Eric Kaplan je vystudovaný filozof ze Spojených států, který působil na Kolumbijské a Kalifornské univerzitě. Také je to ale televizní scénárista a producent, jehož jméno je spojeno s některými z nejvlivnějších a nejmilovanějších seriálů posledních dvou desetiletí. Pracoval například na Futuramě, Teorii velkého třesku nebo Malcomovi v nesnázích. Příležitost zeptat se ho na pár otázek jsme dostali díky jeho návštěvě Finále Plzeň, kde letos byl jedním z porotců.
O televizi a vývoji seriálů
Když jste začínal u Futuramy a později u Teorie velkého třesku, televize vypadala úplně jinak než dnes. Jak podle vás streamovací platformy změnily způsob, jakým se sitcomy píší a vyrábějí?
Publikum je menší, stejně jako počet objednaných epizod, rozpočty i štáby. Všechno se zmenšilo.
Myslíte si, že klasický sitcom s živým publikem a smíchem ze záznamu má v dnešní době ještě místo, nebo už patří do jiné éry?
Živé publikum je v podstatě jen zaznamenané divadlo a divadlo přetrvává napříč kulturami i staletími, nepatří do žádné konkrétní doby. A smích ze záznamu? To je prostě publikum, které se směje. Stejně jako slyšíte fandění diváků při sportovním utkání.
Moje generace vyrostla na streamovacích platformách, ta vaše na klasickém televizním vysílání. Jak ten rozdíl ovlivňuje způsob, jakým lidé seriály sledují a jakým se píší?
Streamovaný pořad je spíš soukromý zážitek. Televize s lineárním vysíláním byla veřejná. Druhý den ráno jste si o tom, co jste večer viděli, mohli povídat s přáteli, bylo to trochu jako sportovní událost. To bychom měli vrátit, protože to naplňuje i určitou emocionální, společenskou a vlastně i politickou potřebu.
Máte v současnosti nějaký projekt, který vás nadchl podobně jako kdysi Futurama nebo Teorie velkého třesku?
Ano, mám na YouTube vlastní pořad Guys Next Door. Pokud se vám líbila Futurama nebo Teorie velkého třesku, budete ho milovat.
O psaní humoru
Humor ve Futuramě je jiný než v Teorii velkého třesku. Jak přepínáte mezi tak rozdílnými styly – od satirické sci-fi po nerdský sitcom?
Záleží na publiku. Stejně jako mluvíte jinak s kamarády a jinak se strýcem. To je lidská přirozenost – přizpůsobujeme se prostředí, rolím a očekáváním. Psaní je forma společenské komunikace, jen ve větším měřítku, umožněná technologií. Tím ale samozřejmě nechci urazit nikoho, komu je jeho strýc zároveň přítelem. Ito je možné a žádoucí!
Co je těžší napsat – dobrý vtip, nebo dobrý příběh?
Řekl bych, že „obtížnost“ není zrovna měřítko důležitosti. Žonglování je těžší než dýchání, ale z toho nevyplývá, že je důležitější. Kdyby vás někdo donutil na dvě minuty přestat žonglovat, zvládli byste to. Ale kdyby vám zakázal dýchat, měli byste k tomu dost co říct.
Ale teď vážně. Příběhy mohou být opravdu náročné, protože musí být vtipné, emocionálně působivé, věrné postavám a zároveň překvapivé. A to už je docela dost míčků, které musíte udržet ve vzduchu.
Říká se, že dobrý sitcom stojí víc na postavách než na jednotlivých vtipech. Souhlasíte?
Rozhodně. Ti, kdo to říkají, mají pravdu. Vtipy vždycky vycházejí z postav.
Jak dnes testujete, jestli vtip opravdu funguje, když už existuje méně tradičních scénáristických týmů a chybí zpětná vazba živého publika?
Díky platformám jako YouTube nebo Patreon mám možnost číst reakce skutečných diváků. Vždycky je čtu a to spojení si cením.
Osobněji a s nadhledem
Máte oblíbený vtip nebo scénu, kterou jste napsal a stále vás rozesmívá?
Ano. V seriálu Andy Richter Controls the Universe jsem napsal hlášku: „Jsem spisovatel, takže jsem expert na jazyk – na to, co něco znamená.“ Mám ji rád, protože funguje na dvou úrovních. Za prvé, když je někdo expert na jazyk, proč se vyjadřuje tak hloupě a vágně? Ale za druhé, ten vtip má vlastně pravdu. Jazyk je opravdu to, co dává věcem význam.
Co vás naposledy rozesmálo jako diváka – a nebylo to vaše vlastní dílo?
Ve filmu Franz o Kafkovi je scéna, kde jeho otec Hermann pořád jí pečená kuřata. Je to toxický chlap, manželka mu vše snáší a on je zároveň pěkný cvalík. Ona mu jen nosí další a další kuřata, až jich má pět. Smál jsem se nahlas, což bylo trochu trapné, protože to byl vážný film – nikdo jiný v sále se nesmál!
Kdybyste dnes začínal jako scénárista, šel byste znovu do sitcomů, nebo by vás lákal jiný formát?
Určitě bych tvořil na internetu a zkoušel, co funguje. Sitcom je v podstatě krátká komedie, a to je skvělé. Ale neomezoval bych se jen na to. Prostě bych něco vydával, hledal publikum a spojoval se s ním. Dnes je to nová výzva, protože musíte zvládnout i sebeprezentaci. Ale výhoda je, že vás nic nelimituje a vaše publikum může být kdekoliv na světě.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Disney, HBO, Finále Plzeň © 2025
