Autismus není úplně neznámé téma, ve skutečnosti se o něm mluví víc než kdy dřív. Většinou tu ale máme co do činění jen s jeho romantizovanou popkulturní představou, modelovanou fiktivními postavami zpodobňujícími jeho nepříliš reprezentativní, pokud ne přímo smyšlené podoby. Dokument Co s Péťou? nás proto vrací zpět do reality a pokládá tu vůbec nejzákladnější, i když trochu netaktně znějící otázku: Co si s autisty počít?
Nejen Péťa
Asi vůbec nejčastějším „autistickým“ tématem, kterému se veřejnost, a to včetně kinematografie, věnuje, je péče o autistické děti. I v posledních několika měsících a letech bychom našli hned několik titulů, dokumentárních a fikčních, které ukazují obtíže péče o dospívající lidi „na spektru“. Z nich nejvýraznější je asi Karavan, díky němuž se Češi zase jednou podívali do Cannes.
Tyto filmy jistě mají svou hodnotu, jejich monotematičnost je ale také trochu podezřelá. Jako bychom se autismu byli schopní věnovat, jen když jsou jeho nositelé roztomilí a bezbranní. Jen když je možné se nad nimi rozněžňovat. Přitom nepříjemnou realitou je, že mnozí autisté potřebují nějaký typ unikátního přístupu po celý život. I tehdy, kdy už naše srdce neplesá nad jejich nevinnýma tvářičkama.
Martin Trabalík měl to štěstí, že načasování jeho projektu postavilo Petra Jochece právě na pokraj dospělosti. Nejednalo se o záměr, ale v dokumentaristice se někdy stává, že největší přednost projektu je dílem náhody. Brzy osmnáctiletý Péťa je případ jedné z nejextrémnějších poloh nízkofunkčního autismu, patří k nejvážnějším případům v Česku. Krom občasných záchvatů agrese je jedním z jeho symptomů i tendence k nekontrolovanému přejídání, což z něj udělalo pořádný kus chlapa. Nyní začíná pro svého otce, rovněž Petra, představovat stále větší výzvu. A nejen pro něj, nejistotu okolo něj přiznávají i sociální pracovníci.
Pohlédnout extrému do tváře
Petru seniorovi začíná situace přerůstat přes hlavu, ale pere se s ní s pomocí spolku Nautis odhodlaně. Důsledné péči se přitom nevěnuje od synova narození, jako v tolika jiných případech hrála roli primární vychovatelky matka. Po její smrti ale otec, na rozdíl od tolika jiných, nevzal nohy na ramena a úlohy se zhostil. Osciluje mezi trpělivou smířeností, bezradností, ale taky občasnou naštvaností na svou situaci, což jsou všechno pochopitelné emoce. Když sedí za volantem, s rukou obvázanou kartonem, aby mohl snáz odrážet Petrovy útoky, nejspíš se sám sebe ptá: „Bude tohle celý zbytek mého života?“
Velká část lidí s autismem se o sebe v dospělosti na nějaké rovině umí postarat. I v těch případech, kdy je nutný nějaký typ asistence, se nejedná o dozor 24/7. Petr junior je ale skutečně extrémní případ. Ne že by okolo sebe nonstop rozhazoval rukama a mlátil každého na potkání, drtivou většinu času je pasivní a nevšímavý. Nejde u něj ale očekávat, že by mohl někdy žít samostatný život.
Právě proto si ho Trabalík ostatně vybral. Tak vážných případů v Česku moc nenajdeme, obecně tvoří jen špičku ledovce. A když se podíváme do tváře tomu nejhoršímu, vše ostatní se bude jevit o kus snazší, alespoň taková se zdá být logika výběru. Tento přístup má samozřejmě své zápory, může autismus démonizovat a v publiku vyvolat mylnou představu, že lidem na spektru nikdy není jak pomoci, že jsou ztracený případ. Autor si to dobře uvědomuje. Ve filmu se jeho aktéři snaží vysvětlit, že Petr není typickým a všezastupujícím úkazem. Snad to bude stačit, divácká mysl není tak přímočará, aby jí šlo snadno říct, jak se má cítit a co si má z viděného odnést.
Plnohodnotné drama
Trabalík má naštěstí velkou osobní zkušenost s prací v sociálních službách a k podobě filmu se vyjadřoval i Nautis, jehož pracovníci v něm i vystupují a dodávají další důležité střípky informací a zkušeností. Nemusíme se tedy bát nějakých přešlapů. Největší etickou výzvou je sama ústřední etická otázka, zda je přípustné mladého Petra natáčet a veřejně prezentovat, když k tomu nemůže dát souhlas. S tím se ale v klasickém dokumentu nedá nic dělat, takže se musíme spokojit s citlivostí, kterou tvůrci naštěstí prokazují. Střih filmu se například nesoustředí na Petrovy záchvaty agrese, jakkoliv by to bylo filmařsky vděčné. S tím nejvážnějším se setkáme ze začátku stopáže, takže o této možnosti víme, a zbytek filmu se můžeme věnovat jemnějším nuancím vztahu otce a syna.
Režisér se k filmu dostal od fotografie, kameru tedy držel v ruce sám, což možná zdůrazňuje celkovou intimitu a kontaktnost filmu. Nezapře ani své ambice posunout se v budoucnu k fikční tvorbě, o nichž s námi mluvil i v rozhovoru. Co s Péťou? je prací s kamerou typickým syrovým a minimalistickým observačním dokumentem. Strukturou, střihem, přístupem k předávání informací, ale třeba i výraznou hudbou má však blízko k filmovému dramatu. Petr senior má prostor rozpracovaného protagonisty, jehož těžkosti jsou zdůrazňovány filmovým jazykem. Ne že by to v dokumentaristice bylo něco výjimečného, Trabalík ale přiznává, že jeho záměrem je důsledně pracovat s diváckými emocemi, což se rozhodně projevuje.
Co s Péťou? je tedy především observační drama, nevzdává se ale ani náznaku aktivismu. Při pohledu na Petra seniora a sociální pracovníky je jasné, že by potřebovali o kus víc pomoci a prostředků, které ale nemají k dispozici. V tomto ohledu bude ale specifičtější doprovodná osvětová kampaň. Při samotném sledování Trabalík upřednostňuje především, aby film fungoval jako film, což slouží dramatu, i když to trochu zastírá jednoznačné vyznění. Režisér se odvolává na poetičnost a mnohoznačnost – snímek lze nakonec považovat i za alegorii jakékoliv péče či rodičovské oddanosti. A jako takový se snímek povedl.
Co s Péťou? (2025)
Odpověď na ústřední otázku se nedozvíme a „Co s Péťou?“ se nakonec především odhaluje jako sisyfovský úkol, před kterým bude Petr senior a spolu s ním širší společnost stát navždy. Výběrem obzvlášť závažného případu nízkofunkčního autismu volí režisér Trabalík záměrně extrém, což má své klady a zápory. Vyplácí se filmařský cit a vědomá tendence pracovat s diváckými emocemi. Snímek ví, jakou reakci chce vyvolat a daří se mu to.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: GNOMON Film © 2025
Co s Péťou?
Česko, 2025, 86 min
Premiéra: 30. 10. 2025, GNOMON Film
Režie: Martin Trabalík
Scénář: Martin Trabalík
Kamera: Martin Trabalík
Hudba: Petr Mazoch
Hrají: Petr Jochec st., Petr Jochec ml., Vanessa Jochecová
Produkce: Jan Bodnár
Střih: Matěj Beran
Zvuk: Petr Kačírek, Šimon Herrmann
