Že mateřství je nejlepší možný námět k hororu, nebo alespoň pořádnému thrilleru, ví filmaři už hodně dlouho. Poslední roky se pak s těmito snímky vyloženě roztrhl pytel, vždyť to není tak dlouho, co jsme chválili australskou žánrovku Vrať mi ji. Asterovo Děsivé dědictví pak platí za jeden z nejcitovanějších a nejchválenějších hororů dekády a Babadook z roku 2014 už platí za moderní klasiku. Enigmaticky pojmenované Kdybych měla nohy, tak ti nakopu režisérky a scenáristky Mary Bronstein možná nezapadá do žánrové škatulky tak naplno, o tím povědomější a drásavější zážitek ale může jít.
Všeho moc
Linda (Rose Byrne) má obě nohy v pořádku, v tomto ohledu název filmu neposlouchejte. A rozhodně by ráda nakopala mnoha lidem. Dělníkům, kvůli jejichž laxnímu přístupu k opravě díry ve stropě musí s dcerou přežívat v motelu. Manželovi, který je coby námořní kapitán neustále pryč. Svým pacientům, jejichž trápení jako psycholožka musí poslouchat. A Conanu O’Brianovi, který je na oplátku jejím nepříliš nápomocným psychologem.
Seznam by byl ještě delší, zahrnoval by otravného hlídače parkoviště, konflikty vyvolávající recepční a doktorku pečující o Lindinu dceru. Právě své dítě by ale Linda skopla z propasti na konci Země úplně nejradši. Dívka, jejíž jméno neznáme a jejíž tvář nevidíme, je v jejímž životě všudypřítomným hororovým monstrem, vyžadujícím veškerou pozornost a pohlcujícím energii s nekompromisností černé díry. Navíc trpí nejasnou nemocí související s příjmem potravy, v důsledku čehož musí být dokrmovaná trubkou zavedenou do žaludku a každé samostatné sousto je boj. Další z mnoha provokací! Tak to alespoň někdy působí.
Těm všem by Linda ráda nakopala, ale nemůže. Vzhledem ke své profesi ví lépe než kdokoliv jiný, jak se zdravě vypořádávat s problémy. Projevy agrese do vyrovnaného osobního portfolia nepatří! Dělá tedy vše, co může, aby v každý okamžik řekla správnou věc, aby vyslala správný signál. Jenže síla tak činit jí došla dávno před tím, než ji poprvé potkáváme, takže před sebou máme uzlíček nervů, který velmi zjevně stěží drží pohromadě. A bude hůř.
Možná jste se setkali s výtkou mířenou k ikonickému Kubrickovu Osvícení, že na rozdíl od literární předlohy v něm Jack Nicholson působí jako maniak od prvních okamžiků, a nemůžeme tedy sledovat postupné propadání šílenství. Samozřejmě se jedná o záměr, ale pro část publika je to stejně hlavní zápor filmu. Tento typ diváctva pak bude mít s Kdybych měla nohy, tak ti nakopu nejspíš velký problém, protože absolutní vysílení a neschopnost pokračovat je bod, v němž naše cesta začíná.
Někdo musí
Výsledek má v sobě kus Velkého Martyho co do zpodobnění neředěné hektičnosti. S tím rozdílem, že kde byl Safdieho film hnán sobeckým mužským egem a potřebou dominovat a vítězit, tam je Mary Bronstein zaměřená na ženský ekvivalent. Veškeré ambice a sny musí hrdinka skloubit s kulturně danou nutností odevzdat svůj život potomkovi, protože pánbůh ví, že manžel tuhle oběť nepodstoupí. A někdo to udělat musí.
Snímek se odehrává v mírně nadreálném fikčním světě. Ne nutně ve smyslu explicitního nadpřirozena, ale posunutí některých aspektů reality ad absurdum. Díra ve stropě nabírá monstrózní podoby, jako by šlo o pekelnou bránu, která chce protagonistku pohltit. V televizi se vysílají výhradně reportáže o ženách, které zavraždily své děti. Manžel je vzhledem ke své profesi nejen nenápomocný, je zcela nepřítomný. Jedná se o maličkosti, jejichž součtem je nepřátelský vesmír neumožňující vteřinu oddechu.
V principu je považováno za klad, když každý prvek fabule (tedy všech věcí, co se ve filmu odehrají) nějak slouží vyprávění a má v něm specifickou roli. Jde o známý princip Čechovovy zbraně – když někdo v příběhu poukáže na pušku pověšenou na zdi, je nezbytné, aby tu pušku dřív nebo později někdo použil. Pokud je ale tento postup až příliš zjevný, může začít dílo vyznívat mechanicky a křečovitě. Vyžaduje velký cit tyhle dvě tendence vyvážit. Podle reflexí Kdybych měla nohy, tak ti nakopu je pak patrné, že část publika považuje snímek za příliš didaktický a přeplněný extrémy, které moc tlačí na pilu.
Mateřství je horor
Nevole má možná příčinu v tom, že si mnozí tento film škatulkují jako realistické drama a následně na něj kladou tomu odpovídající nároky. Pokud se na snímek podíváme prismatem hororu nebo thrilleru, tedy expresivnějších a stylizovanějších žánrů, začnou zvolené prvky lépe zapadat do sebe. K tomu vás ostatně popostrkáváme celou recenzi. Berte tento snímek jako horor s hodně černým smyslem pro humor a máte vyhráno! Najednou dává smysl, že se ve filmu jako bumerang neustále vrací vyhozené motivy, třeba když protagonistka nalézá v každém ze svých pacientů některý z vlastních nedostatků. Katastrofy se vždy dějí v tu nejméně vhodnou chvíli. Za každým rohem stojí právě ten člověk, kterého chce hrdinka vidět ze všech nejméně.
Rose Byrne předvádí výkon, za nějž by si bez problému zasloužila proměnit svou oscarovou nominaci, kdyby nebyl letošní souboj v této kategorii tak jednostranný ve prospěch Jessie Buckley v Hamnetovi. Opět mísí prvky realismu a stylizace a k její Lindě jde cítit silnou sympatii, aniž bychom mohli popřít, že zdaleka není dokonalá a za část svých problémů si může sama. Nikdo jiný tu nemá zdaleka tolik prostoru jako ona, i když první seriózní role Conana O’Briana jistě nevyhnutelně zaujme – slavný moderátor talk shows tu nepředvádí zrovna herecké chameleonství, jeho netečný a nepřístupný psycholog ale plní svou roli.
Kdybych měla nohy, tak ti nakopu je nepříjemný, někdo nejspíš řekne krutý film, který nezahrnuje mnoho okamžiků naděje. Linda žádné řešení nenalézá a další den bude muset pokračovat ve vysilujícím mateřském životě. Jediné, co může udělat, je slíbit „že bude lepší“. Jak to chce udělat, když už teď je na dně, je nejisté. Snímek tu tedy není od toho, aby ukázal matkám řešení. Co ale zvládá, je ukázat jim, že nejsou samy, že stejná zkušenost je, když ne univerzální, tak alespoň běžná. Takže ne, nezbláznily se, když se cítí, jak se cítí (alespoň zatím). Větší úlevy se asi dočkat nejde.
-
Režie
-
Scénář
-
Herci
-
Kamera
Kdybych měla nohy, tak ti nakopu (2025)
Film, který bolí sledovat, ať už jste sami matkami, nebo ne. Drásavý výkon Rose Byrne, která se od prvních okamžiků pohybuje na hraně zdravého rozumu, ale prostě musí jít dál, si nebere servítky. Někdo obviňuje výsledek z přílišné křečovitosti, ale ta je sama o sobě dobře zužitkovaným prvkem celého vyprávění. Výsledek je intenzivní, přesvědčivý, ale stále i temně zábavný.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Aerofilms 2026
Kdybych měla nohy, tak ti nakopu
If I Had Legs I’d Kick You
USA 2025 113 min
Česká premiéra: 23. 4. 2026, Aerofilms
Režie: Mary Bronstein
Scénář: Mary Bronstein
Kamera: Christopher Messina
Hrají: Rose Byrne, Conan O’Brien, A$AP Rocky, Christian Slater, Danielle Macdonald, Ivy Wolk, Lark White, Daniel Zolghadri, Delaney Quinn, Josh Pais, Helen Hong
Produkce: Ronald Bronstein, Eli Bush, Sara Murphy, Josh Safdie, Ryan Zacarias
Střih: Lucian Johnston
Zvuk: Ruy García
Scénografie: Carmen Navis, Kyra Boselli
Masky: Pamela May
Kostýmy: Elizabeth Warn
Casting: Geraldine Barón, Salome Oggenfuss
