Sbormistr nás zkraje léta obdařil tím nevídaným výjevem, kdy čeští kritici a kritičky svorně chválili film, na který se přitom relativně chodilo i do kin. 111 tisíc prodaných lístků jistě není něco, co by trhalo rekordy, ale pro artový film o sexuálním násilí jde o nevídaný výkon. My snímek, jemuž jsme mediálními partnery, rovněž nemohli dost vynachválit – jedná se o ten typ projektu, který je radost podporovat. I čtvrt roku po premiéře je přitom snímek stále předmětem zájmu festivalů, aktuálně soutěží o Zlatého ledňáčka za nejlepší film na festivalu Finále Plzeň, a je tedy stále i předmětem živých debat. Jak se podle nás na druhé straně léta vyvinuly kontroverze, které jej v jeho průběhu doprovázely?
Zkalený úspěch
Přímočará radost po premiéře ve Varech neměla trvat věčně. Vše začalo, když čeští akademici dostali od svého výboru doporučení, aby snímek vyslali do boje o Oscary. Sice to neporušovalo aktuální stanovy, jež možnost doporučení explicitně připouští, někteří to však považovali za eticky nevhodné zvýhodnění jednoho projektu oproti dalším favoritům, dramatu Karavan a dokumentu Ještě nejsem, kým chci být, který nakonec nominaci získal.
Mnohem větší šmouhou na doposud zářné pověsti filmu se stal otevřený dopis režiséra Radovana Síbrta, který produkci Sbormistra obviňuje ze zneužití příběhu jeho sestry. Ta si prý nepřála být součástí žádného takového projektu, přesto byl nejenže vykraden její příběh, ale dokonce i zachováno její jméno. Co si teď počít?
Na jednu stranu je lákavé říct, že téma Sbormistra je příliš důležité na to, aby se povedený film tímto způsobem mediálně „špinil“. Opravdu chceme, aby se zrovna v tomto případě řešily marginální otázky ohledně vysílání do oscarového boje, na vítězství v němž má kterýkoliv ze zvažovaných projektů beztak šanci blížící se nule? Ohledně obvinění ze zpracování příběhu jedné z obětí proti její vůli pak lze zase namítnout, že je natolik důležité dostat téma do světa, že převažují pozitiva. A nakonec by snad někdo mohl chtít říct, že nic z toho by nemělo ovlivňovat zážitek ze sledování filmu, jakkoliv může jít o pádné problémy.
Nejde hodit za hlavu
Takové uvažování ale může být v principu krajně nezodpovědné. Už nějakou dobu se filmová reflexe ubírá směrem stržení romantické představy filmu jako uměleckého díla, které existuje stranou materiální reality a kontextu svého vzniku. Film vzniká v zavedených institucionalizovaných systémech za přispění mnoha lidí, je potřeba chápat ho i jako průmyslový produkt. O podmínkách jeho produkce a dopadu na svět musíme tedy uvažovat alespoň zčásti stejně, jako když hodnotíme auto sjíždějící z výrobní linky. Bez ohledu na to, jak skvěle se v něm jezdí, je jistě na místě chtít, aby dělníci v továrně dostali řádně zaplaceno, pracovali v bezpečí a aby provoz továrny během jedné generace nezlikvidoval celý místní ekosystém.
Jako protipól existuje v popkultuře současně trend kázající „oddělení díla od autora/procesu vzniku“, založená na nepochopení teoretiků 60. let. Ti mluvili o „smrti autora“ nikoliv proto, že by jeho osobnost byla irelevantní, ale protože jeho preferovaný výklad nemá autoritativní pozici. Tedy že smysl uměleckého díla existuje nezávisle na uměleckém záměru. Neznamená to, že dílo existuje mimo kontext reality – ten naopak může být tím důležitější.
Takže ne, ignorovat během konzumace kulturních produktů jejich kontext není rozumnější ani inteligentnější pozice. Není to nic jiného, než že dáváme najevo moc malý zájem o danou informaci na to, abychom jí ovlivnili svou osobní zábavu. Samozřejmě, že se těmito otázky zabýváme jen u kvalitních děl, z nichž máme prožitek. Kdyby ale byl Sbormistr příšerný, každé obvinění ochotně a automaticky přihodíme na hromadu důvodů, proč tomu tak je.
Stanovme si priority
V případě potenciálního vysílání Sbormistra na Oscary se jde k nezájmu s klidem přiznat – z úhlu pohledu veřejnosti se jedná o žabomyší industry válku a je celkem zbytečné, aby s ní trávil čas kdokoliv krom samotných filmařů. Ne, že by lidé uvnitř subkultury neměli dohlédnout na to, aby se lobbing držel na uzdě, ale vážně nejde o něco, čím by se potřeboval zabývat běžný divák, když si na Sbormistra tvoří názor. Což se ostatně nestalo, vše zůstalo bouří ve sklenici vody, jak mělo.
Horší to je v případu „skutečné Karolíny“, která se ozvala s tím, že filmaři zneužili její příběh proti jejímu jasnému přání. Respektive, ozval se její bratr Radovan Síbrt, jenž je také filmařem. A dokonce filmařem, který měl s Provazníkem spolupracovat na jiném projektu. Čímž se bohužel dostáváme do situace, která je v první řadě extrémně nepřehledná. Máme tu proti sobě dva narativy, které oba dávají smysl. Jaký si vybrat? Jedná se o ukázku trestuhodného nezájmu ze strany tvůrců Sbormistra, nebo osobní projekci ze strany oběti, která navíc může být zveličená dalšími zájmy?
Svévolné oživování traumatu není něco, nad čím se dá mávnout rukou. Tragické však je, že někdy jde o nevyhnutelnou součást procesu veřejné diskuze. Vždy, když se bude hodně nahlas mluvit o něčem tak závažném, jako je pedofilní sexuální násilí, najde se přeživší, která bude vystavena paralyzujícím vzpomínkám. Když se tak tedy děje, je třeba udělat maximum pro to, aby šlo o produktivní proces.
Co teď?
Sbormistr byl v tomto ohledu mnohými, včetně nás, chválen za své citlivé uchopení, vzdalující se true crime fetiši a fascinaci lidskými monstry. Dočkal se však také výtek, že neukazuje dost. Že příliš mnoho schovává a příliš mnoho pouze naznačuje. Na některé působilo zbaběle, že tvůrci jednoznačně čerpají z kauzy Kulínský, ale odmítají se k ní jednoznačně přihlásit. Filmaři označovali jako příznačnější a přiléhavější mezinárodní název filmu Broken Voices a mluvili o filmu zejména jako o příběhu dvou ambiciózních sester, tuzemský marketing i všeobecný diskurz se ovšem jednoznačně točil spíš okolo titulního sbormistra. Bylo tomu tak z tvůrčích důvodů, jak tvrdí, nebo spíš z legálních? Nebo snad proto, že korunní svědkyně nedala požehnání zpracovat svůj příběh, ale filmaři se jej přesto rozhodli adaptovat?
Pravdu ani s odstupem několika týdnů neznáme a s jistotou ji nejspíš nebude znát už nikdo. Nikdo totiž nezvládne objektivně vyměřit, v jaké míře se Ondřej Provazník inspiroval příběhem jedné konkrétní Karolíny. Mohlo se stát, že nějaká přeživší, která byla s Provazníkem v kontaktu, si do následného díla projektovala víc specifik ze své zkušenosti, než kolik uvnitř opravdu je. A co se týče křestního jména Karolína, hrůzná realita kauzy Kulínský je, že nelze nalézt běžné dívčí jméno, které by nepatřilo některé z obětí.
Sbormistr na Finále Plzeň:
Malý sál Měšťanské besedy, 1. 10., 17:00
Zároveň ale nejde smést ze stolu ani možnost, že filmaři si byli tak jistí tím, že bojují za správnou věc, že cítili morální právo pracovat se vším, co uznají za vhodné. Nebyli by první, ani poslední. Co tedy s celou kauzou dělat při sledování filmu? Na rozdíl od vcelku triviálního sporu o oscarové nominace je představa dalšího zneužití zneužité ženy rozhodně škraloupem, který nejde jen tak smýt jakoukoliv citlivostí a kvalitou uvnitř filmu.
Odpověď neznáme, nicméně se vyslovujeme proti snaze pokoušet se tyhle informace při přemýšlení o Sbormistrovi vytěsnit. Právě naopak je považujme za nedílnou součást tohohle projektu a našeho zážitku, který je nyní nevyhnutelně méně přímočarý a příjemný, což je jen na místě, a možná tak o kus lépe zasahuje do dalších aspektů tohohle komplikovaného tématu. Nejen co do odhalování pachatelů, ale i zpodobňování jejich činů.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: CinemArt © 2025
