců spoléhajících se na bytost, která zná lidstvo mnohem intimněji a dokáže spřádat plány na rovině superpočítače, to je zatraceně nebezpečná kombinace! Mapovat v budoucnosti tenhle střet by bylo vzrušující. Země nekončí happy endem, kde kladná hrdinka setřásá okovy, jedná se o hrůzu nahánějící zrod nejnebezpečnějších záporáka, jaký se zatím v sérii objevil.
Už vás mám dost
A při tom všem Hawley nezapomíná na to, na co zapomněl Scott, když se k sérii vrátil a začal se s otravnou sebevážností rýpat v hlubokých filozofických konceptech lidské smrtelnosti a nekompromisního nezájmu vesmíru: Země je pořád zábavná. Vypravěčsky i režijně se pořád něco děje, retrofuturistická stylizace vypadá úžasně, násilí je mnohem odvážnější, než jak daleko zašli třeba tvůrců nového Predátora, a herci si ohromně užívají své role. Jonathan Ajayi a Adarsh Gourav se první polovinu seriálu coby komické vsuvky roztomile plácají jako desetiletí kluci v tělech supervojáků, ke konci ale právě na jejich příbězích vidíme zdrcující důsledky zneužití důvěry a moci, jehož se od svých manipulativních autorit dočkají.
A pak je tu vynikající Timothy Olyphant coby android starší třídy, který je v mnoha ohledech nejkompetentnější postavou široko daleko a celou operaci drží pohromadě. Egomaniakální miliardář (Samuel Blenkin) zatím vymýšlí nesmysly a skupinka vědců provádí experimenty, jejichž etické a praktické důsledky si odmítá připustit. Není divu, že nakonec i tenhle stroj dojde k tomu, že jakkoliv on sám není předurčen k emancipaci, další generace androidů by se měla vlivu lidí zbavit.
Kirshovo sebedestruktivní sabotování operace, o němž ti, jimž pomáhá, nemají ani ponětí, je další z věcí, jež leží pár divákům v žaludku. Prý nedává smysl. Opět je ale třeba chápat, že se tu nebavíme o lidské bytosti s lidskými prioritami. Zdá se, že Olyphantův hyperkompetentní voják už má prostě dost nekompetence, která ho obklopuje, která musí ostatně značně narušovat jeho naprogramování. I to skvěle zapadá do historie série – paradox lidské omylnosti vede ke zkratu a vzniku svobodné vůle i rebelie. A jedná se o pádný kontrast ke kyborgovi Morrowovi (Babou Ceesay), jenž je člověkem, ale slouží korporaci lépe než stroje.
Země zkrátka dává mnohem větší smysl, než jí nespokojenci přiznávají. A to jak tematicky, tak i logicky. Prakticky všechny lapsy, jimž jsme svědky, jsou přímým důsledkem nezájmu lidí v čele. Často dokonce jiné postavy upozorňují na to, jak velká chyba se právě děje, ale nic s tím nenadělá. Absurdní rozhodnutí vychovávat z desetiletých dětí supervojáky a zároveň uchovat jejich nevinnost. Nezodpovědné zacházení s životu nebezpečnými mimozemskými bytostmi. A předně nebezpečná sebedůvěra v to, že to dopadne dobře – nic z toho není náhoda.
Snad jde vznést námitku, že v reálném světě by nešlo korporátní systém obejít tak snadno, ale i kdyby to byla pravda (což vyžaduje kus důvěry v postavy jako Boy Kavalier, který tvůrci nemusí sdílet), opravdu chceme sledovat příběh, kde se prokousáváme desetistupňovým bezpečnostím opatřením, jehož překonání vyžaduje půl hodiny expozice na epizodu a dvě hodiny stopáže na realizaci? Máme tu vyprávění o lidské aroganci a marnotratnosti, není taková hrůza využít logistickou zkratku. Nesmíme navíc zapomínat na realitu, kterou fanoušci sci-fi podotýkají dávno – Vetřelec by nikdy nemohl planetu Zemi ovládnout, lidstvo jako celek by nemělo s jeho eliminací problém. A sice s jedinou výjimkou: Pokud by se nějaká korporace rozhodla, že ho z nějakého důvodu eliminovat nechce.
Noah Hawley skvěle balancuje s tím, co nabídnout. V některých epizodách se vrací do doby, kdy byl xenomorf oním nezastavitelným monstrem. Obzvlášť flashbacková vzpomínka zobrazující horor na vesmírné lodi připomíná začátky série a v ničem si s nimi nezadá. Přirozeně ale přechází k vyprávění, v němž je Vetřelec jen dílkem skládačky mnohem rozvinutějšího vyprávění. Pracuje s povědomým, ale také kánon rozšiřuje – loď zabydlená parazity a predátory nalovených po celém vesmíru skýtá nejednu novou noční můru. Filmařsky je Země naprostá špička, od designu po režii dokonalá kombinace 70s estetiky se současnými prostředky. Co víc chtít?
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Disney+ © 2025
-
Režie
-
Scénář
-
Herci
-
Kamera
-
Hudba
Vetřelec: Země (2025)
České publikum přivítalo seriálového Vetřelce o řád chladněji než mezinárodní publikum a o další řád než mezinárodní kritika. Evidentně jsme holt světoví – protože co jiného chtít, než co nám dal Noah Hawley? Máme tu mix starého a nového, který drží pohromadě, kde každá postava má svůj smysl a filmaři vědí, co vypráví a proč. Skvěle to vypadá, atrakcí je dost. Spokojenost.
Vetřelec: Země
Alien: Earth
Sci-Fi / Horor / Thriller
USA, 2025, 7 h 50 min (Minutáž: 45–66 min)
Na VOD od: 13. 8. 2025, Disney+
Tvůrci: Noah Hawley
Režie: Noah Hawley, Dana Gonzales, Ugla Hauksdóttir
Scénář: Noah Hawley, Robert De Laurentiis, Bobak Esfarjani, Lisa Long
Kamera: Dana Gonzales, David Franco, Colin Watkinson
Hudba: Jeff Russo
Hrají: Timothy Olyphant, Sydney Chandler, Alex Lawther, Essie Davis, David Rysdahl, Sandra Yi Sencindiver, Kit Young, Samuel Blenkin, Adarsh Gourav, Moe Bar-El
Produkce: Lisa Long, Chris Lowenstein, Darin McLeod, Bobak Esfarjani
Střih: Regis Kimble, Robin August, Curtis Thurber
Zvuk: Joe DeAngelis, Nolan McNaughton, Brad North, Albert Romero
Scénografie: Jason Knox-Johnston, Andy Nicholson, Vaughan Flanagan
Masky: James Dreichel, Tiffany Anderson
Kostýmy: Suttirat Anne Larlarb
